ECLI:CZ:US:2021:1.US.479.21.1
sp. zn. I. ÚS 479/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. V., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Jakubem Koudelkou, advokátem se sídlem Brno, Palackého třída 3048/124, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 6 Tdo 1006/2020-590, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020 sp. zn. 2 To 14/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. 73 T 6/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy v řízení, jež proti němu bylo vedeno, postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy, zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou presumpce neviny. Má za to, že provedly dokazování jednostranně v jeho neprospěch. Uvádí, že v předmětném trestním řízení nastala situace tzv. "tvrzení proti tvrzení", kdy byla jeho vina prokazována toliko výpovědí poškozené a důkazy z ní odvozenými. Trestní soudy podle něj v této situaci postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, přičemž poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 520/16.
Stěžovatel dále podrobně rozebírá jednotlivé důkazy provedené v průběhu řízení a poukazuje na chyby, kterých se podle jeho názoru dopustily trestní soudy při jejich hodnocení. Takto připomíná obsah lékařské zprávy gynekoložky MUDr. Utracké, které měla poškozená sdělit, že k žádnému pohlavnímu styku nedošlo, a která nenalezla žádná poranění na pohlavních orgánech poškozené. Poukazuje rovněž na svědeckou výpověď D. P., která měla zpochybňovat tvrzení poškozené o vrčení psa, jenž měl být přítomen skutku, či na listinný důkaz v podobě kopie spisu z prověřování údajného sexuálního obtěžování poškozené jejím dědou z roku 2014, který trestní soudy podle něj značně dezinterpretovaly. Vyhraňuje se vůči argumentaci trestních soudů ohledně jeho nereagování na zprávy, jež mu poškozená po skutku posílala prostřednictvím aplikace Whatsapp, a upozorňuje na části výpovědi svědkyně H., jež jsou podle jeho názory v rozporu s výpovědí poškozené. Má za to, že uvedené rozpory v provedených důkazech zásadním způsobem narušují koherenci o argumentu o logicky propojených nepřímých důkazech, a nastolují tak zřetelné pochybnosti o jeho vině.
Stěžovatel dále trestním soudům vytýká, že nekriticky převzaly závěry obsažené ve znaleckém posudku prof. Weisse a MUDr. Gayové a v doplňku tohoto posudku. Domnívá se, že jeho námitky proti tomuto posudku vypořádal jak nalézací, tak odvolací soud zcela nedostatečně a nepřezkoumatelným způsobem. Své námitky proti uvedenému znaleckému posudku následně podrobně popisuje, přičemž zejména posudku vytýká absenci příloh o výsledcích testů poškozené a jejich hodnocení ze strany znalců. Nalézací soud podle jeho mínění postupoval nezákonně, když v hlavním líčení nevyslechl poškozenou a s odkazem na §211 odst. 2 písm. a), odst. 7 trestního řádu se spokojil pouze s přehráním videozáznamu její výpovědi z přípravného řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Stěžejní část námitek stěžovatele směřuje proti tomu, jak trestní soudy hodnotily provedené důkazy. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu jsou trestní soudy povinny jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval.
V posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám. Byly si vědomy, že proti sobě stojí na jedné straně tvrzení stěžovatele a na straně druhé výpověď poškozené, podporovaná dalšími důkazy. Jde o důkazní situaci, která je u některých trestných činů poměrně běžná, a Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13). V posuzovaném případě trestní soudy respektovaly i požadavky obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16, na nějž stěžovatel odkazuje, neboť věrohodnost uvedených protichůdných výpovědí podrobily velmi pečlivému zkoumání.
Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který mimořádně podrobně analyzoval nejen výpověď poškozené (a důkazy na ni navazující), ale zejména výpověď stěžovatele (srov. č. l. 7-10 rozsudku městského soudu). Nalézací soud přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč považuje výpověď stěžovatele za nevěrohodnou (srov. zejména pasáže na č. l. 8 a 9-10 rozsudku městského soudu). Z hlediska opodstatněnosti úvah městského soudu nelze podle Ústavního soudu přikládat přehnaný význam argumentu stěžovatele, že vysvětlil, proč nereagoval na zprávy poškozené zaslané prostřednictvím aplikace Whatsapp den po předmětném skutku, resp. že nalézací soud toto vysvětlení nevzal v úvahu. Závěr o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele totiž nalézací soud učinil primárně na základě jiných okolnosti.
Verze skutkových událostí prezentovaná poškozenou byla oproti tomu potvrzována sérií odvozených důkazů (výpovědí svědků, jimž poškozená o skutku vyprávěla krátce poté, co se stal) a znaleckým posudkem (viz dále). Ústavní soud v tomto způsobu hodnocení provedených důkazů neshledává žádné podstatné pochybení, přičemž má za to, že nalézací soud logickým způsobem hodnotil i výpověď svědka P. o jeho psovi, který měl podle výpovědi poškozené při znásilnění vrčet, což posílilo její strach (srov. č. l. 12 rozsudku městského soudu).
S námitkami stěžovatele proti způsobu, jakým nalézací soud hodnotil jednotlivé důkazy, se velmi pečlivě a důsledně vypořádal především Nejvyšší soud. Tyto námitky navíc stěžovatel zakládá na značně selektivním citování částí výpovědí a dalších důkazů, které postrádá zasazení do komplexu provedeného dokazování. Ústavní soud nepovažuje za potřebné podrobně opakovat uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu a zároveň zdůrazňuje, že stěžovatel na ni ve své ústavní stížnosti téměř nereaguje a své námitky soustředí převážně vůči rozhodnutím a postupu nalézacího a odvolacího soudu.
Nejvyšší soud tak na č. l. 10 svého usnesení reagoval na námitky stěžovatele týkající se výpovědi svědkyně H. a údajného rozporu této výpovědi s výpovědí poškozené stran doby spáchání stíhaného skutku. Ústavní soud k této argumentaci pouze dodává, že nesoulad uvedených výpovědí (tedy zda poškozená svědkyni volala v neděli, nebo až v pondělí) se v kontextu provedeného dokazování jeví jako nepodstatný. V žádném případě nemůže vést k závěru, že poškozenou znásilnil někdo jiný, jak o tom stěžovatel spekuluje, neboť to odporuje jednak detailům výpovědi svědkyně H. (srov. č. l. 5 rozsudku městského soudu) a také obsahu ostatních důkazů.
Nejvyšší soud přesvědčivým způsobem vyvrátil též námitku stěžovatele související s obsahem lékařské zprávy gynekoložky MUDr. Utracké (srov. č. l. 10-11 usnesení Nejvyššího soudu). Poukázal přitom na skutečnost, že stěžovatel (ve svém dovolání, ale totéž činí i v ústavní stížnosti) tučným písmem zdůrazňuje jen údaje, které mu svědčí, a opomíjí tak zejména ty části zprávy MUDr. Utracké, podle nichž měl partner poškozené ejakulovat na břicho, poškozená jej vyzývala, aby svého jednání zanechal, a o vykonaném násilí řekla své matce. Z lékařské zprávy MUDr. Utracké tedy rozhodně nevyplývá, že by poškozená před touto gynekoložkou popírala či zatajovala pohlavní styk se stěžovatelem, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí.
Neopodstatněné se Ústavnímu soudu jeví též námitky stěžovatele směřující proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily znalecký posudek prof. Weisse a MUDr. Gayové (včetně jeho doplnění). Opět lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který na č. l. 11-12 na tyto námitky reagoval. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že uvedený posudek obsahoval všechny potřebné náležitosti, přičemž zcela správně jako nepřípadnou vyhodnotil snahu stěžovatele vztahovat na tento posudek právní úpravu obsaženou v zákoně č. 254/2019, o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, která v době zpracování posudku ještě nebyla účinná. Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy rezignovaly na věcné hodnocení uvedeného znaleckého posudku, neuvádí žádnou konkrétní část tohoto posudku, která podle něj zpochybňuje jeho výpovědní hodnotu. Stejně také nijak nedokládá svou námitku, že mu údajné formální vady posudku de facto znemožnily oslovit jiného soudního znalce se žádostí o zpracování revizního znaleckého posudku; žádnému soudnímu znalci totiž předmětný znalecký posudek ani nezkusil předložit za účelem vypracování revizního posudku, resp. nic takového neuvádí.
Zcela adekvátně Nejvyšší soud vypořádal také námitku stěžovatele, že nalézací soud deformoval obsah listinného důkazu v podobě kopie spisu z prověřování údajného sexuálního obtěžování poškozené jejím dědou z roku 2014. V konkrétnosti šlo o to, že policejní orgán v uvedeném spisu z prověřování konstatoval, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by mohlo dojít ke spáchání trestného činu prověřovaného v této věci, zatímco soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že se podezřelému pouze nepodařilo prokázat daný skutek. Ústavní soud dává Nejvyššímu soudu za pravdu v tom, že jakkoli je skutečně významový rozdíl v uvedených důvodech pro odložení věci, pro posuzovanou věc to má zcela marginální význam a nijak to nezpochybňuje úvahy nalézacího soudu, na jejichž základě dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené.
Ústavní soud nemá, co by městskému soudu vytknul, ani pokud jde o postup, kterým podle §211 odst. 2 písm. a), odst. 7 trestního řádu upustil od provedení výslechu poškozené a připustil, aby byl v hlavním líčení toliko přehrán audiovizuální záznam z přípravného řízení. Městský soud sice tento postup skutečně opíral primárně o telefonický hovor se znalkyní MUDr. Gayovou, jak tvrdí stěžovatel, nicméně nepříznivý psychický stav poškozené, v jehož důsledku by jí opětovný výslech mohl způsobit další porušení psychiky, byl potvrzován i znaleckým posudkem. Jak správně uvedl Nejvyšší soud na č. l. 7-8 svého usnesení, uvedený postup městského soudu nepředstavuje porušení trestního řádu. Městský soud byl při rozhodování o provedení výslechu poškozené v hlavním líčení povinen zohlednit také právní úpravu obsaženou v zákoně č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, jež zdůrazňuje potřebu ochrany zvlášť zranitelných obětí, mezi něž poškozená bezpochyby patřila. Pro danou věc je z hlediska respektování ústavně zaručených práv stěžovatele navíc zásadní, že výslech poškozené v přípravném řízení proběhl již ve fázi vyšetřování při respektování požadavku kontradiktornosti řízení, neboť obhájce stěžovatele měl možnost se jej účastnit a obsah výpovědi poškozené svými dotazy ovlivnit.
Ústavní soud uzavírá, že v postupu trestních soudů a ve způsobu, jakým přistoupily k hodnocení provedených důkazů, neshledal žádnou podstatnou vadu. Nemůže tedy přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že toto hodnocení bylo provedeno jednostranně v jeho neprospěch a ve svém důsledku vedlo k porušení principu in dubio pro reo. Ústavní soud zdůrazňuje, že vina stěžovatele nebyla v posuzovaném případě prokázána pouze nepřímými důkazy, ale i důkazem přímým, totiž výpovědí poškozené, jejíž věrohodnost trestní soudy přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu