ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3561.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3561/2017-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Sparta Černý Most s.r.o., IČO 64580091, se sídlem v Praze 9, Cukrovarská 34, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 208/8, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení 1.256.330,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 159/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2017, č. j. 91 Co 322/2016-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 7. 2016, č. j. 41 C 159/2015-70, potvrzen ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.256.330,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a změněn ve výroku II. tak, že se žalobci ukládá, aby žalovanému nahradil náklady řízení pouze ve výši 2.400,- Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo žalobci uloženo, aby žalovanému nahradil náklady odvolacího řízení 900,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené, otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Dovolatel, poukazuje na individuální skutkové okolnosti případu, předestřel otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby, v níž měl být nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu, maje za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 463/2005. Současně, aniž ve vztahu k této otázce výslovně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, brojil rovněž vůči závěru odvolacího soudu, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebyl uplatněn ani v subjektivní promlčecí době. Nadto dovolatel kladl otázku souladnosti žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Mínil, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, 30 Cdo 4112/2010, či 21 Cdo 85/2010, a nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 718/11, I. ÚS 2364/11, I. ÚS 2216/09, a I. ÚS 643/04.
Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), který je se zřetelem k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení (peněžitá plnění ve výši odpovídající uplatněnému nároku byla žalovanému vyplacena v roce 2002, přičemž ani dovolatel nezpochybňuje dílčí závěr, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo před 1. 1. 2014) nutno použít i na posuzovaný případ (srov. §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), se Nejvyšší soud již mnohokráte zabýval.
Opakovaně dospěl k závěru, že u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je specielně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). Počátek promlčecích dob podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 obč. zák. je pak upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, či ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010, v literatuře Švestka, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmík. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vyd. Praha: C.H. Beck 2009, s. 609).
Počátek běhu objektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy (§107 odst. 2 obč. zák.) je přitom zásadně dán okamžikem poskytnutí plnění, k němuž se rozšíří majetková sféra obohaceného bez právem aprobovaného titulu (srov. např. odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby je pak nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Rozhodující je tedy subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 442, svazek 5/2001). K tomu dochází v okamžiku, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. Uvedenou vědomostí ovšem ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a judikaturu v něm odkazovanou). Byl-li tedy věřitel práva na vydání bezdůvodného obohacení přesvědčen o platnosti (z objektivního hlediska absolutně neplatné) smlouvy, dozvěděl se právě v okamžiku odstoupení od této smlouvy, že se protistrana na jeho úkor bezdůvodně obohatila, domnívaje se, že v této chvíli byla (domněle existující) smlouva zrušena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).
V projednávané věci žalobce (dovolatel) odvozuje uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze skutečnosti, že jeho právní předchůdce na základě třech kupních smluv uzavřených dne 13. 2. 2002 (jež se dle žalobní verze posléze ukázaly být absolutně neplatnými pro absenci vlastnického práva k předmětu prodeje na straně prodávajícího) žalovanému coby prodávajícímu zaplatil (zčásti formou zálohy před uzavřením kupních smluv a zčásti po jejich uzavření dne 2. 7. 2002 jako první splátku kupní ceny) celkem 1.256.330,- Kč. Aniž na základě těchto smluv došlo ke vkladu vlastnického práva k prodávaným pozemkům na kupujícího právního předchůdce žalobce (dle smluvních ujednání měl být vklad proveden až po úplném uhrazení kupní ceny), a byl tak mezi smluvními stranami založen synallagmatický vztah vylučující ve smyslu ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. vznesení námitky promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3086/2012), žalovaný prodávající dne 5. 1. 2004 od kupních smluv odstoupil pro prodlení právního předchůdce žalobce se zaplacením zbývající části kupní ceny, sděliv mu dopisem ze dne 8. 1. 2004, že si v souladu se smluvním ujednáním již přijaté peněžité částky ponechává coby smluvní pokutu (vůči započtení uhrazených částek na zaplacení smluvní pokuty pro případ, že by předmětné kupní smlouvy bylo lze kvalifikovat jako platné, dovolatel nebrojí, uplatňuje v řízení výlučně argumentaci absolutní neplatností uvedených smluv).
Za popsaného skutkového stavu přitom (pro případ dovolatelem uplatňované právní kvalifikace uzavřených kupních smluv jako absolutně neplatných) závěr odvolacího soudu, že ke dni zahájení soudního řízení (30. 6. 2015) byl uplatněný nárok již promlčen v důsledku uplynutí objektivní promlčecí doby, v níž mělo být právo na vydání bezdůvodného obohacení (vrácení plateb poskytnutých na základě absolutně neplatných smluv) uplatněno u soudu, zcela odpovídá citované judikatuře dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Objektivní promlčecí doba, jež při absenci úmyslu na straně obohaceného (že by se žalovaný na úkor právního předchůdce žalobce bezdůvodně obohatil úmyslně netvrdí ani dovolatel, jenž naopak líčí nevědomost žalovaného ohledně skutečného vlastnictví převáděných pozemků) činí tři roky (§107 odst. 2 obč. zák.), totiž počala běžet již dnem uzavření neplatných smluv, tj. 13. 2. 2002 (ohledně plnění poskytnutého před jejich sjednáním), resp. dnem, kdy bylo na základě těchto smluv po jejich uzavření plněno (2. 7. 2002). V situaci, kdy zde nebylo jiného do budoucna uvažovaného právního důvodu, jenž by uzavřené absolutně neplatné smlouvy „překrýval“ (např. příslib uzavření budoucí smlouvy), současně neobstojí odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 463/2005, jehož závěry dopadají právě toliko na případ, kdy je dán příslib (bez ohledu na to, zda formou platné či neplatné smlouvy) uzavření budoucí smlouvy o převodu. Dvouletá subjektivní promlčecí doba (§107 odst. 1 obč. zák.) pak v souladu se závěry výše označené judikatury dovolacího soudu počala běžet dnem, kdy se právní předchůdce žalobce dozvěděl o tom, že od (absolutně neplatných) smluv bylo žalovaným dne 5. 1. 2004 písemně odstoupeno (maje mylně za to, že v oné chvíli byly domněle existující smlouvy zrušeny). Uplynutím objektivní promlčecí doby (nejpozději ke 2. 7. 2005), jež očividně skončila dříve než promlčecí doba subjektivní, tedy došlo k promlčení nároku, jenž byl dovolatelem následně uplatněn u soudu až 30. 6. 2015.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. upravující korektiv dobrých mravů dle judikatury dovolacího soudu patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Z povahy věci přitom posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž dovolací soud je oprávněn učinit uvedenou otázku předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Ve vztahu k námitce promlčení přitom Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr, dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014).
O výjimečný případ, v němž by ve světle citované judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo lze přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, v posuzovaném případě zjevně nejde, a to již jen se zřetelem k době, po kterou právní předchůdce žalobce (uplatněná pohledávka byla žalobci postoupena smlouvou ze dne 12. 5. 2015) zůstával nečinný a jež násobně překračuje dobu promlčecí (promlčecí doba uplynula v roce 2005 a žaloba byla podána až v roce 2015), ačkoliv mu ve včasném uplatnění práva – objektivně posuzováno – nebránila žádná překážka. K marnému uplynutí promlčecí doby přitom ničím nepřispěl žalovaný, jenž prohlášením ze dne 8. 1. 2004 o tom, že si přijaté platby ponechá i po odstoupení od předmětných smluv, naopak dal právnímu předchůdci žalobce jednoznačně najevo, že se případného vrácení poskytnutého peněžitého plnění bude moci domáhat pouze prostřednictvím včas uplatněné žaloby. Na rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy pak ve světle výše citované judikatury nelze usuzovat ani z tvrzení dovolatele o skutečnostech, jež předcházely vzniku uplatněného nároku (ke dni uzavření předmětných kupních smluv existující nesoulad mezi majetkovou evidencí vedenou žalovaným a skutečným právním stavem). Závěry odvolacího soudu o souladnosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy přitom korespondují i závěrům vyjádřeným v dovolatelem označených rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/10, a ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010) a Ústavního soudu (usnesení ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11), v nichž tyto soudy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem posuzovaných případů rovněž dovodily, že výjimečné skutečnosti odůvodňující rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nejsou v jimi projednávaných věcech dány. Další dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu pak na posuzovaný případ zjevně nedopadají, když vycházejí z odlišných specifických skutkových okolností případu (nálezy ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 718/11, řeší restituční problematiku a posuzují námitku promlčení vznesenou v uvedených souvislostech státem, nález ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, pak zohledňuje vztahy mezi blízkými příbuznými).
Z uvedených důvodů podané dovolání v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku o věci samé, nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I. o náhradě nákladů řízení a v nákladovém výroku II., pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokovým částem žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě hlavního města Prahy (žalovaný uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazuje), Nejvyšší soud náklady vynaložené žalovaným v dovolacím řízení na advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu