ECLI:CZ:US:2021:2.US.576.21.1
sp. zn. II. ÚS 576/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nehery, zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1411/2020-185 ze dne 8. 12. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 157/2019-152 ze dne 30. 10. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 5 C 190/2018-96 ze dne 30. 4. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatele a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 199 760 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že v roce 2011 poskytl půjčku své tehdejší přítelkyni (žalované), která mu však nic nevrátila. S žalovanou se stěžovatel rozešel v roce 2013 a žalobu podal v roce 2018.
3. Okresní soud v Kutné Hoře žalobu zamítl s tím, že stěžovatel neprokázal existenci smlouvy o půjčce a o splátkovém kalendáři. Tvrzení stěžovatele se podle soudu rozcházela, protože nebylo zřejmé, zda žádá zaplacení půjčky nebo vydání bezdůvodného obohacení. V obou případech by byl nárok promlčen, neboť promlčecí doba uplynula nejpozději v září 2014, tj. necelé 4 roky před podáním žaloby. K prodloužení promlčecí doby by bylo třeba uznání dluhu, k němuž však nedošlo.
4. Krajský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu (kromě výroku o nákladech řízení) potvrdil. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel s žalovanou uzavřeli smlouvu o půjčce, ale nebylo prokázáno, že by se dohodli na splátkách nebo že by došlo k uznání dluhu. Stěžovatelův nárok měl krajský soud za promlčený, protože tříletá promlčecí doba začala běžet dnem následujícím po dni poskytnutí peněžitých prostředků v září 2011, stěžovatel podal žalobu v květnu 2018 a žalovaná vznesla námitku promlčení. Krajský soud přitom nezjistil žádné skutečnosti, pro které by námitka promlčení kolidovala s dobrými mravy. Žalovaná sice poskytnutí půjčky a její výši ve vzájemné korespondenci se stěžovatelem nezpochybňovala, ale tato komunikace proběhla až po skončení promlčecí doby. K jejímu marnému uplynutí tedy nedošlo proto, že se stěžovatel spoléhal na pozitivní výsledek jednání s žalovanou. Ani samotný partnerský vztah mezi stěžovatelem a žalovanou v průběhu promlčecí doby nelze podle krajského soudu považovat za důvod, pro který by měla být námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Konstatoval, že při řešení otázky promlčení se krajský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže den následující po dni poskytnutí půjčky označil za počátek běhu promlčecí doby, která poté skončila v září 2014. S odkazy na judikaturu svou i Ústavního soudu pak Nejvyšší soud vysvětlil, v jakých výjimečných případech se uplatnění námitky promlčení příčí dobrým mravům. V tomto světle potvrdil správnost závěru krajského soudu, že partnerský vztah stěžovatele a žalované v průběhu promlčecí doby nečiní námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly tím, zda námitka promlčení vznesená žalovanou nebyla v rozporu s dobrými mravy. Soudy podle stěžovatele nezohlednily individuální okolnosti případu, zejména jeho vztah s žalovanou a průběh jejich komunikace ohledně vrácení půjčky. Z těchto důvodů přitom stěžovatel nepodal žalobu dříve.
7. Dále stěžovatel brojí proti postupu krajského soudu, který provedl stěžejní důkazy týkající se sjednání splátek půjčky. Tím přesunul těžiště dokazování do odvolacího řízení, které již nepodléhá řádnému přezkumu. Rozhodnutí krajského soudu proto stěžovatel vytýká překvapivost a nepředvídatelnost a také porušení zásady dvojinstančnosti řízení.
II. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelovy výhrady k posouzení námitky promlčení z pohledu dobrých mravů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně ale mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), dále např. nález sp. zn. I. ÚS 1532/16 ze dne 14. 9. 2016 (N 176/82 SbNU 713), bod 20; nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017 (N 209/87 SbNU 413), bod 24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Při posuzování souladu nebo rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019, bod 21; nález sp. zn. III. ÚS 2552/18 ze dne 16. 6. 2020, bod 28]. Tento úkol přitom náleží primárně obecným soudům a Ústavní soud může korigovat pouze evidentní excesy vybočující z ústavních mezí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729), bod 14; nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019, bod 22]. Ústavní soud tak zasáhl například v případech, v nichž byla za specifických okolností námitka promlčení vznesena státem [např. nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551); nález sp. zn. I. ÚS 718/11 ze dne 26. 6. 2012 (N 124/65 SbNU 607)], k promlčení došlo kvůli změně judikatury [např. nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5. 2011 (N 101/61 SbNU 527); nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)] či námitku promlčení uplatnil syn vůči své matce, pro niž by důsledky byly likvidační [nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. V případě stěžovatele Ústavní soud žádné podobně výjimečné okolnosti nespatřuje.
12. Z právní úpravy promlčení použitelné ve věci stěžovatele (zejména §114 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) a judikatury Nejvyššího soudu, kterou Ústavní soud nyní nemá důvod rozporovat, vyplývá, že samotná existence vztahu mezi druhem a družkou nebránila běhu promlčecí doby ani nečinila námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 64/2008 ze dne 27. 4. 2009 a sp. zn. 28 Cdo 1290/2018 ze dne 5. 11. 2018). Závažnost stěžovatelových důvodů pro pozdní podání žaloby je ještě nižší než ve vztahu druha a družky, protože v době uplynutí promlčecí doby a podání žaloby již žalovaná byla pouze jeho bývalou přítelkyní. Nelze také přehlédnout, že i za trvání jejich vztahu byl stěžovatel manželem jiné ženy (vůči níž mu plynuly výhody spojené se zvláštním režimem běhu promlčecí doby), a jeho tvrzení, že vztah s žalovanou byl fakticky srovnatelný s manželstvím, tudíž nepůsobí příliš přesvědčivě.
13. Odlišné hodnocení nelze dovodit ani z §646 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž promlčecí lhůta neběží ani mezi osobami žijícími ve společné domácnosti. Toto ustanovení vzhledem k jeho časové působnosti na věc stěžovatele nedopadalo. Navíc stěžovatelův nárok by byl promlčen, i kdyby mezi ním a žalovanou za trvání jejich vztahu promlčecí doba neběžela.
14. Dále ani případné sliby či ujištění ze strany žalované ohledně možného splacení půjčky stěžovateli nikterak nebránily podat žalobu (obdobně srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 126/2009 ze dne 29. 7. 2010 či sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 ze dne
22. 8. 2002), zvlášť když tato komunikace dle zjištění obecných soudů proběhla až po uplynutí promlčecí doby. Zároveň v rámci této komunikace nedošlo k uznání dluhu, které by promlčecí dobu mohlo prodloužit.
15. Nelze tedy říci, že by stěžovatel marné uplynutí promlčecí doby nezavinil či že by žalovaná uplatněním námitky promlčení zneužívala právo. Tvrzení stěžovatele o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nedosahuje ústavněprávní relevance a jedná se pouze o polemiku s výkladem podústavního práva obecnými soudy. Ty se otázkou promlčení dostatečně zabývaly a náležitě objasnily, proč vznesenou námitku promlčení nepovažují za rozpornou s dobrými mravy (viz zejména bod 25 napadeného rozsudku krajského soudu, s nímž se následně ztotožnil Nejvyšší soud v napadeném usnesení). Ústavní soud proto neshledal, že by se obecné soudy dopustily vykročení z pravidel spravedlivého procesu, které by vedlo k závěru o porušení stěžovatelových základních práv.
16. Ani stěžovatelově tvrzení o nesprávném postupu krajského soudu nemůže Ústavní soud přisvědčit. V projednávané věci řádně proběhlo odvolací řízení u krajského soudu jakožto soudu druhého stupně, a tudíž o dvojinstančnosti řízení nemůže být pochyb. Zákon přitom odvolacímu soudu umožňuje provádět dokazování (viz §213 občanského soudního řádu) a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat, v jakém rozsahu tak bylo třeba pro zjištění skutkového stavu v konkrétním případě učinit.
17. Pokud jde o předvídatelnost rozhodnutí v souvislosti s doplněním dokazování odvolacím soudem, Ústavní soud opakovaně konstatoval, že z práva na spravedlivý proces plyne i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23), body 14-15] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181), bod 15]. Zákaz překvapivých rozhodnutí přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 81/61 SbNU 269); nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77), bod 15]. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 42].
18. Z tohoto pohledu nelze napadený rozsudek krajského soudu považovat za překvapivé rozhodnutí. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud jej poučil o tom, jaké skutečnosti má za neprokázané, a vyzval jej k navržení relevantních důkazů. Stěžovatel tak znal předběžný právní názor krajského soudu a také měl možnost vyjádřit se k provedenému dokazování a činit další procesní kroky k tomu, aby v řízení uspěl. Ústavní soud tedy v postupu krajského soudu neshledal žádná pochybení, jež by měla ústavněprávní rozměr.
19. Z výše uvedených důvodů tak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu