ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1290.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1290/2018-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109B, proti žalované J. Z. , nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o 883.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 51/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. listopadu 2017, č. j. 18 Co 286/2017-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.713,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Najmana do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 6 C 51/2014-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky
s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobci, požadujícímu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), jež spatřoval
v úhradě ceny ze smlouvy o koupi osobního vozu za žalovanou v pozici kupující. Shledav,
že si účastníci mezi sebou sjednali smlouvu darovací, vyloučil, že by se žalované dostalo neoprávněného majetkového prospěchu, pročež žalobu zamítl. Nadto poznamenal,
že vzhledem ke vznesení námitky promlčení žalovanou by nemohl ani tak žalobě vyhovět, jelikož právo bylo u soudu uplatněno až po uplynutí promlčecí doby podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž je rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. 18 Co 327/2015-87,
v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba co do požadovaného úroku z prodlení za dobu
od 7. 4. 2014 do 2. 6. 2014, potvrdil, jinak napadený rozsudek změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 883.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení od 3. 6. 2014
do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se neztotožnil s názorem okresního soudu o existenci darovací smlouvy mezi účastníky, neboť z prokázaných okolností nebylo možné dovodit pojmové znaky takového kontraktu. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně pak dospěl k závěru,
že žalobce zmíněným způsobem uhradil za žalovanou, co měla po právu plnit sama, přičemž mu bylo vráceno jen tolik, co žalovaná jako podnikatelka obdržela na vratce DPH. Zbylá částka je proto bezdůvodným obohacením, jež je mu nyní žalovaná dle §458 odst. 1 obč. zák. povinna vydat. Právo žalobce přitom nelze mít za promlčené, protože dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. počala běžet až dne 7. 4. 2014, tj. okamžikem zániku dohody o společném užívání automobilu, a právo bylo tudíž u soudu uplatněno včas.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání žalované řečené rozhodnutí rozsudkem ze dne
1. 6. 2016, č. j. 28 Cdo 1565/2016-106, v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek okresního soudu, i ve výroku II. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Úvahy krajského soudu měl za předčasné. Neztotožnil se s jeho názorem, že nejsou-li naplněny pojmové znaky darovací smlouvy popsané v §628 obč. zák., je jediným v úvahu přicházejícím výkladem daných okolností právě vznik bezdůvodného obohacení, přičemž s odkazem na §51 obč. zák. či §534 obč. zák. naznačil, že uvedené nevylučuje sjednání jiné dohody, na jejímž základě by byla jedna ze stran povinna ve prospěch druhé uhradit kupní cenu věci. Připomněl, že nelze ulpívat na označení tvrzeného ujednání žalovanou za darovací smlouvu, neboť právní kvalifikací předestřenou účastníky sporu není soud vázán. Konečně pro případ dospěje-li odvolací soud opětovně k závěru o vzniku bezdůvodného obohacení
ve smyslu §454 obč. zák., poukázal na svou konstantní rozhodovací praxi vyjadřující
se k počátku běhu promlčecí doby u nároku na jeho vydání.
Věcí se následně zabýval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž usnesením ze dne 28. 11. 2016, č. j. 18 Co 327/2015-118, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 883.000 Kč s příslušenstvím,
a ve výroku II. zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2017, č. j. 6 C 51/2014-176, žalobu na zaplacení 883.000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.). Opět tak ani po změně žaloby nevyhověl požadavku žalobce, jelikož se mu v řízení nepodařila prokázat existence tvrzené dohody mezi ním a žalovanou o poskytnutí finančních prostředků na kupní cenu, jež žalovaná nemusí vracet, bude-li žalobci umožněno užívání předmětného automobilu po neomezenou dobu. Z okolnosti, že mu žalovaná sjednané po rozpadu jejich vztahu znemožnila, pak dovozoval svůj nárok na vrácení poskytnuté částky. Okresní soud považoval návrh za nedůvodný,
a přistoupil tak k zamítnutí žaloby.
Následně ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jenž posledně zmiňované rozhodnutí k odvolání žalobce rozsudkem ze dne
8. 11. 2017, č. j. 18 Co 286/2017-233, ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud shrnul, že v řízení nebyla prokázána žalobcem tvrzená dohoda o užívání či jiný důvod převzetí plnění, jenž byl prosazován žalovanou, a proto uzavřel, že jde o poměr z bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu §454 obč. zák. K námitce vznesené žalovanou, jejíž počínání nepokládal za rozporné s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. (čímž argumentoval žalobce), shledal uplatněné právo promlčeným, pročež napadené rozhodnutí v části týkající se věci samé (jakož i výroku III.) potvrdil.
Posledně jmenovaný rozsudek napadá žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle
§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v otázce, jež doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, přičemž vyjadřuje potřebu, aby pro zpochybňované rozhodnutí stěžejní otázka byla dovolacím soudem vyřešena jinak. Dovolatel prosazuje analogickou aplikaci §114 obč. zák. rovněž na posuzovaný vztah, byť jeho účastníci neuzavřeli manželství. Odkazuje na účel citovaného ustanovení, jakož i na pozdější úpravu obsaženou v §646 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vyjadřuje přesvědčení, že jeho právo na vydání poskytnutých finančních prostředků ještě není promlčeno, neboť počátek promlčecí doby lze přimknout nejdříve k okamžiku ukončení vztahu mezi ním a žalovanou. Pro uvedené navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
K dovolání se nesouhlasně vyjádřila žalovaná, navrhujíc jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném
od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce, v němž brojí výslovně proti hodnocení namítaného promlčení jím uplatňovaného práva, za přípustné považovat nelze.
V nynějším sporu nastaly veškeré pro posouzení nároku žalobce podstatné okolnosti před 1. 1. 2014 (zejména sporná částka byla z dispozice žalobce ve prospěch žalované poskytnuta 27. 4. 2011, k ukončení partnerského soužití mezi účastníky došlo na podzim roku 2013 apod.), uplatněný nárok je tedy zjevně ve smyslu §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), třeba posuzovat v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Podle §114 obč. zák. nepočíná promlčení ani neběží, jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, s výjimkou úroků a opětujícího se plnění. To platí rovněž o právech mezi manžely. Obdobné pravidlo pro případ nesezdaných partnerů, byť i společně žijících ovšem občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 neobsahoval; v takových případech se proto běh promlčecí doby nestavěl. K popsanému se již dříve vyjádřil též dovolací soud, jenž ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, připomněl, že neuzavřeli-li účastníci sporu manželství, nelze na jejich vzájemné nároky aplikovat §114 obč. zák. Vyslovil,
že samotná existence blízkého partnerského poměru nebrání běhu promlčecí doby ve vztahu
k nárokům mezi druhem a družkou ani nečiní námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Naznačil, že partneři si majetkovou situaci mezi sebou mohou upravit dohodou; neučiní-li tak, nepřísluší jim v případě zániku jejich vztahu obdobná ochrana, jež náleží manželům. Dovolatelem předestřená otázka, na níž napadené rozhodnutí spočívá – promlčení práva mezi účastníky žijícími jako nesezdaný pár – byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešena, přičemž v souladu s ní rozhodl odvolací soud, považuje právo žalobce za promlčené
ve smyslu §107 obč. zák., neboť k úhradě ceny za žalovanou došlo už 27. 4. 2011. Skrze uvedené námitky (včetně snahy vázat počátek běhu promlčecí doby až ke dni zániku vztahu mezi účastníky) proto nelze založit přípustnost dovolání.
Na vylíčeném nezmění nic ani ustanovení §646 o. z., podle něhož dojde ke stavění běhu promlčecí doby i ve vztazích mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, jimiž mohou být právě nesezdaní partneři. Nepřipouštěl-li totiž předchozí občanský zákoník, jehož normy jsou pro posouzení projednávané věci rozhodné (s čímž ostatně vyjadřuje výslovný souhlas i dovolatel), stavění běhu promlčecí doby mezi osobami žijícími v družském poměru, nelze jeho normy vykládat extenzivněji s poukazem na pozdější, nicméně pro posuzovaný vztah neaplikovatelnou, právní úpravu. Žalobcem naznačované analogické použití shora zmíněného ustanovení §646 o. z. by pak znamenalo nepřípustnou retroaktivitu pozdější právní úpravy na právní vztahy, jež jejím regulím nepodléhají (ke zpětné působnosti právní normy viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, či jeho usnesení ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5640/2017).
Vyjadřuje-li dovolatel potřebu jiného právního posouzení řečené otázky, nedostává v prvé řadě své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání, neboť nekonkretizuje,
od kterého judikaturou (v rámci níž má paradoxně dotčenou problematiku za doposud neřešenou) zastávaného řešení by se měl Nejvyšší soud odchýlit. K vymezení přípustnosti skrze zmíněné hledisko srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 1017/2016, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí. Dožaduje-li se snad „jiného posouzení“ věci, než které odpovídá náhledu odvolacího soudu na běh promlčecí doby, neodpovídá jeho žádost významově žádnému z kritérií předvídaných §237 o. s. ř.
(viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4055/2014, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Naznačuje-li žalobce v závěru rozpor vznesení námitky promlčení jím uplatňovaného práva s dobrými mravy, ani ve vztahu k této problematice nepřibližuje, které z hledisek přípustnosti vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má za naplněné. Sluší se snad ještě dodat,
že úvaha o rozporu výkonu práva (zde vznesení námitky promlčení) s dobrými mravy
ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vychází v každém jednotlivém případě z vymezení hypotézy zmíněné normy soudem, jež je ovlivněno specifiky konkrétní věci. Právě provázanost uvedeného úsudku soudu se skutkovými zjištěními tak v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko v případě jeho zjevné nepřiměřenosti. Dovolací soud totiž jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování skutkových okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn.
28 Cdo 4287/2016, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016, jakož i judikaturu v něm citovanou, či jeho usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017). Závěry odvolacího soudu v nynější věci, podle nichž se uplatnění námitky promlčení žalovanou dobrým mravům nepříčí, žádný takový deficit (nepřiměřenost) nevykazují, pročež není důvodu k revizi jeho úsudku ze strany dovolacího soudu. Navíc, jak již bylo zmíněno shora, žalobce v tomto směru zcela rezignuje na vymezení přípustnosti svého mimořádného opravného prostředku (k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy pak podrobně viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3415/2017, a ze dne 8. 11. 2017, sp. zn.
28 Cdo 3561/2017).
Se zřetelem ke shora uvedenému lze uzavřít, že dovolatelem artikulovaná otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu již řešena, přičemž od tam přijatých závěrů se odvolací soud neodchýlil a dovolací soud neshledal důvod k jejímu jinému posouzení. Nepředložil-li tedy žalobce Nejvyššímu soudu žádnou jinou otázku, jež by naplňovala kritéria §237 o. s. ř., muselo být jeho dovolání coby nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.860 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3
o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.713,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu