ECLI:CZ:US:2021:2.US.1969.21.1
sp. zn. II. ÚS 1969/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem se sídlem Komenského 1, Bruntál, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 99/2021-401 ze dne 30. dubna 2021, a č. j. 14 Co 100/2021-405 ze dne 30. dubna 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 99/2021-401 ze dne 30. dubna 2021 a č. j. 14 Co 100/2021-405 ze dne 30. dubna 2021, kterými mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka je matkou nezletilého dítěte. Otec dítěte se u Okresního soudu v Bruntále domáhal změny úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému, a to návrhem na zrušení dosavadní střídavé péče a svěření nezletilého do jeho výlučné péče. Stěžovatelka v průběhu řízení požádala okresní soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení konkrétního zástupce z řad advokátů, neboť řízení pro ni bylo finančně i právně náročné.
3. Usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 0 P 26/2019-214 ze dne 16. 11. 2020 bylo stěžovatelce v plném rozsahu přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce z řad advokátů - ovšem nikoliv ten, kterého stěžovatelka ve své žádosti požadovala. Toto usnesení napadla stěžovatelka odvoláním, neboť rozhodnutí o ustanovení jiného advokáta, než kterého požadovala v žádosti o ustanovení, bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního i Ústavního soudu. Usnesení bylo odvolacím soudem zrušeno a novým usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 0 P 26/2019-297 ze dne 15. února 2021 byl stěžovatelce ustanoven advokát, kterého si přála. Současně ovšem, bylo tímto novým usnesením přiznáno pouze částečné osvobození od soudních poplatků (v rozsahu 50 %).
4. Nové usnesení okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud v Ostravě výše nadepsaným usnesením č. j. 14 Co 99/2021-401 ze dne 30. dubna 2021 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že osvobození od soudních poplatků nepřiznal a návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl. Odvolací soud na základě především majetkových poměrů stěžovatelky shledal, že nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a na základě toho v souladu s §30 o. s. ř. nejsou ani splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů.
5. Mezitím bylo ve věci změny úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému synovi stěžovatelky rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 0 P 26/2019 ze dne 15. března 2021 o jmenování opatrovníka nezletilému. Proti tomuto usnesení podal jménem stěžovatelky odvolání její zástupce, který jí byl ustanoven usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 0 P 26/2019-297 ze dne 15. února 2021. Vzhledem k tomu, že toto usnesení kvůli podanému odvolání, o kterém v té době ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, v době rozhodování krajského soudu nebylo pravomocné, nezbylo krajskému soudu než druhým stížností napadeným usnesením toto odvolání zástupce stěžovatelky odmítnout pro neoprávněnost podatele.
6. Stěžovatelka nyní v podané ústavní stížnosti tvrdí porušení jejích ústavně zaručených práv, kterého se měl krajský soud dopustit tím, že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka uvádí, že krajský soud nezohlednil ústavně konformní výklad §138 odst. 1 o. s. ř., když se omezil pouze na majetkové poměry stěžovatelky. Krajský soud se též nevypořádal s dřívějším přiznáním osvobození od soudních poplatků ze strany okresního soudu. Z těchto důvodů považuje stěžovatelka rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné a též nepředvídatelné.
II.
Hodnocení ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to, ani pokud jde o věc samu. Proto se lze ztotožnit s již dříve vysloveným stanoviskem Ústavního soudu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)].
9. Ústavnímu soudu tak v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti návrhu dospěl. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309)]. Uvedené odráží princip, dle kterého Ústavní soud není jakousi "čtvrtou instancí", přičemž tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu nedošlo.
10. Ze zákonné dikce §138 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že za určující kritérium, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení na osvobození od soudního poplatku, je zde považována objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Dokonce i když objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků - avšak toliko v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)]. Pro úplné osvobození od soudního poplatku pak přistupuje ještě nezbytnost splnění další kumulativní podmínky v podobě existence zvlášť závažných důvodů. K rozhodování soudů o neosvobození nebo naopak (částečném) osvobození účastníka pak dochází především na základě řádně tvrzených a doložených skutečností prostřednictvím prohlášení o majetkových poměrech žadatele, přičemž toto prohlášení zahrnuje vedle aktiv i pasiva.
11. Současně platí, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků musí být podle §138 odst. 1 o. s. ř. prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení. Důsledkem svévolné interpretace je situace označovaná jako denegatio iustitiae, jež představuje neústavní zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jak správně dovodila i stěžovatelka ve své stížnosti.
12. V projednávaném případě je tak podstatné, že krajský soud jakožto odvolací zcela dostatečně, logicky a srozumitelně své rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelce odůvodnil. Kromě majetkových poměrů stěžovatelky se zabýval též jejími osobními poměry, zejm. tvrzeným psychickým otřesením stěžovatelky z probíhajících řízení, přičemž zcela adekvátně odůvodnil, proč vzhledem k celkové situaci stěžovatelky důvody pro osvobození od soudních poplatků neshledal. Nelze tedy konstatovat, že by vyložil zákonné ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. ústavně nekonformně.
13. Stěžejní námitkou stěžovatelky je porušení zásady zákazu reformatio in peius tím, že odvolací soud rozhodl v otázce osvobození (potažmo ustanovení advokáta) v neprospěch stěžovatelky, když oproti okresnímu soudu rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud dodává, že se k obecnému zákazu reformatio in peius v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení již opakovaně dříve vyjádřil tak, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nikterak nevyplývá, a v jeho působnosti se neuplatní [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 727/17 ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 230/04 ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 310/99 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 380/04 ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 14/04 ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 603/06 ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 596/07 ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 1691/09 ze dne 12. 8. 2009, jakož i nález sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999 (N 100/15 SbNU 31)]. Konkrétně případem osvobození od soudních poplatků v souvislosti s námitkou zákazu změny k horšímu se Ústavní soud rovněž v minulosti zabýval, přičemž uzavřel, že takový postup není protiústavní (usnesení sp. zn. II. ÚS 310/99 ze dne 18. 4. 2001).
14. Rovněž v nyní projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem. Zjistil-li odvolací soud v nyní projednávané věci, že podmínky pro osvobození od soudního poplatku dány nejsou, změnil v souladu se zákonem rozhodnutí tak, že stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznal vůbec. K tomu Ústavní soud připomíná, že osvobození účastníků lze - dojde-li soud k závěru, že se poměry účastníka změnily - v průběhu řízení dokonce odejmout podle §138 odst. 2 o. s. ř. Tato námitka stěžovatelky tak nemohla obstát.
15. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud se nesprávně nevypořádal s argumentací okresního soudu, na základě které dospěl soud prvního stupně k důvodnosti osvobození od soudních poplatků na straně stěžovatelky. K tomu Ústavní soud pouze krátce konstatuje, že z žádného ústavního ani podústavního předpisu neplyne vázanost odvolacího soudu názorem soudu prvního stupně (srov. §213 o. s. ř., dle kterého odvolací soud není vázán ani skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a může též zopakovat či doplnit dokazování). Obecný soud však současně (ve světle výše vyjádřených principů) nesmí postupovat svévolně, což dokládá řádným, logickým a přezkoumatelným odůvodněním svého rozhodnutí. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že odvolací soud své (odlišné) závěry dostatečně a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil, přičemž z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout.
16. Co se týče druhého (relativně navazujícího) napadeného rozhodnutí, ze spisu současně vyplývá, že advokát, který za stěžovatelku učinil odvolání proti ustanovení nezletilému synovi stěžovatelky opatrovníka, nedoložil k tomuto odvolání soudu plnou moc, přičemž jeho ustanovení již přitom bylo v té době zamítnuto. Soudu proto nezbylo než odvolání podle §218 b) o. s. ř. odmítnout.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takový návrh senát usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu