ECLI:CZ:US:2021:2.US.929.21.1
sp. zn. II. ÚS 929/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou, sídlem Masarykovo nám. 1007, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 5 To 262/2020-3915 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. května 2020 č. j. 3 T 203/2016-3905, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti předsedy senátu soudce Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") JUDr. Jiřího Hanzelky v trestním řízení v trestní věci stěžovatele vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 203/2016.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že na stěžovatele byla v prosinci 2016 podána obžaloba pro jednání, které bylo právně kvalifikováno jako dva zločiny zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku a §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) téhož zákona. V průběhu trestního řízení stěžovatel (opakovaně) vznesl námitku podjatosti soudce JUDr. Jiřího Hanzelky. Učinil tak v reakci na postup soudce při předvolání stěžovatele k hlavnímu líčení a učiněné upozornění na následky maření hlavního líčení, které stěžovatel vnímá jako osobní zaujatost soudce.
3. Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl podle §31 odst. 1 tr. řádu, že z důvodu uvedeného v §30 odst. 1 tr. řádu JUDr. Jiří Hanzelka, předseda senátu okresního soudu, není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaného J. J., vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 203/2016.
4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Předeslal, že soudce se musí vyvarovat chování, které by mohlo na účastníky řízení působit dojmem osobní zaujatosti, nadřazenosti či neúcty, na druhou stranu však je na místě, aby soud, potažmo soudce či předseda senátu při výkonu své funkce důsledně trval na dodržování všech povinností ze strany obžalovaného tak, aby ani z jeho strany nedocházelo k obstrukcím a maření plynulosti soudního řízení. Ke stížním námitkám krajský soud uvedl, že postupuje-li okresní soud v předmětné věci v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, nelze dospět k závěru o pochybnostech pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Namítané vady řízení v důsledku procesních pochybení nebo jiného právního názoru budou předmětem přezkumu až v rámci odvolacího řízení.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel rozvedl, na základě jakých skutečností má za to, že postup soudce Hanzelky není standardním postupem, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nález sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2004) tvrdil, že jsou dány pochybnosti o jeho nestrannosti.
6. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
7. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 téhož zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, která se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze napadat soudní rozhodnutí teprve tehdy, nelze-li jeho případnou protiústavnost napravit jiným způsobem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243, usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto až na výjimky do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena.
9. Za takové Ústavní soud považuje i rozhodnutí, jímž bylo v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce, neboť vychází z toho, že řízení ve věci samé doposud neskončilo a že případně i vadné posouzení námitky podjatosti může být v průběhu řízení ještě napraveno (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/20 ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 4042/19 ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4090/19 ze dne 9. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 475/19 ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 3535/18 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3205/18 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 2085/16 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 52/15 ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015 a další).
10. V posuzovaném případě nelze za dané procesní situace považovat rozhodnutí krajského soudu za konečné rozhodnutí ve věci samé, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, a proto je podaná ústavní stížnost nepřípustná. Bude-li mít stěžovatel za to, že rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí, bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebrání, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy trestních soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá a jež mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, může se domáhat zásahu Ústavního soudu. Lze jen dodat, že na nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení soudce Ústavní soud upozornil stěžovatele již v usnesení sp. zn. II. ÚS 3249/20 ze dne 18. 12. 2020 (bod 7), kterým odmítl jeho ústavní stížnost směřující mimo jiné i proti rozhodnutí okresního soudu ze dne 24. května 2020 č. j. 3 T 203/2016-3905.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka