ECLI:CZ:US:2021:1.US.492.21.1
sp. zn. I. ÚS 492/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. H. a L. H., obě právně zastoupené Mgr. Ivanou Rychnovskou, LL.M., advokátkou se sídlem Vranovská 45/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020 č. j. 19 Co 36/2020-398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina"), čl. 23 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozsudku a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2019 č. j. 22 P 13/2018-310, kterým byla stanovena výše výživného pro nezletilou dceru pro dobu před rozvodem na částku 10 000 Kč měsíčně a pro dobu od 1. 2. 2015 do 31. 8. 2019 na částku 15 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2019 do budoucna tak, že uvedené částky byly za příslušná období sníženy na částku 8 000 Kč a 10 000 Kč měsíčně; dále bylo stanoveno, že dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2015 do 30. 11. 2020 ve výši 369 809 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do jednoho roku od právní moci rozsudku.
Stěžovatelky se snížením výživného nesouhlasí a rozhodnutí považují za formalistické a extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Namítají, že důvodem pro snížení výživného byly doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti, ačkoliv podle závěrů Ústavního soudu v nálezu sp. zn III. ÚS 2324/17 a III. ÚS 3698/14 zákonodárce nestanoví striktní způsob výpočtu výživného a soudy mají v jednotlivých případech uvážit veškerá zákonem uvedená kritéria a výživné určit v jim odpovídající výši. Poukazují na to, že nezletilá je dítětem těžce zdravotně, duševně i tělesně postiženým s nutností intenzivní pravidelné rehabilitace. I když péče o nezletilou vyžadující zvýšené výdaje je převážně pokryta dary nadací a fondů, zdravotní postižení nezletilé je klíčovým prvkem, který tento případ povyšuje nad úroveň běžných případů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelek i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z nich v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím soudů se ve své rozhodovací praxi již zabýval. Připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců pouze v případech, ve kterých nehrozí kolize zájmů rodiče s nezletilým. To však není případ rozhodování o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem a výživného. V těchto případech dospěl Ústavní soud k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého. V takovém případě proto Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnost nezletilého (zastoupeného rodičem) jako na návrh podaný někým zjevně neoprávněným (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14, II. ÚS 492/15, IV. ÚS 1522/15, IV. ÚS 1950/15, IV. ÚS 626/16, II. ÚS 1724/18, III. ÚS 80/21). Obdobně postupoval Ústavní soud i v nyní projednávané věci a ústavní stížnost nezletilé, zastoupené matkou, považoval za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud dále připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi důkladné dokazování, které vedlo k dostatečným skutkovým zjištěním ohledně zdravotního stavu nezletilé, zvýšeným nákladům na její péči a výdělkovým a majetkovým poměrům obou rodičů, přičemž oba soudy se shodly na potencionální možnosti otce dosahovat příjmů 40 000 Kč - 50 000 Kč měsíčně. Rovněž bylo zjištěno, že zvýšené výdaje na péči o nezletilou jsou aktuálně kryty z příspěvků fondů a nadací. Soud dále uvedl, že nezletilé byla přiznána částka 9 000 000 Kč představující bolestné a ztížení společenského uplatnění.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že důvodem ke snížení výživného byly výhradně tabulky Ministerstva spravedlnosti. Ty mají podle Ústavního soudu význam pouze podpůrný a orientační. Jen jako takové mohou být soudy používány, protože výživné musí být vždy stanoveno individuálně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že krajský soud přihlédl ke všem dosud zjištěným skutečnostem, k věku nezletilé a jejím oprávněným potřebám i zájmům. Tabulky Ministerstva spravedlnosti byly pouze subsidiární pomůckou podporující stanovisko krajského soudu k výši výživného. Byť mohlo být odůvodnění rozhodnutí s ohledem na specifikum věci podrobnější, sama tato skutečnost není způsobilá posunout věc do ústavní roviny, neboť právní závěr soudu ohledně výše výživného, vybudovaný na daných skutkových závěrech, je evidentně seznatelný.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Pokud jde o argumentaci předchozími nálezy, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti jeho nálezů, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru.
Ústavní soud dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nevylučuje případnou změnu rozhodnutí o výši výživného, pokud na straně nezletilé dojde s ohledem na vyšší věk, změnu zdravotního stavu a náročnosti péče, či faktické snížení příspěvků poskytovaných na bázi dobrovolnosti, k potřebě vyššího výživného. Ústavní soud rovněž považuje za vhodné apelovat na otce, aby k případné změně výše výživného přistoupil bez potřeby dalších soudních řízení, a to s přihlédnutím k tomu, že veškerá tíha péče o nezletilou spočívá na matce, která je takto navíc zatěžována soudními spory.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu