ECLI:CZ:US:2021:1.US.2666.21.1
sp. zn. I. ÚS 2666/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. A., zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem K Nemocnici 14, Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2021 č. j. 13 Co 169/2021-304, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 34 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o změnu úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti a výživného a o úpravě styku s nezletilou dcerou.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Novém Jičíně odňal nezletilou z péče matky, do níž byla svěřena rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 2. 2018, a svěřil ji do střídavé péče rodičů tak, že každý z rodičů má nezletilou ve své péči po dobu jednoho týdne, a to od neděle každého sudého týdne do neděle lichého týdne je v péči matky a následně od neděle lichého týdne do neděle sudého týdne v péči otce (výrok I.), otci uložil přispívat na výživu nezletilé částkou 4 000,- Kč měsíčně (výrok II.), matce uložil přispívat na výživu nezletilé částkou 1 500,- Kč měsíčně (výrok III.), otce zprostil povinnosti přispívat na výživu nezletilé částkou 4 500,- Kč měsíčně (výrok IV.), zamítl návrhy otce i matky na úpravu osobního styku s nezletilou (výrok V.), na zvýšení výživného (výrok VI.) a na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku o svěření nezletilé do střídavé péče rodičů (výrok VII.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). Okresní soud konstatoval, že opatrovník s návrhem otce na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů souhlasil. Matka s návrhem otce nesouhlasila.
Krajský soud v Ostravě k odvolání matky změnil rozsudek okresního soudu v odstavcích I. až IV. a VI. a VII. výroku tak, že návrh otce na změnu péče zamítl, dále rozhodl o zvýšení výživného stěžovateli stanovené rozsudkem okresního soudu od 1. 9. 2021 na částku 5 500,- Kč měsíčně (výrok I.) a ve zbývající části, tj. v odstavci V. a VIII. výroku, rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Stěžovatel po podrobném popisu dosavadního průběhu a výsledku soudního řízení v předmětné věci argumentuje souhlasnými názory nezletilé i opatrovníka ke střídavé péči, které odpovídají jeho dlouhodobé snaze podílet se na výchově a péči o nezletilou rovnoměrně s matkou nezletilé. Tuto snahu matka odmítá. Stěžovatel v řízení poukazoval na závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu k této otázce (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 266/10, I. ÚS 3216/13, I. ÚS 1554/14, I. ÚS 2482/13). V souvislosti s napadeným rozhodnutím krajského soudu stěžovatel především nesouhlasí s jeho závěrem, že od doby posledního soudního rozhodnutí nedošlo k podstatné změně v poměrech všech účastníků, které by odůvodňovaly změny úpravy péče o nezletilou. Paušalizaci nevhodnosti střídavé péče u dětí útlého věku považuje stěžovatel i s ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu za překonanou, a to i s ohledem na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Pokud oba rodiče naplňují předpoklady výkonu řádné rodičovské péče a odpovědnosti stejnou měrou, neměly by být ani přetrvávají konflikty mezi nimi důvodem pro vyloučení střídavé péče. Relevantní by byly jen takové okolnosti, které by byly způsobilé intenzivně negativním způsobem zasáhnout do zájmů dítěte, což v předmětné věci nebylo prokázáno (závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09, I. ÚS 266/10). Krajský soud podle názoru stěžovatele porušil právo nezletilé se k věci vyjádřit, resp. být v tomto řízení slyšena, když sice citoval kladné stanovisko nezletilé k možnosti střídavé péče, ale relevantnost jeho významu pro rozhodování soudu s ohledem na její věk 6 let zcela zpochybnil. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž nevysvětlil, z jakého důvodu shledal zachování stability dosavadního výchovného prostředí za "nadřazenou" nad právem nezletilé na střídavou výchovu obou rodičů. Stěžovatel zpochybňuje procesní postup krajského soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně sám rozhodl o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí. Takový postup považuje stěžovatel za rozporný s nejlepším zájmem nezletilé na péči a styk s oběma rodiči.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i napadené usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství (srovnej např. sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 31/04). Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se tak jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, jestli se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilého do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z jeho rozhodnutí nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilých do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/16, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, IV. ÚS 773/19 a IV. ÚS 1286/18).
Ústavní soud si je také vědom závěrů vyplývajících z jeho dosavadní judikatury v otázce soudem neupraveného styku s dítětem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2769/20, nálezy sp. zn. IV. ÚS 2630/19, I. ÚS 3296/17, IV. ÚS 1328/20, IV. ÚS 2611/20 a další). Současně však připomíná, že v tak citlivých věcech nelze k posuzování všech specifických okolností spojených s danou věcí přistupovat mechanicky, jen s odkazem na závěry dosavadní judikatury Ústavního soudu spojených s rozhodováním o této otázce a aplikovat je tak na všechny "na první pohled" obdobné případy.
Ústavní soud připomíná, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním a specifickým okolnostem každého jednotlivého případu a tomuto postoji koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 a další). Základním kritériem je vždy zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy), při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Nelze navíc odhlédnout od toho, že specifická charakteristika toho kterého případu může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno jednoznačně mít za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud dal rovněž již ve své rozhodovací praxi najevo, že jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4000/16, III. ÚS 1301/13, II. ÚS 3137/09 nebo II. ÚS 169/09). Tam, kde by kasace rozhodnutí nemohla být pro účastníky řízení přínosem, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí civilního soudu. Taková situace nastala v nyní hodnocené věci. Kasační nález, zrušující napadený rozsudek krajského soudu, by byl ryze formálním aktem, který by k pozitivní změně výkonu rodičovské odpovědnosti stěžovatele nikterak nepřispěl. Naopak, pokud by Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl, paradoxně by sám přispěl k dalšímu porušení základních práv nejen stěžovatele, ale především nezletilé tím, že by z důvodu dodržení "procesní čistoty" dosud vedeného opatrovnického řízení, toto řízení svým zásahem (v době, kdy okresní soud rozhoduje o úpravě styku) sám prodloužil (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1464/21, I. ÚS 3175/20, I. ÚS 3295/20).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika se závěrem o nevhodnosti střídavé péče. K tomu Ústavní soud připomíná, že střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi rodiči. Před ostatními modely péče je třeba ji upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
Ústavní soud v rozhodnutí krajského soudu žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Akceptuje závěr krajského soudu, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, přičemž z něho vyplývající skutková zjištění sice uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, ale nevyvodil z nich závěry, které by odůvodňovaly jeho postup podle ustanovení §909 o. z. Konkrétně soud prvního stupně neuvedl, zda a v čem spatřoval zásadní změnu poměrů, která by odůvodňovala svěření nezletilé do střídavé péče rodičů. Je zřejmé, že změna poměrů nastala u nezletilé, i když se nejedná o změnu podstatnou, u rodičů nezletilé k žádné změně poměrů nedošlo, kvalita jejich vzájemné komunikace stagnuje na dřívější konfliktní úrovni. Žárlivé a mnohdy bezdůvodné lpění na "stejném množství času", které je každý z rodičů schopen strávit s nezletilou, rozhodně není účelem i případné střídavé péče, ale je pouze projevem vzájemné rivality a nezralosti. Nejde tedy o oprávněnost požadavku si dítě "spravedlivě rozdělit". K námitkám stěžovatele, že krajský soud nezohlednil přání nezletilé, se označený soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil poměrně podrobně, když vysvětlil, že nelze od 6 letého dítěte očekávat, že k této změně výchovného prostředí zaujme odpovídající postoj. Výslech soudem k této otázce by byl pro nezletilou ještě více traumatizující, neboť její dřívější názor (projevený o 3/4 roku dříve) je s pozdějším přáním v příkrém rozporu a nezletilá svým chováním dala najevo, že jsou jí tyto otázky nepříjemné. Pokud se týká soudem neupraveného styku nezletilé se stěžovatelem, je zřejmé, že v této otázce bude nutné provést odpovídající dokazování před soudem prvního stupně, přičemž v mezidobí by měl styk probíhat podle dřívějších dohod obou rodičů.
Ústavní soud konstatuje, že z ústavního hlediska nelze mít výhrady k závěru krajského soudu, že nedošlo k podstatné změně poměrů, pro něž by bylo třeba změnit dřívější rozhodnutí o péči o nezletilou. Napadené rozhodnutí není v kolizi se zájmem nezletilé ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy. Z ústavního hlediska tak není dán důvod napadené rozhodnutí zpochybňovat.
Závěrem Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům přísluší, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli jakéhosi "univerzálního rozhodce" ve sporu rodičů o péči o jejich dítě. Žádný soud nedokáže trvající konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu