ECLI:CZ:US:2021:1.US.2082.21.1
sp. zn. I. ÚS 2082/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 2445/27, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 354/2021-1769 ze dne 28. dubna 2021 a rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 67 Tmo 13/2020 ze dne 1. prosince 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 Tm 11/2019 ze dne 27. května 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") uznal mladistvého stěžovatele vinným ze spáchání (I) provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, dílem dokonaného (ad bod 1. a 2.), dílem ve stádiu pokusu (ad bod 3.) a dílem ve spolupachatelství (ad bod 2.). Dále jej uznal vinným ze spáchání provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 dílem ve spolupachatelství (ad bod 2.), (II) provinění loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství a (III) provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu a provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedené jednání uložil stěžovateli podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpis (dále jen "zákon č. 218/2003 Sb."), úhrnné ochranné opatření odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložené na zkušební dobu tří let, při současně vysloveném dohledu, dále výchovnou povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu a podrobit se programu sociálního výcviku a programu psychologického poradenství. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost zaplatit sám na náhradě škody poškozeným zdravotním pojišťovnám 11 503 Kč a 13 546 Kč a společně a nerozdílně s druhým odsouzeným další zdravotní pojišťovně 1 793 Kč a jednomu poškozenému 7 150 Kč. Zbývající poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích o vině ad jednání pod body II a III/2, ve výroku o trestním opatření a povinnosti společně a nerozdílně s druhým obžalovaným zaplatit náhradu škody. Při nezměněném výroku o vině ad jednání pod body I/1-3 a III/1 uznal stěžovatele vinným (II) z provinění loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství a (III/2) provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za to uložil stěžovateli úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložené na zkušební dobu tří let při současně vysloveném dohledu, výchovnou povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil způsobenou škodu, povinnost podrobit se programu sociálního výcviku a programu psychologického poradenství a zaplatit společně a nerozdílně s druhým odsouzeným zdravotní pojišťovně 1 793 Kč a poškozenému 7 150 Kč. V ostatním zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání státního zástupce odvolací soud zamítl.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá zásah do práva na zákonného soudce, nesprávný postup odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, posouzení viny, nepřiměřenost trestu a porušení zásad in dubio pro reo a nulla poena sine lege.
5. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce tím, že soudci odvolacího soudu ani Nejvyššího soudu nesplňovali podmínku stanovenou v §3 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb., podle které musí mít soudci působící v trestních věcech mládeže zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Nejvyšší soud nesprávně odmítl jeho dovolání, v němž se domáhal přezkumu skutkových hledisek, protože na skutkových okolnostech je vždy rozhodnutí ve věci založeno. Podle stěžovatele je odkaz na dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] dostačující; přezkoumával-li Nejvyšší soud restriktivně jen předestřené právní otázky, porušil zásady in dubio pro reo a nulla poena sine lege.
6. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že zrušil-li původní rozsudek nalézacího soudu a vydal nový ‚originální' rozsudek, bylo nutné, aby provedl nové dokazování a vyslovil právní závěry - není možné jen odkázat na původní již neexistující rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud nerespektoval §2 odst. 12 trestního řádu (soud rozhoduje podle důkazů, které provedl) a porušil princip presumpce neviny. Stěžovatel rovněž zpochybňuje závěry obecných soudů o jeho spolupachatelství; předmětné útoky údajně sám nevyvolal a jeho spoluúčast byla vyvozena jen z jeho přítomnosti, v řízení nebyl prokázán společný úmysl a jednání ve spolupachatelství bylo vyloženo příliš široce.
7. Dále stěžovatel tvrdí, že byl nepřiměřeně přísně potrestán, a to i s ohledem na §3 zákona č. 218/2003 Sb., neboť obecné soudy nepřihlédly k nízké společenské škodlivosti (§12 odst. 2 trestního zákoníku) jeho jednání, projevené lítosti, spolupráci s Probační a mediační službou, strpění všech omezení, omluvě poškozeným, faktu, že šarvátku sám nevyvolal, ani k provedenému znaleckému posudku o jeho duševním stavu a k jeho vývoji a následném náhledu na věc. Stěžovatel je přesvědčen, že u skutku I/2 nebyl jako pachatel ztotožněn zákonným způsobem, použitá agnoskace nemá kvalitu důkazního prostředku rekognice; k tomu odkazuje na rozpornost jednotlivých výpovědí poškozeného i na nálezy sp. zn. III. ÚS 928/20 ze dne 5. ledna 2021 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz), sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. října 2014 (N 195/75 SbNU 197), sp. zn. II. ÚS 2929/18 ze dne 6. března 2020 a sp. zn. II. ÚS 2016/20 ze dne 8. října 2020. Závěrem stěžovatel, s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. května 1998 (N 54/11 SbNU 43) namítá, že nebylo prokázáno, že by věděl, že se dopouští závažného jednání (horšího než například kázeňský prohřešek).
8. S ohledem na uvedené okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje jejich zrušení.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole.
11. Nejen z dovolání stěžovatele je patrné, že námitky předestřené v ústavní stížnosti předložil stěžovatel i Nejvyššímu soudu, který se jimi důkladně zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Z napadených rozhodnutí i dalších písemností se podává, pro jaká konkrétní jednání byl mladistvý stěžovatel uznán vinným a odsouzen; šlo celkem o šest útoků proti mladším osobám, jimiž naplnil skutkové podstaty několika trestných činů.
12. Právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny poskytuje každému účastníkovi záruku, že soudce v jeho věci bude určen předem na základě objektivně stanoveného kritéria (podle rozvrhu práce) způsobem, který neumožní přidělení soudce ad hoc; je vyloučeno, aby soudce byl ustanoven pro posouzení konkrétní věci nebo vztahující se ke konkrétní osobě. Z rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2020 i 2021 se podává, že senát 8 (Tdo) je určen pro rozhodování ve věcech podle zákona č. 218/2003 Sb.; dovolací řízení ve věci stěžovatele bylo přiděleno senátu k tomu již dříve určenému (specializovanému). Obdobně je z rozvrhu práce odvolacího soudu pro rok 2020 patrné, že k rozhodování ve věcech podle zákona č. 218/2003 Sb. jsou povolány senáty 61 a 67 (Tmo). Podle §3 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb., soudci "...působící v trestních věcech mládeže musí mít zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží". Podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení zákona budou soudci "vybíráni z osob, které mají dostatek životních zkušeností, a bude jim poskytnuta speciální průprava v zacházení s mládeží"; speciální vzdělávání zajišťuje Ministerstvo spravedlnosti prostřednictvím Justiční akademie. Zákonodárce tedy odvozuje zvláštní průpravu především z dostatečných životních zkušeností a speciální průpravy. Odvozuje-li odvolací soud zvláštní průpravu soudců od jejich specializace na souzení mladistvých i dříve absolvovaných školení, není patrné, na základě čeho stěžovatel dovozuje porušení práva na zákonného soudce. Neposkytl-li Nejvyšší soud stěžovateli informaci o speciální průpravě soudců, protože jimi nedisponuje, nejde ani v tomto případě o tvrzený zásah do práva na zákonného soudce, je-li zjevné, že i zde soudci splňují zákonné požadavky.
13. Založil-li stěžovatel své dovolání na požadavku na přezkum skutkových zjištění, konstatuje Ústavní soud, že nesprávné skutkové zjištění nemůže být samo o sobě důvodem dovolání, neboť nenaplňuje zákonem stanovený dovolací důvod. Dovolání je (mimořádným) opravným prostředkem určeným jen k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění (viz například usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 482/2002 ze dne 7. srpna 2002) a ani nesprávné skutkové zjištění nemůže být důvodem dovolání (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 68/2002 ze dne 23. dubna 2002); obdobně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 618/02 ze dne 23. září 2003 či sp. zn. IV. ÚS 2240/20 ze dne 6. října 2020. Přestože Nejvyšší soud není povinen hodnotit úplnost skutkových zjištění ani provedeného dokazování, v projednávané věci posoudil skutková zjištění jako správná; nezjistil extrémní nesoulad mezi nimi a právními závěry a ani opomenutí některého důkazu, tedy taková pochybení, která by představovala zásah do základních práv stěžovatele.
14. Nejvyšší soud se důkladně zabýval i relevantními námitkami vztahujícími se k vymezenému dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu - správnosti právního posouzení skutku. Přesvědčení stěžovatele o rozšiřitelnosti dovolacích důvodů proto neobstojí, stejně jako tvrzení, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 39 Listiny, vyjadřující zásadu nulla poena sine lege. Stěžovatel současně namítal i porušení zásady in dubio pro reo - byl přesvědčen, že existují-li pochybnosti o výkladu dovolacích důvodů, existuje i důvod pro zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto případě jde jen o irelevantní polemiku s právními závěry Nejvyššího soudu. Právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) představují záruku, že v řízení bude soud rozhodovat podle předem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Uvedená práva nelze vykládat tak, že garantují úspěch v řízení či zaručují rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 681/04 ze dne 4. května 2005).
15. Ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu byla u skutku pod bodem II část jednání - konkrétní výhružka jednomu z poškozených - připsána stěžovateli, ačkoliv ji vyřkl spoluobžalovaný a nikoliv stěžovatel. U skutku pod bodem III/2 nalézací soud uvedl zranění jednoho z poškozených v souvislosti s jednáním stěžovatele, ačkoliv nebylo objektivně zjištěno, že zranění vzniklo právě v důsledku jednání stěžovatele. Tyto nepřesnosti v popisu skutků musel odvolací soud napravit, což učinil selektivním zrušením výroku o vině stěžovatele. Zruší-li odvolací soud napadený rozsudek, "byť jen z části ve výroku o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad" (§258 odst. 2 trestního řádu). Napadený rozsudek nalézacího soudu byl zrušen právě jen v popisu skutku a navazujících výrocích. Skutková zjištění nalézacího soudu a z nich vyvozené závěry odvolací soud posoudil jako správné (odst. 16-22); reagoval přitom na námitky stěžovatele (odst. 7-12) a sám, nad rámec odůvodnění nalézacího soudu, na který odkázal, se s nimi vypořádal v odstavcích 24-29 odůvodnění svého rozsudku.
16. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud vydal pravomocný rozsudek, aniž by sám provedl dokazování ve smyslu §2 odst. 12 trestního řádu, konstatuje Ústavní soud, že uvedené pravidlo představuje záruku, že soud nemůže vycházet z důkazů, které by nebyly provedeny vůbec, případně byly provedeny jinak (mimo hlavní líčení, veřejné, neveřejné či vazební zasedání). S ohledem na skutečnost, že odvolací soud pouze změnil popis dvou skutků, aniž by závěry nalézacího soudu zpochybnil, správně odkázal na závěry vzešlé z dokazování před nalézacím soudem. Takový postup odvolacího soudu není možno považovat za porušení principu presumpce neviny a článku 6 odst. 2 Úmluvy.
17. Otázkou spolupachatelství u provinění loupeže se obecné soudy zabývaly dostatečně a důkladně. Společné jednání stěžovatele a jeho společníka nebylo popsáno nepřiměřeně široce, dokazováním byl zjištěn společný záměr a ani absence fyzického útoku stěžovatele proti poškozenému jej nevyviňuje. Zjištění vyplynulá z provedeného dokazování zohlednil správně již nalézací soud (odst. 12), jehož závěry převzal odvolací soud, který se i s ohledem na provedenou korekci popisu jednání zabýval nutným podílem každého ze spolupachatelů (viz odůvodnění str. 12 od 5. řádku níže). Také Nejvyšší soud se k věci vyjádřil podrobně (zejména odst. 39-41) způsobem, na který lze bez dalšího odkázat.
18. Namítá-li stěžovatel použití pouze nedostatečné identifikace (agnoskaci), je z napadených rozhodnutí patrné, že i touto otázkou se obecné soudy důkladně zabývaly (viz například odst. 31-33 usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy opakovaně popsaly postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování (ověřování) totožnosti stěžovatele a deklarovaly jeho správnost i procesní použitelnost. V projednávaném řízení navíc nešlo o jediný důkaz ke ztotožnění stěžovatele a jím tvrzené rozpory vyvrátil již nalézací soud; proto odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 928/20 neobstojí.
19. Obecné soudy se rovněž zabývaly společenskou škodlivosti jednání stěžovatele i jeho dodatečnou reakcí (projev lítosti, omluva...) a přiměřeností potrestání. Význam a dopad souzeného jednání stěžovatele není natolik marginální, aby mohlo být hodnoceno jako přestupek, a ne jako trestný čin - i zde lze odkázat na podrobné odůvodnění Nejvyššího soudu v odstavcích 50-52. Také následné jednání stěžovatele posoudil již nalézací soud a přiznal jim význam jedné z polehčujících okolností, které vedly k podmíněnému potrestání, přičemž uložené úhrnné trestní opatření bylo uloženo v souladu s §43 odst. 1 trestního zákoníku v polovině trestní sazby nejpřísněji trestného provinění (skutek II; §173 odst. 1 trestního zákoníku).
20. Z napadených rozhodnutí je rovněž patrné, že zavinění stěžovatele bylo zjištěno provedeným dokazováním. Ústavní soud odkazuje na odůvodnění Nejvyššího soudu, jemuž byla shodná argumentace předložena v dovolání; nad uvedené lze odkázat na zásadu ignorantia legis non excusat.
21. Stěžovatel v ústavní stížnosti projevuje svoji nespokojenost se závěry obecných soudů, neuvedl však nic, co by svědčilo, že jejich postupem byla zasažena jeho základní práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru.
22. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu