ECLI:CZ:US:2021:1.US.2542.21.1
sp. zn. I. ÚS 2542/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti H. M., zastoupené JUDr. Michalem Fraňou, advokátem, sídlem Truhlářská 3, Praha 1, proti výroku III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019 č. j. 22 Co 88/2019-560 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 2. 2019 č. j. 13 C 16/2017- 535, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Výrokem II. napadeného rozsudku Okresního soudu v Mělníku byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit protistraně na nákladech řízení částku 285 172,60 Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným výrokem III. tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit protistraně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 285 173 Kč. Výrokem IV. jí pak byla uložena povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 43 241 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí především proti výši nákladů řízení, přičemž poukazuje především na skutečnost, že v těchto jsou zahrnuty i náklady na účast advokáta protistrany u mediace. Má-li přisouzená náhrada nákladů řízení zahrnovat i úkonovou odměnu advokáta za účast na jednáních u mediátora, pak jde o podstatnou změnu ve skladbě a výši přísudku. Náhradu nákladů řízení v napadené věci tvoří toliko odměna za zastupování advokátem a odměna mediátora. Odměna za zastupování advokátem zahrnuje i úkony advokáta spočívající v jeho účasti na mediaci. Konkrétně se v projednávané věci jednalo o pět úkonů, které byly hodnoceny shodně jako účast na jednání u soudu, což navýšilo náhradu nákladů řízení o 93 000 Kč. Jakkoliv může předmět mediace souviset s předmětem soudního řízení, nejedná se o řízení ve smyslu §137 o. s. ř. Nařídil-li soud účastníkům mediaci, patří k nákladům řízení odměna mediátora za první setkání s mediátorem, nikoliv již odměna právního zástupce za účast u mediátora. Mediace není soudní řízení. Je určena z povahy věci primárně samotným účastníkům sporu, nikoliv jejich právním zástupcům, jejichž účast je fakultativní. V projednávané věci se navíc účastník řízení mediace sám ani neúčastnil a přítomen byl toliko jeho právní zástupce. Za nesprávné považuje stěžovatelka též aplikaci ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu, upravující odměnu advokáta v případě zastupování dvou a více osob (v projednávané věci vystupovali na straně žalované manželé). Veškerá jednání i úkony byly identické s jednáním a úkony jediné osoby. Za tohoto stavu považuje stěžovatelka za extrémně nespravedlivé aplikovat ve věci ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v tzv. podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace tzv. podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud se zabýval otázkou náhrady nákladů řízení ve své judikatuře již mnohokrát. Proto je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 131/08 či III. ÚS 1183/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 464/09, II. ÚS 2608/09 či III. ÚS 624/06). Východisko pro výjimku (tedy má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému) se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, a tudíž se zde, silněji než jinde, uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústřední námitkou stěžovatelky je nesouhlas s přiznáním těch nákladů řízení protistrany, jež souvisí s účastí jejího právního zástupce při mediaci. Byť je jak soudní, tak i mediační řízení zcela odlišného charakteru a vychází z odlišných metod a postupů, společným rysem je úprava vzájemných práv a povinností sporných stran. V případě, kdy je mediační dohoda schválena soudem v podobě smíru, případně kdy je vykonatelnost této dohody zajištěna notářským zápisem s doložkou vykonatelnosti, představuje před mediátorem uzavřená dohoda vykonatelný právní titul. Práva a povinnosti účastníků sporu tak nemusí být nutně dotčena jen a pouze výsledkem soudního řízení - rozsudkem, ale též, uzavřením dohody před mediátorem. Za takového stavu věci lze jen stěží klást účastníkům k tíži, že v řízení před mediátorem využijí služeb právního odborníka (advokáta). Účelnost takto vynaložených nákladů je přitom na posouzení obecných soudů.
Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že tento považoval zastupování v řízení před mediátorem za úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Z ústavněprávního hlediska lze proti takovému hodnocení úkonu stěží co namítat.
Napadá-li stěžovatelka samotnou aplikaci ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu na případy, kdy jsou jedním a týmž advokátem zastupováni manželé, je posouzení věci v gesci obecných soudů a jejich judikatury.
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu