ECLI:CZ:US:2021:1.US.87.21.1
sp. zn. I. ÚS 87/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupené JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 373/2019-406 ze dne 22. 10. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 945/2020-458 ze dne 21. 10. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobci se vůči České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a stěžovatelce - Hlavnímu městu Praha domáhali určení vlastnictví ke v žalobě specifikovaným pozemkům. Předmětem řízení bylo zjištění, kdo je vlastníkem uvedených pozemků, a zda pozemky tvoří jeden funkční celek s pozemkem, na kterém se nachází bytový dům s byty ve vlastnictví žalobců, kterým by v tomto případě svědčilo právo na převod pozemků do jejich vlastnictví podle §60a odst. 1 a 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen "zák. č. 219/2000 Sb.").
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 28 C 286/2016-336 ze dne 18. 6. 2019 žalobu zamítl. K odvolání žalobců odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a žalobcům přiznal náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť tvoří s bytovým domem v jejich vlastnictví jeden funkční celek ve smyslu §60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a současně dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla předmětné pozemky vydržet, neboť nebyla v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž shora uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné a žalobcům přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí a napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná. Zejména namítá nesprávné právní posouzení otázky "jednoho funkčního celku" a poukazuje na to, že v daném případě se nejedná o pozemky zastavěné, ale zahradu. Dále nesouhlasí s posouzením otázky vydržení a dobré víry obce, že se stala vlastníkem pozemků na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen "zák. č. 172/1991 Sb."). Je přesvědčena, že soudy opřely svá rozhodnutí o judikaturu v typově odlišných věcech a nepřihlédly k relevantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu. Rovněž pominuly judikaturu, podle níž jednou z rozhodných okolností pro závěr, zda obec byla oprávněnou držitelkou nemovitostí, jejichž držby se chopila s odkazem na zákon č. 172/1991 Sb., je i pasivita státu coby vlastníka nemovitostí.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s přiznání nákladů řízení advokáta podle ust. §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, pro jehož aplikaci neshledává rozumný důvod, když zastoupení několika účastníků v takovém případě nezvyšuje časovou a odbornou náročnost věci.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemika s názory soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vyplývá, že se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům. Zejména vyzdvihl, že podmínky pro přechod vlastnictví na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. splněny nebyly a stěžovatelka, jako obec vybavená profesionálním aparátem, svoji dobrou víru nemohla odvozovat ani od domnělého právního titulu. Nadto se jako vlastník nechovala, na pozemcích fakticky nehospodařila a o pozemky se nijak nestarala. Pouze začala vznášet finanční požadavky až kolem roku 2006, kdy žalobci začali otázku vlastnictví pozemků řešit. Veškerou údržbu pozemků zajišťovali právě žalobci. Závěr o absenci držby věci pak vylučuje úvahu o vydržení, přičemž prosté prohlášení o vlastnickém právu ani knihovní držbu nelze kvalifikovat jako faktické ovládání věci. Při hodnocení, zda sporné pozemky tvoří funkční celek, soud mj. uvedl, že pozemky a bytový dům jsou od 70. let 20. století součástí urbanistického celku sídliště, přičemž konkrétní bytový dům a sporné pozemky na sebe přiléhají a jsou oploceny. Bez pozemků, mezi které patří i pozemky s vybetonovanou plochou tvořící příjezdovou komunikaci k domu a ke garážím a jsou pod nimi vedeny inženýrské sítě, by řádné fungování bytového domu nebylo možné. Své rozhodnutí podepřel četnou judikaturou vztahující se jak k otázce možného nabytí pozemků stěžovatelkou a vydržení, tak k otázce jednoho funkčního celku. Uzavřel, že součástí funkčního celku může být nezastavěný pozemek.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je pak založeno na závěru, že z pohledu otázek vymezených dovoláním nenaplňuje předpoklady jeho přípustnosti. Tento závěr podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 2745/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Dovolací řízení je totiž mimořádným opravným řízením, nejde o výkon třetího stupně obecného soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a velmi podrobně odůvodnil své rozhodnutí, ze kterého jednoznačně vyplývá, z jakých důvodů považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné se stávající judikaturou. V odůvodnění mj. vyzdvihl, že pojem funkční celek představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou; posouzení, kdy o funkční celek jde, je tak ponecháno na úvaze soudu, který musí podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezit sám hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností. Judikatura Nejvyššího soudu nestanoví jako obligatorní požadavek, že součástí funkčního celku mohou být pouze zastavěné pozemky, ale připouští, že může jít i o pozemky nezastavěné.
Ústavní soud proto neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání zpochybňoval. Ústavní soud připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Poukaz stěžovatelky na jiná rozhodnutí Ústavní soud není případný. Byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. Uvedené platí tím spíše v dané věci, kdy posouzení otázky možné dobré víry, vydržení a existence funkčního celku je tak nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem toho kterého konkrétního případu.
Předeslané principy ústavního přezkumu se pak ještě markantněji promítají do přezkumu nákladových výroků. Úkol Ústavního soudu totiž nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, či dokonce přepočítával jejich výši a posuzoval účelnost jejich vynaložení, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18). V tomto směru Ústavní soud žádné porušení práva dosahujícího ústavněprávní relevance neshledal.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Nic nenasvědčuje tomu, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat. Nemůže se ani ztotožnit s názorem stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí.
Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu