ECLI:CZ:US:2021:1.US.2460.21.1
sp. zn. I. ÚS 2460/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obchodní korporace Modřická cihelna, a. s., se sídlem v Modřicích, Brněnská 40, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 15/715, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 250/2021 ze dne 15. 7. 2021 a usnesení Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, č. j. KRPB-42241-330/TČ-2021-060083-SOV ze dne 14. 5. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovatelce bylo na základě usnesení Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 3. oddělení (dále jen "policejní orgán"), č. j. KRPB-42241-44/TČ-2021-060083-SOV ze dne 14. 5. 2021, zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. V rámci uvedeného trestního stíhání rozhodl napadeným usnesením policejní orgán podle §79g odst. 1 trestního řádu za použití §79a odst. 1 trestního řádu o tom, že se zajišťují v usnesení specifikované nemovitosti jako náhradní hodnota, neboť nelze zajistit věc, jež je výnosem z trestné činnosti. Usnesením Státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 2 KZV 24/2021-12 ze dne 31. 5. 2021 bylo usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání zrušeno, a to zejména pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti skutku, pro který se trestní řízení vede. Následnou stížnost stěžovatelky proti napadenému usnesení policejního orgánu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že za situace, kdy bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání její osoby, na základě kterého bylo vydáno napadené usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty, a to mj. z důvodu, že v daném případě není vůbec zřejmé, jaký objekt trestného činu byl zasažen, a že nebyla téměř vůbec vyjádřena příčinná souvislost mezi uvedením v omyl jiného a získáním majetkového prospěchu, je nezrušení napadeného usnesení policejního orgánu o zajištění náhradní hodnoty nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva stěžovatelky chráněného čl. 11 Listiny, jakož i porušením jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud rekapituluje své ustálené závěry, podle kterých je možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy orgánů činných v trestním řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2611/18 ze dne 12. 11. 2018 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3941/19 ze dne 7. 1. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci zmiňovaných orgánů, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
6. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Usnesení o zajištění věci (či rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž jde o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2666/17 ze dne 21. 9. 2017 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 998/17 ze dne 9. 5. 2017).
7. Ústavní soud proto ve své dosavadní rozhodovací praxi formuloval požadavky, jež jsou kladeny na rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003 a bod 52 nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)].
8. Pravomocně vydané usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 trestního řádu není zákonným předpokladem k zajištění náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 trestního řádu. Napadené usnesení o zajištění náhradní hodnoty je tudíž nutné posuzovat izolovaně pouze prizmatem výše nastíněných východisek bez návaznosti na to, zda již bylo trestní stíhání formálně zahájeno, či nikoli. Policejní orgán uvedl konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán v usnesení specifikovaný trestný čin a že z tohoto jednání měli podezřelí (včetně stěžovatelky) majetkový prospěch. Rozhodující orgán navíc vyvinul úsilí k dohledání výnosů z trestné činnosti odpovídající vyčíslené škodě, jelikož se jim však nepodařilo tento výnos v uvedeném rozsahu dohledat, nýbrž se jim podařilo dohledat majetek, který by mohl být použit jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, přistoupily k jeho zajištění podle ustanovení §79g odst. 1 trestního řádu. Z napadeného usnesení policejního orgánu je tedy patrné, že má zákonný podklad, vydal jej k tomu příslušný orgán a nevykazuje známky zjevné svévole, přičemž tento postup je plně v souladu se zákonnou úpravou zajištění věcí v rámci trestního řízení.
9. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti uplatnila obdobné námitky, jako ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, se kterými se již náležitě zabýval a vypořádal krajský soud. Ústavní soud považuje odůvodnění jeho rozhodnutí za ústavně souladné i srozumitelné a nemá důvod v něm učiněné závěry jakkoliv zpochybňovat. Nebylo tak porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a jelikož se v této fázi řízení nerozhoduje o její vině, nemohla být porušena ani zásada presumpce neviny vyjádřená v čl. 40 odst. 2 Listiny.
10. Závěrem lze proto shrnout, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádný mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy policejních orgánů a soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, jež by odůvodňovaly jeho zásadně výjimečnou ingerenci.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu