ECLI:CZ:US:2021:2.US.1872.21.1
sp. zn. II. ÚS 1872/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce David Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele SYSTÉM VÝSTAVBY, o. s. družstvo, se sídlem Na Výsluní 443, Komárov, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 868/2021-455 ze dne 20. 4. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 41/2020-363 ze dne 13. 5. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 117/2017-154 ze dne 21. 2. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
A. Řízení o předběžném opatření
1. Bývalý předseda stěžovatele podal v květnu 2011 proti stěžovateli žalobu na zaplacení částky 2 395 404,87 Kč s příslušenstvím z důvodu neshod ohledně výše vypořádacího podílu. Spolu s žalobou podal i návrh na vydání předběžného opatření, které by stěžovateli zakazovalo dispozice s několika jeho nemovitostmi. Nutnost vydání předběžného opatření odůvodnil obavou vážného ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Zažádal také o osvobození od soudních poplatků.
2. Krajský soud v Praze v červnu 2011 usnesením návrh na nařízení předběžného opatření zamítl, zároveň bývalému předsedovi přiznal osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Vrchní soud v Praze zrušil zamítavý výrok krajského soudu a vrátil věc danému soudu k dalšímu řízení. Následně krajský soud usnesením vydal v červenci 2011 předběžné opatření, kterým stěžovateli zakázal dispozici s nemovitostmi.
3. Stěžovatel se proti usnesení v srpnu 2011 odvolal. Stěžovatel namítal, že nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro vydání předběžného opatření v tak nepřiměřeně širokém rozsahu, jímž bylo stěžovateli zakázáno disponovat prakticky s veškerým majetkem, přitom předmětem podnikání stěžovatele je především stavební a developerská činnost, a tedy obchod s nemovitostmi a podobné činnosti jsou nejdůležitějším příjmem stěžovatele. Stěžovatel v odvolání navrhl, že pokud by i přes uvedené námitky soud měl za to, že je třeba nařídit předběžné opatření, zcela by postačil zákaz dispozice s částí nemovitostí v místě, kde má stěžovatel provozovnu, jelikož tyto nemovitosti nejsou určeny k developerské činnosti
4. V březnu 2015 Vrchní soud v Praze rozhodl o předběžném opatření tak, že opatření ukládající stěžovateli zákaz disponovat s několika nemovitostmi potvrdil ohledně nemovitostí v jedné konkrétní obci, ve zbytku návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Vrchní soud v Praze přisvědčil stěžovateli, že případný výkon budoucího rozhodnutí zajistí dané nemovitosti, a tedy omezení dispozice se všemi navrhovanými nemovitostmi je zjevně nepřiměřeným zásahem do poměrů stěžovatele.
5. Následně byl v květnu 2016 mezi účastníky schválen smír, kterým se stěžovatel zavázal zaplatit bývalému předsedovi částku ve výši 425 000 Kč, čímž zaniklo předběžné opatření dle §77 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu.
B. Řízení o náhradě škody
6. Po pokusu o uplatnění škody přímo u vedlejší účastnice dopisem v listopadu 2016 podal v květnu 2017 stěžovatel žalobu na náhradu škody ve výši 11 595 349 Kč s příslušenstvím vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Dle stěžovatele mu tato škoda vznikla "nesprávným úředním postupem" spočívajícím v postupu Krajského soudu v Praze, jenž vydal dané předběžné opatření, jímž bylo stěžovateli dle jeho slov zakázáno jakkoliv nakládat s veškerým nemovitým majetkem.
7. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Obvodní soud poukázal, že stěžovatel majetkovou škodu odvozoval pouze od zákazu dispozice s těmi nemovitostmi, ohledně kterých vrchní soud rozhodl tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl.
8. Obvodní soud také poukázal na to, že v souladu s §77a odst. 1 občanského soudního řádu škodu způsobenou vydáním předběžného opatření, které zaniklo nebo bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je povinen nahradit navrhovatel předběžného opatření, odpovědnost státu je vyloučena. Obvodní soud se opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3137/2007 ze dne 23. 9. 2008, ze kterého vyloučení odpovědnosti státu v obdobných případech vyplývá, jelikož §77a je úpravou zvláštní, vylučující obecnou úpravu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Obvodní soud také upozornil, že vzhledem k uzavření smíru mezi bývalým předsedou a stěžovatelem je zřejmé, že nárok byl alespoň z části důvodný.
9. V následném odvolání stěžovatel namítal, že prvostupňový soud nesprávně interpretoval ustanovení §77a občanského soudního řádu, neboť "není možné dospět k názoru, že ... je vyloučen nárok fyzických nebo právnických osob na náhradu škod vzniklých v důsledku vydán[í] rozhodnutí státní moci ..., kterým bylo účastníkovi řízení zabráněno dlouhodobě nakládat s nemovitým majetkem." Stěžovatel zdůraznil, že vzhledem k osvobození bývalého předsedy od placení jistoty mělo soudu být zřejmé, že je navrhovatel nemajetný, a tedy závěr, že škodu lze vymáhat pouze po něm, nikoliv po státu, je v rozporu s principem spravedlnosti.
10. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud poukázal na to, že dle toho, jak byl nárok žalobcem uplatněn, nejsou splněny předpoklady pro odpovědnost vedlejší účastnice dle §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, neboť stěžovatel nárokuje škodu za nesprávné rozhodnutí o předběžném opatření a nepopisuje předpoklady odpovědnosti nesprávného úředního postupu. Dle městského soudu nárok uplatněný žalobcem v obecné části sice splňuje předpoklady pro odpovědnost vedlejší účastnice za nezákonné rozhodnutí, avšak dle speciální úpravy zákona o odpovědnosti státu tuto odpovědnost nese navrhovatel předběžného opatření. Své závěry stejně jako obvodní soud opřel městský soud o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3137/2007 ze dne 23. 9. 2008.
11. Stěžovatel následně podal dovolání, soustředil se na otázku, zda ustanovení §77a občanského soudního řádu brání aplikaci §13 zákona o odpovědnosti státu. V dovolání také specifikoval svůj žalobní nárok tím, že podrobně ve třech bodech vysvětlil, v čem spatřuje nesprávný úřední postup Krajského soudu v Praze. Dle stěžovatele nesprávný úřední postup spočíval v prvním bodě v tom, že bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli zamezeno v jakémkoliv nakládání s nemovitostmi v hodnotě okolo 7 000 000 Kč. V druhém bodě se stěžovatel věnoval tomu, že předběžné opatření bylo nařízeno navzdory zmatečnosti žaloby, v níž nebylo zřejmé, jakých nároků se bývalý předseda domáhá, na základě jakých právních titulů se jich domáhá a jaké navrhuje důkazy, stěžovatel také poukazoval na údajnou neschopnost bývalého předsedy specifikovat důkazy a tvrzení a neschopnost podložit nárok na zaplacení tvrzené částky. Ve třetím bodě stěžovatel poukazoval, že vzhledem ke splnění předpokladů pro osvobození bývalého předsedy od placení soudních poplatků mělo být soudům zřejmé, že je bývalý předseda zcela nemajetný.
12. Nejvyšší soud následně usnesením dovolání odmítl, jelikož nebyla splněna přípustnost dle §237 občanského soudního řádu.
II. Argumentace účastníků
13. Podle stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo vlastnit majetek dle ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatele jsou také pro rozpor se zmíněnými ustanoveními dány důvody pro zrušení ustanovení §77a občanského soudního řádu.
14. Stěžovatel si je dle svých slov vědom ustálené judikatury Nejvyššího soudu a také usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3069/08 ze dne 21. 4. 2009. Zdůraznil však, že případy dosud řešené Nejvyšším soudem se týkaly situace, kdy žalobce uplatnil nárok vůči státu, ačkoliv navrhovatel předběžného opatření by byl schopen uhradit vzniklou škodu z převážné části nebo i zcela. V případě stěžovatele však dle jeho slov muselo soudním orgánům rozhodujícím o předběžném opatření být již v době před nařízením předběžného opatření zřejmé, že navrhovatel nebude schopen uhradit škodu vzniklou nařízením předběžného opatření, neboť je v důchodovém věku, nemajetný a zatížený větším počtem nařízených exekucí. Stěžovatel podotkl, že navrhovatel předběžného opatření již před jeho nařízením doložil své majetkové poměry soudu a byl osvobozen od placení soudních poplatků, a tedy i od zaplacení jistoty i jejího případného doplatku.
15. Stěžovatel si stěžoval na škodu vzniklou "nesprávným úředním postupem" krajského soudu spočívajícím ve vydání předběžného opatření. Stěžovatel namítal, že nařízením předběžného opatření daný soud stěžovateli na dobu téměř 5 let znemožnil nakládání se všemi nemovitostmi v hodnotě převyšující 7 000 000 Kč. V důsledku předběžného opatření se stěžovatel dle svých slov ocitl v platební neschopnosti, kdy proti němu věřitelé podávali žaloby a posléze exekuční návrhy, dle stěžovatele vzniklá škoda přesahuje částku 11 500 000 Kč.
16. Stěžovatel také namítal, že pokud by se předběžné opatření týkalo pouze nemovitosti v jedné konkrétní obci, byl by plně zajištěn nárok navrhovatele a stěžovatel by mohl nadále disponovat s ostatními domy a pozemky a pokračovat v běžné podnikatelské činnosti. A tedy nemusel mít po dobu téměř pěti let zamezeno nakládání s veškerými nemovitostmi v celkové hodnotě dle slov stěžovatele překračující 7 milionů, kvůli nároku 2 395 404,87 Kč, jenž byl dle stěžovatele "z převážné části nepodložený" a nakonec vyústil ve smír, jímž se stěžovatel zavázal zaplatit bývalému předsedovi 425 000 Kč.
17. Ve vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastnice Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti namítla, že v právní úpravě předběžného opatření se nepodává žádná povinnost soudu zkoumat majetkové poměry navrhovatele, a to ani v případě, že jsou dány podmínky pro osvobození navrhovatele od složení jistoty. Podle vedlejší účastnice z tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by předběžné opatření naplňovalo znaky nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona o odpovědnosti státu, když podle ní stěžovatel netvrdí, že by proti rozhodnutí o předběžném opatření podal řádný opravný prostředek, případně ústavní stížnost. Vedlejší účastnice uvedla, že pokud má stěžovatel za to, že okolnosti předcházející vydání předběžného opatření nebyly v souladu se zákonem, měl se proti nim bránit v řízení všemi prostředky, které mu poskytuje zákon, což zjevně neučinil. Vedlejší účastnice také poukázala na některá rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterých vydání předběžného opatření nešlo považovat za zásah do vlastnického práva chráněného Listinou v čl. 11 odst. 4, konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 31/97 ze dne 4. 6. 1997 (N 69/8 SbNU 183) a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002 (U 10/25 SbNU 379).
18. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost "není přípustná ani důvodná". Nejvyšší soud namítl, že stát za újmu vydanou předběžnými opatřeními odpovídá pouze v tom případě, že bylo předběžné opatření vydáno z moci úřední - což se zde nestalo - v opačném případě dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odpovídá za škodu navrhovatel předběžného opatření. Podle Nejvyššího soudu výše tvrzené škody ani majetkové poměry navrhovatele předběžného opatření nejsou samy o sobě ospravedlnitelným důvodem k jakékoliv modifikaci kogentního pravidla zakotveného v §77a občanského soudního řádu. Dle Nejvyššího soudu stěžovatel žalobou podanou podle zákona o odpovědnosti státu nepřímo a nepřípustně obchází propadnou lhůtu stanovenou k uplatnění nároku vůči navrhovateli předběžného opatření podle §77a odst. 2 občanského soudního řádu.
19. Nejvyšší soud také upozornil, že "ústavní stížnost zřejmě předkládá Ústavnímu soudu nepravdivé údaje, když ... tvrdí, že ‚odvolání stěžovatele proti usnesení o nařízení předběžného opatření bylo neúspěšné, odvolací soud usnesení potvrdil'", ačkoliv dle skutkových zjištění nižších soudů měl v rámci odvolání Vrchní soud v Praze v podstatném rozsahu předběžné nařízení změnit a zčásti zcela zamítnout.
20. Městský soud v Praze k námitkám nacházejícím se v ústavní stížnosti uvedl, že se při rozhodování řídil judikaturou Nejvyššího soudu, pro podrobnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
21. V následné replice stěžovatel reagoval na vyjádření účastníků řízení. Na námitku vedlejší účastnice reagoval poukázáním na skutečnost, že proti předběžnému opatření podal odvolání. K údajnému předkládání nepravdivých skutečností stěžovatel doplnil, že k dané záležitosti se vyjadřoval "již v části týkající se vedlejšího účastníka", uvedl, že zkráceně lze konstatovat, že o odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze až po 44 měsících, avšak i navzdory částečné změně rozsahu předběžného opatření stěžovatel nemohl žádnou ze svých nemovitostí zpeněžit, neboť po dobu 44 měsíčního trvání předběžného opatření byla vůči stěžovateli v důsledku platební neschopnosti nařízena exekuční řízení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
22. Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. o nárocích plynoucích ze zákona o odpovědnosti státu se Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá, přičemž plně respektuje, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373), nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 (N 86/73 SbNU 459), nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2190/12 ze dne 6. 11. 2012].
23. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jestliže lze jejich výklad a aplikaci práva hodnotit jako protiústavní, a to tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373) a nález sp. zn. I. ÚS 1312/11 ze dne 13. 3. 2013 (N 40/68 SbNU 413)]. Žádný z uvedených závěrů však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
24. Jak již uvedl městský soud, stěžovatel popisuje skutečnosti obecně zakládající nárok na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím. Z hlediska příčinné souvislosti však v daném případě vydání předběžného opatření není primární příčinou vzniku škody, tou by případně mohla být až nepřiměřená délka řízení o odvolání vůči nařízení předběžného opatření, pokud by ji stěžovatel namítal a odůvodnil. Stěžovatel však nepopisuje skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v neúměrné délce řízení. Vzhledem k tomu není na místě, aby se Ústavní soud zabýval odpovědností státu za škodu způsobenou vydáním předběžného opatření, ani souladem ustanovení §77a občanského soudního řádu s ústavním pořádkem.
25. Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou judikaturu, konkrétně na nález sp. zn. IV. ÚS 736/17 ze dne 10. 5. 2017 (N 76/85 SbNU 325). Dle něj jsou obecné soudy o návrzích na nařízení předběžného opatření povinny rozhodnout bezodkladně, totéž platí pro rozhodování o odvolání. V daném případě stěžovatel odvolání proti předběžnému opatření podal v srpnu 2011, avšak předloženo k odvolání vrchnímu soudu bylo až v září 2013 a rozhodnuto o něm bylo až v březnu 2015. Odvolací soud pak rozhodl právě tak, jak stěžovatel v podstatě navrhoval - nemovitosti, ohledně kterých vrchní soud v odvolacím usnesení potvrdil rozsah předběžného opatření, jsou právě ty nemovitosti, o nichž stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že by stačily k zajištění nároku bývalého předsedy, zatímco by stěžovatel mohl nadále pokračovat v podnikatelské činnosti. Se zásahem v tomto rozsahu byl tedy stěžovatel srozuměn.
26. Závěrem, k námitce stěžovatele ohledně údajné nepodloženosti nároku bývalého předsedy Ústavní soud uvádí, že nárok musel být alespoň částečně důvodný, jelikož spor vyústil v soudní smír, nikoliv v úplné zamítnutí nároku bývalého stěžovatele. Ústavní soud také není přesvědčen námitkou nemajetnosti bývalého předsedy, vzhledem k tomu, že se mu stěžovatel v rámci daného smíru zavázal v květnu 2016 zaplatit částku ve výši 425 000 Kč. Z ústavněprávního hlediska je také relevantní, že stěžovatel netvrdí, že by se bránil proti délce rozhodování o odvolání proti nařízení předběžného opatření, a to ačkoliv dané rozhodování trvalo bezmála čtyři roky a dle stěžovatele mu předběžným opatřením v nezměněném rozsahu byl zablokován veškerý nemovitý majetek přesahující hodnotu 7 milionů korun.
27. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu