ECLI:CZ:US:2021:1.US.2121.21.1
sp. zn. I. ÚS 2121/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 9. 2020, č. j. 3 T 131/2017-2499, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2021, č. j. 8 To 356/2020-2746, za účasti Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2021 a doplněnou podáním ze dne 31. 8. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uvedeným výše v návětí, a požaduje jejich zrušení Ústavním soudem, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 2. 2018, č. j. 3 T 131/2017-627, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 22. 5. 2018, č. j. 8 To 102/2018-998, pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a s psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen za současného zrušení výroku o trestu jiného pravomocného rozsudku okresního soudu dle §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu v délce třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl dle §81 odst. 1, 2 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř let, a současně dle §70 odst. 1 trestního zákoníku k trestu propadnutí věci. Tato rozhodnutí stěžovatel nynější ústavní stížností nenapadá.
3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl dle §83 odst. 1 trestního zákoníku, že se stěžovatel ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení neosvědčil, a proto vykoná trest odnětí svobody v délce třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon jej dle §83 odst. 5 trestního zákoníku ve spojení s §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku okresní soud zařadil do věznice s ostrahou. Důvodem neosvědčení se byla, stručně řečeno, skutečnost, že stěžovatel se ve zkušební době dopustil stejné trestné činnosti a byl za ni pravomocně odsouzen a okresní soud neshledal ani výjimečné okolnosti umožňující ponechání zkušební doby dle §83 odst. 1 trestního zákoníku, neboť stěžovatel neprojevil žádnou sebereflexi. Okresní soud rovněž uvedl, že i v současnosti je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro trestnou činnost, jíž se měl dopustit ve zkušební době. Porušení podmínek ve zkušební době podmíněného odsouzení okresní soud projednal ve veřejném zasedání realizovaném prostřednictvím videokonference.
4. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Tu krajský soud dle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, neboť se ztotožnil se závěry okresního soudu. Za důvodnou nepovažoval námitku stěžovatele, že realizací veřejného zasedání videokonferencí bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť pro ni byly splněny zákonné podmínky a souhlas stěžovatele nebyl vyžadován. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou porušení presumpce neviny tím, že okresní soud zohlednil i teprve probíhající trestní stíhání, neboť dle krajského soudu okresní soud založil své rozhodnutí na již pravomocném odsouzení stěžovatele za trestnou činnost spáchanou ve zkušební době a probíhající trestní stíhání toliko zmínil, přičemž i toto bylo v době rozhodování krajského soudu již pravomocně ukončeno odsouzením stěžovatele. Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou, že právo na obhajobu stěžovatele bylo zkráceno tím, že mu nebyl ustanoven obhájce, neboť podmínky nutné obhajoby v jeho věci dány nebyly a měl dostatek času si obhájce zvolit, případně mu jej mohla zvolit jiná osoba, např. dcera, na niž v nedávné době převedl své nemovitosti. Ani námitce, že okresní soud dostatečně nezohlednil, že stěžovatel již deset let jedná ze soucitu při nedostatku léčebného konopí, krajský soud neuvěřil, neboť žádná léčebná ani výzkumná činnost stěžovatele nikdy nebyla prokázána, setrvale u něj vždy byla zajišťována jen rostlinná hmota konopí, ale žádné známky po jejím zpracování do léčivých přípravků. Konečně krajský soud odvrhl i námitku podjatosti předsedkyně senátu okresního soudu, neboť o této bylo pravomocně rozhodnuto usnesením okresního soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. 3 T 131/2017-2497.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a informuje Ústavní soud o tom, která všechna další rozhodnutí okresního a krajského soudu napadl ústavní stížností, poté formuluje jednotlivé námitky, tedy 1) podjatost předsedkyně senátu okresního soudu; 2) porušení práva na obhajobu; 3) porušení presumpce neviny; 4) podjatost krajského soudu; 5) nesprávné skutkové závěry obou soudů. Podstatu jednotlivých námitek lze vystihnout následovně:
6. Ad 1) stěžovatel uvádí, že předsedkyně senátu okresního soudu je podjatá. Sama několikrát uvedla, že se stala v minulosti opakovaně terčem slovních vulgárních ataků stěžovatele a byla kvůli tomu podávat vysvětlení a stěžovatel byl trestně stíhán za stejné jednání vůči její kolegyni a kolegovi. Dle stěžovatele podjatost předsedkyně senátu vyplývá přímo již z usnesení o rozhodnutí o nepodjatosti. Tuto podjatost pak stěžovatel spatřuje i ve způsobu, jakým předsedkyně senátu v jeho věci postupovala. Ten hodnotí jako jednostranně restriktivní proti jeho osobě, neboť bezdůvodně nevyhověla jeho žádosti o bezplatnou obhajobu, dopustila se porušení presumpce neviny a nezvažovala jiné možnosti rozhodnutí než nařídit výkon trestu.
7. Ad 2) se stěžovatel cítí být poškozen na svém právu na obhajobu tím, že mu nebyl ustanoven obhájce. V době rozhodnutí se nacházel ve výkonu trestu, kvůli špatné epidemiologické situaci byly velmi omezené možnosti návštěv a dalších kontaktů vůbec, takže měl stěžovatel objektivně ztíženu možnost si sám obhájce zajistit, nadto stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků. Kdyby navíc bylo veřejné zasedání odročeno, aby si stěžovatel mohl obhájce obstarat, nebylo by s tím spojeno žádné riziko, neboť stěžovatel se nacházel tou dobou stejně ve výkonu trestu odnětí svobody. I když §36a odst. 1 trestního řádu ve vykonávacím řízení jako důvod nutné obhajoby považuje toliko vazbu odsouzeného, má stěžovatel za to, že vzhledem k významu práva na obhajobu má totéž platit i pro výkon trestu.
8. Ad 3) stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení presumpce neviny, neboť okresní soud vyvozoval z teprve probíhajícího trestního stíhání, že se dopustil ještě ve zkušební době podmíněného odsouzení další trestné činnosti. Z napadeného usnesení okresního soudu pak plyne, že tento ani nezvažoval jiné možnosti rozhodnutí, které mu nabízí trestní zákoník, např. prodloužení zkušební doby či nařízení dohledu nad stěžovatelem, takže je zřejmé, že s jinou variantou, než že stěžovateli bude nařízen výkon trestu, okresní soud ani nepočítal. Okresní soud tak rezignoval na specifické posouzení jeho věci, neboť nezohlednil, že stěžovatel je známý léčitel a že obsah THC byl v rostlinné hmotě zabavené u něj vždy velmi nízký (1 %, ale spíše lehce nad 0,3 %).
9. Ad 4) stěžovatel namítá, že senát 8 To a potažmo celý krajský soud je v jeho věci podjatý. Předseda senátu 9 To JUDr. Miroslav Novák v přípisu 9 Nt 3/2020 v jiné věci vedené u okresního soudu uvedl, že na stěžovatele byla podána obžaloba mimo jiné i pro údajnou trestnou činnost směřující proti předsedovi senátu 8 To JUDr. Vlastimírovi Čechovi (za niž byl, jak dodává, následně pravomocně odsouzen), takže věc byla nakonec odejmuta okresnímu soudu a přidělena Okresnímu soudu v Blansku. Z toho stěžovatel dovozuje, že je nepochybné, že sám krajský soud se vyjádřil jednoznačně tak, že celý krajský soud má být vyloučen pro projednávání věci stěžovatele. O odnětí věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci, který v odůvodnění svého usnesení sdělil, že s rozhodnutím
o podjatosti všech soudců krajského soudu bude třeba vyčkat až na odvolací řízení v téže věci, které však neproběhlo, neboť prvostupňový rozsudek nabyl právní moci rovnou. Stěžovatel tak má za to, že důvody podjatosti krajského soudu platí pro všechny věci tam proti němu vedené, tedy včetně té nynější. Podjatost senátu 8 To pak plyne i z toho, že všechna stěžovatelova podání zamítal, ačkoliv Vrchní soud v Olomouci některá jeho usnesení zrušil.
10. Ad 5) se stěžovatel vymezuje proti tendenčnímu způsobu hodnocení znaleckého posudku MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., krajským soudem. Dle stěžovatele z tohoto posudku nevyplývá, že by jeho problémem byla excentrická psychopatická osobnost. Uvedl-li krajský soud, že stěžovatel jedná protiprávně až fanaticky, jde jen o fantazii krajského soudu, jíž se nevybíravě, nezákonně a bezdůvodně otírá o jeho osobu. I z toho jednoznačně plyne podjatost. Dále krajský soud nesprávně uvedl, že nebyla prokázána žádná léčitelská činnost stěžovatele. Tu stěžovatel přitom dokazuje a dokládá neustále vyjádřeními předních odborníků i pacientů i rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o vrácení zajištěné věci, z nějž se podává, že daná věc sloužila k výrobě léčebného konopí. Rovněž zcela chybný je závěr obecných soudů v rozhodnutích o přiznání bezplatné obhajoby (které stěžovatel napadl samostatnou ústavní stížností), že převedl na svou dceru nemovitosti účelově. Jeho dcera uzavřela sňatek, takže darování nemovitostí se stalo v souvislosti s touto její životní změnou (hned následujícího dne po uzavření sňatku) a šlo pouze o racionální a běžný způsob jejího materiálního zajištění v manželství.
11. Stěžovatel doplnil vlastnoručním podáním ze dne 11. 9. 2021 svou ústavní stížnost o listiny, které dle průvodního přípisu měly dokládat podjatost předsedkyně senátu okresního soudu a JUDr. Vlastimíra Čecha, jakož i to, že konopí používal k léčebným účelům a že má léčbu konopím lékařsky doporučenou. Jelikož toto podání nebylo zpracováno právním zástupcem stěžovatele, Ústavní soud se toliko seznámil s jeho obsahem, a protože nepřinášelo kvalitativně nové námitky oproti argumentaci obsažené již v ústavní stížnosti, nepovažoval za nutné vyzvat právního zástupce stěžovatele, zda případně ústavní stížnost nedoplní. K doplněným přílohám však při svém rozhodování přihlédl.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelova argumentace je pouze opakováním námitek, které uplatňoval v řízení před obecnými soudy, s nimiž se však tyto soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Namnoze pak stěžovatel vznáší i námitky ze svých jiných právních věcí, které však v nynější věci vůbec před obecnými soudy neuplatnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel si je vědom předmětu nynějšího řízení a o tomto není pochyb, neboť vůči jiným procesním rozhodnutím okresního a krajského soudu podal samostatné ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za nutné již na úvod upozornit, že v nynější věci se nebude zabývat námitkami směřujícími proti jiným než stěžovatelem výslovně napadeným rozhodnutím.
14. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
15. Námitky 1) a 4) převážně cílí na jiná než napadená rozhodnutí, přesto se k ní Ústavní soud vyjádří, neboť případná podjatost předsedkyně senátu okresního soudu by mohla zakládat vadu protiústavnosti i napadeného rozhodnutí okresního soudu. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, garance proti rozhodování podjatým soudcem patří mezi základní složky práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015 (N 202/79 SbNU 281) či nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423)]. Pro dodržení ústavní konformity rozhodování o podjatosti soudce je nutné, aby měl procesní subjekt možnost včas námitku podjatosti uplatnit, tedy zejména aby mu bylo známo složení soudního tělesa, které bude v jeho věci rozhodovat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 182/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 79/41 SbNU 39)], aby u příslušného soudu byl dopředu vytvořen a zpřístupněn rozvrh práce, který předvídatelně takové případy řeší [nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795) či nález sp. zn. IV. ÚS 307/03 ze dne 27. 5. 2004 (N 76/33 SbNU 243)], aby rozhodnutí o podjatosti, které činí sama osoba, jíž se rozhodnutí týká, bylo přezkoumatelné nezávislým a nestranným soudem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4185/16 ze dne 19. 3. 2018 (N 52/88 SbNU 683) či nález sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 (N 77/18 SbNU 169)], jakož i aby námitka podjatosti byla vždy příslušným procesním způsobem řádně vypořádána [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 289/95 ze dne 27. 6. 1996 (N 57/5 SbNU 437)].
16. Byť i samo zdání podjatosti není zcela bez významu, existuje-li na pozadí dalších reálných skutečností [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008 (N 126/50 SbNU 97)], samo o sobě subjektivní přesvědčení osoby vznášející tuto námitku nepostačuje [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 187/10 ze dne 26. 7. 2012 (U 7/66 SbNU 449)], není-li objektivizováno konkrétní skutečností alespoň způsobilou objektivně vyvolat pochybnost o nepodjatosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 167/94 ze dne 27. 11. 1996 (N 127/6 SbNU 429)], již soud musí při rozhodování o podjatosti zjistit a náležitě ve svém rozhodnutí zdůvodnit [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 629/20 ze dne 4. 8. 2020].
17. Z povahy věci tak musí jít o skutečnost velmi závažnou. Může jí být např. vyhotovení konceptu rozhodnutí před ukončením dokazování bez přesvědčivého zdůvodnění takového postupu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3357/19 ze dne 9. 6. 2020), uložení excesivní pořádkové pokuty bez snahy vyřešit jednání účastníka řízení pociťované soudem jako nevhodné mírněji [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 (N 152/20 SbNU 75)], flagrantní porušení presumpce neviny explicitním vyjádřením přesvědčení soudce, že se daný procesní subjekt dopustil trestného činu, pro nějž je teprve vedeno trestní stíhání, a jeho morální odsudek [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)] či vyjádření soudce, že se vůči němu dotyčný procesní subjekt dopustil trestného činu, pro který na něj rovněž podal trestní oznámení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016 (N 15/80 SbNU 191)].
18. Samou o sobě jí naopak nemůže být odůvodněný procesní postup vůči jednání zjevně vykazujícímu znaky obstrukce [usnesení sp. zn. II. ÚS 978/18 ze dne 28. 6. 2018 (U 7/89 SbNU 823)], členství v KSČ před rokem 1990 [srov. nález nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217)], poskytnutí rozhovoru k medializovanému případu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533)], skutečnost, že proti procesnímu subjektu vznášejícímu námitku podjatosti je vedeno trestní stíhání pro trestný čin, jehož poškozenými měli být kolegové či kolegyně soudce, o jehož podjatosti je rozhodováno ani že sám tento soudce podával z pozice místopředsedy soudu za tento orgán veřejné moci trestní oznámení na procesní subjekt ve věci, která s rozhodovanou věcí nesouvisí [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 67/04 ze dne 4. 8. 2004 (U 42/34 SbNU 413)] či mediální kritika soudce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].
19. V nynější věci stěžovatel netvrdil ani neprokazoval nic, co by nasvědčovalo tomu, že by obecné soudy při rozhodování o podjatosti předsedkyně senátu vybočily z mezí ústavní konformity. Stěžovatel sám připustil, že o podjatosti předsedkyně senátu okresního i krajského soudu bylo příslušným procesním způsobem pravomocně rozhodnuto tak, že předsedkyně senátu podjatá není. Podjatost přitom vyvozoval v zásadě ze dvou okruhů skutečností - ze způsobu, jakým vedla řízení, a z toho, že vůči některým dalším soudcům okresního soudu se měl stěžovatel dopustit trestného činu. Touto námitkou se poměrně zevrubně zabýval ostatně i krajský soud ve svém napadeném rozhodnutí, v němž vyložil přesvědčivě, že ze samotné skutečnosti, že někteří z kolegů předsedkyně senátu byli poškozenými trestným činem, pro nějž byl stěžovatel pravomocně odsouzen, nelze usuzovat na její podjatost. Tento závěr je přitom plně v souladu se shora uvedenými judikaturními východisky.
20. Stěžovatel přitom neuvedl, že by se sama předsedkyně senátu cítila touto skutečností pohoršena či že by z ní vyvozovala vůči stěžovateli jakékoliv negativní závěry, přičemž Ústavní soud nemůže souhlasit se stěžovatelovým závěrem, že již samotná informace, že předsedkyně senátu tuto skutečnost zaregistrovala, zakládá její podjatost. Soudce je profesionál působící ve vysoce stresujícím prostředí, který musí mít osobní i odborné předpoklady pro vyšší míru tolerance vůči kritice zvnějšku než běžný jednotlivec, jakož i vysoký práh odolnosti proti obstrukčnímu, arogantnímu či jinak nepříjemnému jednání osob, s nimiž přichází v rámci svého povolání do styku. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by těmto nárokům předsedkyně senátu okresního soudu v jeho věci nedostála.
21. Stejně tak nelze podjatost spatřovat pouze v tom, že okresní soud vůči stěžovateli postupoval způsobem, který stěžovatel považuje za jednostranně restriktivní, neboť soud nevyhovoval jeho návrhům a rozhodl v jeho neprospěch. Stěžovatel totiž vyvozuje podjatost pouze z toho, že řízení neprobíhalo a nedopadlo podle jeho představ, nicméně nedoložil nic, co by skutečně objektivně mohlo vyvolat podezření, že by určitý postup či rozhodnutí okresního soudu mohl být důsledkem podjatosti předsedkyně senátu, nikoliv jejího profesního přesvědčení o adekvátnosti takového postupu. K tomu ostatně viz níže.
22. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v tom, že by se okresní soud nezabýval možností ponechat zkušební dobu podmíněného odsouzení v platnosti, a případně ji zpřísnit či doplnit o dohled nad stěžovatelem. Okresní soud se touto možností zabýval explicitně v bodě 10. svého napadeného rozhodnutí, kde vyložil, že dosud uložené tresty se u stěžovatele míjí účinkem a že u něj nelze hovořit o jakékoliv sebereflexi, ale že si naopak stěžovatel setrvale odmítá připustit vinu, chybu spatřuje jen v orgánech činných v trestním řízení, a všechny, kdo s ním nesouhlasí, označuje za vrahy, zločince atd. Ústavní soud konstatuje, že toto odůvodnění, proč nebylo možno výjimečně postupovat jinak než nařídit výkon podmíněně odloženého trestu poté, co stěžovatel ve zkušební době spáchal další trestný čin stejného charakteru, nevykazuje žádné ústavněprávní deficity.
23. Co se pak týče údajné podjatosti krajského soudu, stěžovatel ani netvrdí, ani neprokazuje, že by námitku podjatosti celého krajského soudu či jeho senátu 8 To v řízení o stížnosti proti napadenému rozhodnutí okresního soudu vznesl. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, tzv. materiální rovina zásady subsidiarity ústavní stížnosti si žádá, aby stěžovatelé a stěžovatelky předložili každou námitku, o níž opírají své přesvědčení o porušení svých ústavně zaručených základních lidských práv či svobod, již obecným soudům či jiným příslušným orgánům veřejné moci v řízeních předcházejících podání ústavní stížnosti proti postupu či rozhodnutím učiněným v těchto řízeních [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79), nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
24. Ústavnímu soudu je přitom z jeho rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel proti údajné podjatosti senátu 8 To krajského soudu brojil v jiném dílčím řízení před obecnými soudy, avšak podjatosti tohoto senátu shledána nebyla, což potvrdil i Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 1 To 34/2021-4354. Aby Ústavní soud nepostupoval přehnaně formalisticky, seznámil se i s odůvodněním tohoto usnesení, které považuje prima facie za logické, racionální a nevzbuzující pochybnosti o své ústavní konformitě. Jelikož stěžovatel v nynější věci toto rozhodnutí nenapadá, nevypořádává se nijak argumentačně s jeho závěry, ani žádným způsobem nezmiňuje, proč námitku podjatosti senátu 8 To krajského soudu nevznesl v řízení předcházejícímu vydání napadeného usnesení krajského soudu v nynějším řízení o ústavní stížnosti, nemůže se Ústavní soud v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti touto námitkou nijak blíže zabývat.
25. Námitka 2) je bezdůvodná. Stěžovatel sám připouští, že ustanovení §36a trestního řádu (jakož ani §36 a §36b trestního řádu) nestanovuje jako důvod nutné obhajoby ve vykonávacím řízení skutečnost, že odsouzený se nachází ve výkonu trestu. Analogickou aplikaci některého z důvodů nutné obhajoby dle §36 trestního řádu i na odsouzeného již vykonávajícího trest odnětí svobody, Ústavní soud ve své judikatuře neukládá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1736/10 ze dne 16. 12. 2010); naopak výslovně již aproboval postup obecných soudů, které nepřiznávají nutnou obhajobu ve vykonávacím řízení odsouzeným ve výkonu trestu odnětí svobody ani z důvodu pandemie onemocnění covid-19 (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2237/20 ze dne 22. 9. 2020, bod 13.). Co se týče rozhodování o bezplatné obhajobě, stěžovatel příslušná rozhodnutí obecných soudů nenapadl touto ústavní stížností a rovněž neuvedl, jakým způsobem byla jeho práva zkrácena jen z toho důvodu, že neměl obhájce, tedy jak by zastoupení stěžovatele kvalifikovaným právním profesionálem změnilo či mohlo změnit napadená rozhodnutí.
26. Ústavnímu soudu rovněž nemohlo ujít, že stěžovatel byl obhájcem zastoupen již v řízení o stížnosti před krajským soudem, tedy nejen, že veškeré případné deficity obhajoby plynoucí z toho, že stěžovatel před okresním soudem obhájce neměl, mohly být zhojeny alespoň v řízení před krajským soudem (a vzhledem k tomu, že řízení o stížnosti je vystavěno na tzv. revizním principu a v trestním řízení neexistuje koncentrace, bylo možné takto zhojit veškeré vady obhajoby, které se v řízení před okresním soudem mohly projevit), ale stěžovatel tím demonstroval i to, že je schopen si právního zástupce sjednat sám.
27. Námitka 3) rovněž postrádá opodstatnění. Stěžovatel při její formulaci ignoroval fakt, že krajský soud se jí výslovně zabýval (viz bod 7. napadeného usnesení krajského soudu) a vyvrátil ji tím, že okresní soud toliko zmínil tou dobou probíhající trestní stíhání, avšak svůj závěr o porušení podmínek zkušební doby založil na tom, že stěžovatel se v ní dopustil dalšího trestného činu, za nějž již v době rozhodování okresního soudu byl pravomocně odsouzen. Takové argumentaci Ústavní soud nemá co vytknout. Jelikož pak v době rozhodování krajského soudu zmíněné další trestní stíhání již bylo pravomocně skončeno odsouzením stěžovatele, nemohlo by být závěru o nesplnění podmínek zkušební doby na škodu ani to, kdyby okresní soud tehdy teprve probíhající trestní stíhání toliko neregistroval, ale i by k němu přihlédl, neboť tím by sice své rozhodování zatížil vadou porušení presumpce neviny, byl by ji však zhojil krajský soud, který by mohl při svém rozhodování k novému odsouzení již bez problému přihlédnout.
28. Konečně ani námitka 5) nemohla Ústavní soud přesvědčit. Skutečnosti, které v jejím rámci stěžovatel rozvíjí, nebyly pro předmět řízení před obecnými soudy v nynější věci relevantní, neboť se týkají v podstatě toliko okolností jeho předchozí trestné činnosti. Pro rozhodnutí o přeměně trestu podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody, resp. o nařízení jeho přímého výkonu, je relevantní toliko chování stěžovatele ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení. V nynější věci tak i z ústavněprávního hlediska pro napadená rozhodnutí obecných soudů mělo význam toliko pravomocné odsouzení za trestnou činnost spáchanou ve zkušební době mající stejný charakter, jaký měl trestný čin, za nějž byl stěžovatel k podmíněnému trestu odnětí svobody odsouzen,
a neprojevování žádné sebereflexe ve vztahu ke spáchané trestné činnosti. První skutečnost nepopírá ani sám stěžovatel, druhá vyplývá z provedených důkazů i z celkové procesní strategie stěžovatele, který setrvale nepřipouští, že by se dopustil čehokoliv protiprávního. Nelze v ní spatřovat tedy žádný rozpor, natož rozpor extrémní, a proto Ústavní soud uzavírá, že byla zjištěna způsobem ústavně souladným, jehož výsledek proto není oprávněn přezkoumávat. Dalšími skutečnostmi, s nimiž stěžovatel v mezích námitky 5) polemizuje, se pak Ústavní soud nezabývá, neboť v nich nemůže spočívat protiústavnost napadených rozhodnutí, jelikož se nijak nedotýkají jejich předmětu.
V. Závěr
29. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto rozhodnutích ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod. Žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu