ECLI:CZ:US:2021:1.US.2341.21.1
sp. zn. I. ÚS 2341/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Marcely Dominové, zastoupené Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem, sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soud v Praze ze dne 14. 6. 2021 sp. zn. 39 Co 178/2021 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 3. 2021 sp. zn. 28 C 235/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 8. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, a to ve věci zaplacení částky 227 974 Kč s příslušenstvím. Žalobce v návrhu na zahájení řízení uvedl, že jsou se žalovanou spoluvlastníky blíže určené nemovitosti. Žalobce investoval do společné nemovitosti částku v celkové výši 759 912 Kč. Z toho vyúčtoval žalované částku 227 974 Kč, která odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu. Vzhledem k tomu, že mezi spoluvlastníky nedošlo k vypořádání sporné částky, stala se tato předmětem sporu u obvodního soudu. Ten po proběhlém řízení, zaplacení části žalované částky a částečném zastavení řízení rozhodl tak, že uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 44 196 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Současně uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 122 421, 69 Kč (výrok II.).
K odvolání stěžovatelky co do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že změnil výrok II. rozsudku nalézacího soudu v tom smyslu, že uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 185 411 Kč. Náklady odvolacího řízení přitom nebyly přiznány žádnému z účastníků.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že náklady řízení uložené jí k tíži nelze považovat za účelné. Je tomu tak proto, že žalobce vzniklé náklady investice v době podání žaloby řádně nevyúčtoval a činil tak až postupně v průběhu řízení. Žalobce sice nabízel žalované seznámení se s doklady, nicméně tato možnost nebyla z důvodů vzájemných animozit využita. V průběhu řízení proběhl pokus o mimosoudní řešení sporu, a to včetně mediace.
Než došlo ze strany žalobce ke splnění jeho základních povinností žalobce, muselo proběhnout několik jednání, které lze v obecném slova smyslu považovat za úkony právní služby, ale nikoliv za účelně vynaložené náklady. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, které konkrétní úkony považuje za neúčelné.
Vzhledem k průběhu řízení mělo dle náhledu stěžovatelky dojít k separaci nákladů řízení. To umožňuje řešení situace, kdy jednomu z účastníků řízení vznikají zbytečné náklady řízení. Institut separace nákladů řízení je projevem zásady zavinění, kdy smyslem je sankce za vybočení z řádného průběhu řízení, které bylo způsobeno náhodou nebo zaviněním. Zbytečné náklady nevznikly jen na straně žalobce, ale též stěžovatelky, která se na "zbytečná" jednání musela připravit.
Stěžovatelka vytkla soudu prvního stupně tu skutečnost, že se jejím návrhem na separaci nákladů vůbec nezabýval, přičemž odvolací soud se toliko přiklonil k jeho "nevyřčenému závěru", že předpoklady pro separaci nákladů řízení nebyly dány. Soudní řízení musí probíhat dle zásad procesní ekonomie a hospodárnosti řízení, tj. sporné náklady musí být doloženy od samého počátku, resp. nejpozději na prvním jednání. Toto se však nestalo.
V projednávané věci byl podle stěžovatelky porušen princip legitimního očekávání a závěr soudu o nákladech řízení je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s jeho průběhem a s úkony účastníků. Uložením nákladů řízení stěžovatelce je jí kladeno k tíži, že žalobce nebyl schopen současně s žalobou předložit doklady, které by ospravedlňovaly jeho žalobní nárok. Až do 18. 2. 2019 prakticky žádné kontradiktorní řízení neprobíhalo, neboť se čekalo na to, až žalobce předloží soudu podklady, na nichž vystavěl svoji žalobu. Pokud účastník sám svým postupem vůči soudu způsobil, že daná jednání jsou neúčelná, nemůže stěžovatelka nést následky takového jednání.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud se zabýval otázkou náhrady nákladů řízení ve své judikatuře již mnohokrát. Proto je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 131/08 či III. ÚS 1183/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 464/09, II. ÚS 2608/09 či III. ÚS 624/06). Východisko pro výjimku (tedy má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému) se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, a tudíž se zde, silněji než jinde, uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V souvislosti se separací nákladů řízení lze dát stěžovatelce za pravdu v tom smyslu, že se jí nalézací soud formálně právně nezabýval, nicméně z materiálního hlediska se účelnosti jednotlivých právních úkonů věnoval. Přitom některé právní úkony považoval za neúčelné, a tudíž je nezahrnul do nákladů řízení (k tomu srov. odst. 26 napadeného rozhodnutí). Námitkou separace nákladů se pak náležitě věnoval odvolací soud, který konstatoval obecné podmínky pro aplikaci ustanovení §147 o.s.ř. Současně uvedl přesvědčivé důvody, pro které nepovažoval tyto podmínky v projednávané věci za naplněné (k tomu srov. odst. 14 napadeného usnesení).
Z napadených rozhodnutí se podává, že se soud snažil v projednávané věci jak o dosažení smíru, tak i o zprostředkování jednání mezi stranami pomocí mediace. Nicméně žádná z uvedených aktivit nevedla k dohodě účastníků řízení a ti si museli být vědomi rizika vzniku vysokých nákladů řízení. To zvláště za situace, kdy docházelo k doplňování žaloby, zpochybňování předložených dokladů či nevyužití možnosti seznámit se s podklady u žalobce.
Vyřešení sporu by mělo být cílem nejen obecných soudů, ale též samotných účastníků řízení. Ústavní soud v minulosti ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 213, str. 381 a násl., dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz): přiléhavě dovodil, že "v oblasti soukromoprávních vztahů obecně stíhá všechny povinnost řešit rozpory především dohodou (§3 odst. 2 občanského zákoníku). Nejde jen o prevenci, coby jednu z významných civilistických zásad, jak dovozují někteří teoretici (Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 51). V důsledku nevyřešení rozporů dohodou totiž může být vyvolán soudní spor, jehož souvislosti a důsledky mohou být pro všechny účastníky soukromoprávních vztahů (tedy nejen účastníky konkrétního řízení) různým způsobem nepříznivé, i když je soudní řízení i meritorní rozhodnutí zcela v souladu s ústavním pořádkem i právním řádem jako celkem. Důsledky plynoucí z tohoto rizika tedy přirozeně musí nést především účastníci konkrétního soudního řízení, kteří mají fakticky možnost volby mezi vyřešením rozporů dohodou nebo soudním sporem. Jde tu tedy o přirozenoprávní zásadu, ovládající řádné fungování svobodné společnosti, jíž je zásadně každý demokratický právní stát, totiž, že s právy a svobodami jsou spojeny i povinnosti, a to zejména povinnost nést (i případně nepříznivé) důsledky bezprostředně spojené s využitím práv a svobod.".
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu