ECLI:CZ:US:2021:1.US.938.21.1
sp. zn. I. ÚS 938/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 10 As 335/2020-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020 č. j 43 A 24/2018-54. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím kasačního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 4, čl. 10, čl. 12, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu stavebního úřadu, který stěžovateli neoprávněně uložil pořádkovou pokutu podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řízení (dále jen "stavební zákon"). Stěžovatel je přesvědčen, že k předmětnému správnímu řízení nemělo vůbec dojít, neboť správní orgán k jeho zahájení nebyl věcně příslušný. Podle stěžovatele došlo k nesprávnému úřednímu postupu s nerelevantními závěry a k neoprávněnému sankcionování ze strany správního orgánu, neboť se jednalo o věc občanskoprávní. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo dojít také v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů následně aprobovaly, aniž by vypořádaly jeho námitky.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad ve Slaném (dále též "stavební úřad") opakovaně vyzýval stěžovatele, aby se účastnil kontrolní prohlídky ve věci napojení splaškové kanalizace ze specifikované bytové jednotky na dešťový svod. Stěžovatel se vždy omluvil. Podle stavebního úřadu omluvy nebyly náležitě odůvodněny. Rozhodnutím ze dne 29. 6. 2017 stavební úřad uložil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 2 500 Kč. Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutí zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání, neboť rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno. Stavební úřad novým rozhodnutím ze dne 4. 12. 2017 stěžovateli opět uložil pořádkovou pokutu ve stejné výši. Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 16. 2. 2018 č. j 007273/2018/KUSK odvolání stěžovatele zamítl. Krajský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl a Nejvyšší správní soud následně zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instance.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti nelze označit jako svévolné. Ústavní soud ověřil, že kasační soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními stavebního zákona. Jeho závěr, že stavební úřad byl oprávněn ke svolání kontrolní prohlídky, jakož i k uložení pořádkové pokuty stěžovateli pro jeho neúčast na ní, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.
Nadto jde o částku bagatelní ve výši 2 500 Kč, která není schopna představovat reálné porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, II. ÚS 2538/09, I. ÚS 2552/09 nebo IV. ÚS 686/17). Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13, IV. ÚS 2294/14 nebo nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu