ECLI:CZ:US:2021:1.US.600.21.1
sp. zn. I. ÚS 600/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2020 č. j. 19 C 105/2019-97 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020 č. j. 70 Co 357/2020-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud prvního stupně rozhodl o zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele k žalované (zletilé dceři stěžovatele) s účinností od 1. 9. 2017 a zamítl jeho návrh na zrušení této vyživovací povinnosti za období od 1. 6. 2016 do 31. 8. 2017. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů ve vztahu k datu zrušení jeho vyživovací povinnosti. Tvrdí, že soudy řádně neprověřily skutečnosti a jím předložené důkazy týkající se toho, že žalovaná řádně neplnila studijní povinnosti včetně povinné školní docházky a skládání zkoušek. Uvádí dále, že žalovaná nerespektovala jeho názor a jeho práva jako dlouhodobě těžce nemocného otce a nezajímala se o něj. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že soudy hodnotily pracovní poměr žalované jako brigádu a závěr, že není schopna se sama živit. Tvrdí dále, že soudy pochybily také tím, že nevzaly v úvahu jeho složitou zdravotní a životní situaci jakožto pacienta s onkologickou nemocí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky o výživném v běžných civilních sporech, či přepočítával jejich výši a zaujímal stanovisko k mechanismu výpočtu, a to ani v případech, kdyby výrokům prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění soudů je zřejmé, že se námitkami stěžovatele patřičně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Srozumitelně uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Zejména konstatovaly, že posouzení toho, zda žalovaná plnila své studijní povinnosti, náleží příslušné škole. Odvolací soud k tomu doplnil, že jakkoli je názor stěžovatele odlišný, je nutné zdůraznit, že žalovaná nebyla nikdy školou považována za studentku, která nestuduje řádně, a nebyla školou nikdy za porušení svých studijních povinností sankcionována. Odvolacímu soudu tak nepřísluší rozhodnutí školy přezkoumávat. Z tohoto důvodu je v dané věci třeba vycházet ze zjištění, že žalovaná byla studentkou až do 31. 8. 2017, když k následujícími dni, tj. 1. 9. 2012 ukončila studium. K tomuto datu je také třeba vztáhnout ukončení vyživovací povinnosti ze strany otce. Odkaz stěžovatele na usnesení sp. zn. I. ÚS 193/18 Ústavní soud nepovažuje za přiléhavý, neboť jde o poněkud odlišnou situaci, navíc byla ústavní stížnost také odmítnuta.
Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí ve vztahu k datu zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě však důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu