ECLI:CZ:US:2021:1.US.2126.21.1
sp. zn. I. ÚS 2126/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Ruseva, advokáta se sídlem Karlovy Vary, K Přehradě 319/34, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021 č. j. 15 To 35/2021-4880 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2021 č. j. 4 T 6/2018-4837, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo rozhodnuto, že se mu jako ustanovenému obhájci v trestní věci vedené proti obviněnému H. H. T. přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 268 627,22 Kč a nepřiznává se mu nárokovaná odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 31 969 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel na úvod podotýká, že si je vědom existence např. nálezu sp. zn. I. ÚS 3906/17, avšak má za to, že jeho přiléhavost na jeho případ není absolutní. Uvádí, že v jeho případě mu trestní soudy odmítly přiznat odměnu za porady s klientem, které nepřesáhly jednu hodinu, jak předpokládá ustanovení §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Má za to, že tyto porady měly být posouzeny podle §11 odst. 3 advokátního tarifu s tím, že se jedná o úkony právní služby svou povahou a účelem nejbližší úkonu podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Upozorňuje na skutečnost, že všechny ostatní úkony právní služby nejsou podle advokátního tarifu vázány na určitou dobu jejich poskytování. Podotýká, že kdyby klientovi neposkytl žádné porady, porušil by tím své advokátní povinnosti, takže je vlastně nucen klientovi poskytnout svůj čas, aniž by za to obdržel přiměřenou odměnu. Ve vztahu k nepřiznání odměny za nahlížení do spisu ve dnech 4. 10. 2017 a 8. 1. 2018 plně odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3906/17.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého (řádného) procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 3523/14 a další). Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, přicházejí v úvahu výjimečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 a IV. ÚS 777/12).
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že poskytování porad klientovi, které nepřesáhly jednu hodinu, by mělo být posuzováno podle §11 odst. 3 advokátního tarifu jako úkony právní služby svou povahou a účelem nejbližší úkonu podle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu (tedy porady s klientem přesahující jednu hodinu). Jak správně uvedl na č. l. 2 svého usnesení Vrchní soud v Praze, pokud by se na poskytování porad klientovi, jež nepřesáhly jednu hodinu, mělo vztahovat ustanovení §11 odst. 3 advokátního tarifu, znění ustanovení §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu by postrádalo smysl. Ústavní soud souhlasí též s názorem stížnostního soudu, že akceptace právního názoru stěžovatele by ve svém důsledku představovala obcházení záměru zákonodárce podmínit honorování porad poskytovaných klientovi určitým časovým trváním, který je ze znění ustanovení §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu jasně patrný.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vysvětluje důvody, pro které považuje ustanovení §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu za nelogické, nesystematické a nespravedlivé. K tomu Ústavní soud uvádí, že pravomoc zasahovat do normotvorné pravomoci orgánů veřejné moci nelze aplikovat v případech právních předpisů, které jsou například pouze nedokonalé, nedostatečně odůvodněné, zastaralé nebo neoblíbené. Vždy je nezbytné identifikovat rozpor s ústavním pořádkem, případně zákonem. Případné nesprávné, popř. přímo nelogické nastavení právní úpravy může představovat důvod ospravedlňující normotvůrce k její revizi, ale není důvodem k realizaci pravomoci svěřené Ústavnímu soudu ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy. Opačný postup by znamenal nepřípustné rozšiřování jeho pravomocí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2488/17).
Ústavní soud dále poukazuje na ustálený závěr (který ve své ústavní stížnosti ostatně cituje i sám stěžovatel), že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho vlastnické právo v podobě zisku z podnikání (čl. 11 odst. 1 Listiny) a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, odpovídá-li principu proporcionality a nemá zásadní průmět do sféry základních práv či svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 225/05, III. ÚS 760/09 či III. ÚS 1123/19).
Jestliže tedy stěžovatel dobrovolně vykonává advokacii, a navíc souhlasil s výkonem obhajoby jako ustanovený obhájce, činí tak s vědomím, jaká odměna mu bude za tuto činnost podle advokátního tarifu příslušet. To následně zahrnuje také povinnost vykonávat obhajobu v případě potřeby i prostřednictvím úkonů, které advokátní tarif přímo nespojuje s finančním honorováním.
Pokud jde o námitku stěžovatele směřující proti nepřiznání odměny za nahlížení do spisu ve dnech 4. 10. 2017 a 8. 1. 2018, sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nepřiznání této odměny nenapadl stížností proti usnesení Krajského soudu v Plzni. Vysvětluje to tím, že tuto stížnost podával ve stejný den, kdy byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3906/17, který podle jeho názoru nárok na tuto odměnu podporuje, tudíž se v době podání stížnosti nemohl seznámit s jeho obsahem. To však nic nemění na tom, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02, I. ÚS 1324/08 a řada dalších) jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita) resp. o nepřípustné novum. Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud proto k tomu již jen stručně poznamenává, že závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 3906/17 na případ stěžovatele nemohou dopadat, neboť trestní řízení jeho klienta neskončilo odložením věci v přípravném řízení (jak tomu bylo v případě řešeném citovaným nálezem), tudíž stěžovateli mohla být, resp. byla přiznána odměna za prostudování spisu při ukončení vyšetřování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ustanovení §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu