ECLI:CZ:US:2021:3.US.1347.21.2
sp. zn. III. ÚS 1347/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) N. R., zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem sídlem Opletalova 25, Praha 1, 2) R. H., zastoupené JUDr. Vítem Svobodou, advokátem sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, 3) P. N., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, a 4) I. H., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem sídlem Čimická 34/717, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1314/2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 5 To 430/2019, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 2 T 175/2015, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 5 To 185/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanými ústavními stížnostmi, které splňují podmínky řízení ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 1. 6. 2021 tyto čtyři ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení.
2. Pro úplnost je třeba konstatovat, že stěžovatelka R. H. petitem své ústavní stížnosti sice formálně nenapadá v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, nicméně z odůvodnění její ústavní stížnosti je patrné, že i ona svojí argumentací brojí proti tomuto usnesení, od jehož doručení ostatně počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu usnesení Nejvyššího soudu i v případě této stěžovatelky, aniž považoval za nutné ji vyzývat k případnému upřesnění petitu ústavní stížnosti.
3. Z ústavních stížností a z jejich příloh se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka N. R. uznána vinnou přečinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), přečinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatel I. H. byl uznán vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku spáchaného formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku. Stěžovatelka R. H. byla uznána vinnou zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Stěžovatel P. N. byl uznán vinným zločinem organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku.
4. Stěžovatelce N. R. byl za uvedenou trestnou činnost uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl této stěžovatelce stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu se SIM kartou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 35/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 108/2018, včetně rozhodnutí obsahově navazujících. Stěžovateli I. H. byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest celkem 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, a dále trest propadnutí věci - dvou mobilních telefonů, SIM karty a pistole ČZ se dvěma zásobníky, čtyřmi kusy nábojů a tlumičem hluku výstřelu. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T 124/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015. Stěžovatelce R. H. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest celkem 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, a trest propadnutí věci - mobilního telefonu včetně SIM karty. Stěžovateli P. N. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl uložen peněžitý trest celkem ve výši celkem 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců. Podle 228 odst. 1 tr. ř. pak byla všem stěžovatelům uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu ve výši 27 043,43 Kč poškozené Oborové pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
5. Trestné činnosti, jíž byli stěžovatelé uznáni vinnými, se zjednodušeně řečeno měli dopustit tím, že pomáhali T. A. (v řízení před trestními soudy svědkyni, matce obviněné N. R.) ke vstupu na území České republiky, ačkoliv jí po příletu na Letiště Václava Havla dne 27. 3. 2014 byl odepřen vstup kvůli neplatnému vízu a byla umístěna do tzv. tranzitu s povinností ve lhůtě sedmi dnů vycestovat do Ruska. O této skutečnosti stěžovatelka N. R. informovala obviněného I. H., který po dohodě s ní začal vyvíjet aktivity, jejichž cílem bylo umožnit T. A. opustit tranzitní prostor letiště a vstoupit a setrvat na území České republiky. Toho chtěl docílit jednak pomocí osoby užívající e-mailovou adresu XX, jež by mohla ovlivnit a urychlit řízení při vydávání tzv. překlenovacího štítku, a jednak hospitalizací T. A. ve zdravotnickém zařízení s následným podáním žádosti o vízum za účelem strpění na území České republiky ze zdravotních důvodů. Proto ještě odpoledne téhož dne (tedy 27. 3. 2014) oslovil stěžovatelku R. H., s níž se dohodl, že ona zajistí hospitalizaci T. A. pro akutní bolest páteře, ač z detailního vyjádření I. H. věděla o skutečném důvodu tohoto postupu. R. H. pak telefonicky kontaktovala stěžovatele P. N., vedoucího lékaře lůžkové části psychiatrického oddělení nemocnice v Praze, kterého informovala o situaci a dohodla s ním podmínky hospitalizace na lůžkovém oddělení za částku od 40 000 Kč výše, v závislosti na délce hospitalizace. Výše naznačený plán pak byl v těchto intencích realizován, byť T. A. nemohla být z organizačních důvodů hospitalizována jen pro bolesti páteře vyvolané nádorem, jak bylo původně plánováno, a proto byla hospitalizována také pro psychické - depresivní potíže. Všichni stěžovatelé si přitom byli vědomi, že navenek prezentované zdravotní potíže T. A. jsou pouze záminkou k jejímu vstupu a setrvání na území České republiky. T. A. pak během hospitalizace nemocnici opustila, nicméně pro kontrolu ze strany cizinecké policie se musela do nemocnice vrátit a za této situace byla dne 11. 4. 2014 předána cizinecké policii, neboť její hospitalizace byla ukončena propouštěcí zprávou P. N. s tím, že podle této zprávy pacientka odchází v přiměřeně kompenzovaném stavu, ale zvažovaný transport pro ni představuje zátěž s možným opakováním akutní stresové situace. I. H. ve snaze zabránit transportu sice požádal P. N. o jednoznačné vyjádření, že je z lékařského hlediska vyloučeno vycestování T. A. z České republiky, to ale P. N. odmítl, byť N. R. striktně požadovala, aby N. dodržel obsah jejich dohody v plném rozsahu a do propouštěcí zprávy uvedl to, co oni potřebují. Za takto účelový převoz a hospitalizaci T. A. přitom vyplatila zdravotní pojišťovna pojistné plnění v celkové výši 27 043,43 Kč.
6. K podaným odvoláním Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatelku N. R. uznal vinnou přečinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku, za které a za sbíhající se přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ji odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí uložil peněžitý trest celkem 20 000 Kč, a trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu se SIM kartou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 T 35/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 To 108/2018, včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
7. Stěžovatele I. H. uznal městský soud vinným přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku spáchaným formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku a přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T 124/2016, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, a dále za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, ho městský soud odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále jej odsoudil k trestu propadnutí věci - dvou mobilních telefonů a SIM karty - a k trestu propadnutí věci - pistole ČZ se dvěma zásobníky, čtyřmi kusy nábojů a tlumičem hluku výstřelu. Současně byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestech z výše označených dřívějších rozsudků, a to včetně rozhodnutí obsahově navazujících.
8. Stěžovatelku R. H., městský soud uznal vinnou přečiny napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a podplacení podle §332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, za které ji odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále jí byl uložen peněžitý trest, celkem 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře dvou měsíců, a trest propadnutí věci - mobilního telefonu včetně SIM karty.
9. Stěžovatele P. N. uznal odvolací soud vinným přečiny napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea první tr. zákoníku a pojistného podvodu podle §210 odst. 2 tr. zákoníku, za které jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu uložil povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu byl uložen peněžitý trest celkem ve výši 50 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla všem stěžovatelům uložena povinnost, aby společně a nerozdílně uhradili škodu ve výši 27 043,43 Kč poškozené Oborové pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví.
10. V odůvodnění rozhodnutí městský soud mimo jiné konstatoval, že jím přezkoumávané rozhodnutí obvodního soudu je v pořadí čtvrtým, když svým posledním kasačním usnesením ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 5 To 323/2017 městský soud zrušil zprošťující rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 2 T 175/2015 a současně nařídil, aby věc byla projednána v jiném složení senátu, přičemž obvodnímu soudu vytkl, že náležitě nepostupoval podle §2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") a nerespektoval výtky a pokyny městského soudu obsažené v jeho předchozím kasačním rozhodnutí. Naopak ve vztahu k poslednímu rozhodnutí obvodního soudu městský soud uvedl, že obvodní soud v hlavním líčení náležitě provedl většinu reálně dostupných a pro věc podstatných důkazů, a to způsobem odpovídajícím zákonu, když tyto také náležitě zhodnotil. Jako důvodné ovšem městský soud shledal odvolání obviněných v rozsahu, pokud namítali, že svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice, neboť T. A. nepřekračovala státní hranici nedovoleně, když smyslem této skutkové podstaty je zájem státu na kontrole osob, které překračují státní hranici. T. A. se ovšem kontrole na hraničním přechodu k tomu určenému (v daném případě na letišti) podrobila a neskrývala svou totožnost. Už proto nemohla být skutková podstata tohoto trestného činu ze strany stěžovatelů naplněna.
11. Následná dovolání stěžovatelů byla ústavními stížnostmi napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Stěžovatelé totiž ve svých dovoláních uplatnili námitky, které zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, zčásti pak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud neshledal ani porušení základního práva některého ze stěžovatelů na spravedlivé řízení. Proto jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatelka N. R. v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, dále namítá porušení zásady in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny, zásady presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principů chráněných čl. 2 odst. 3 Ústavy. Stěžovatelka se především domnívá, že městský soud ve svém posledním kasačním rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, jímž zároveň přikázal věc k rozhodnutí jinému senátu obvodnímu soudu podle §262 tr. řádu, tento svůj postup řádně neodůvodnil. Byť městský soud ve svém rozhodnutí uvádí, že důvodem pro odnětí věci, resp. pro přikázání věci jinému senátu, bylo údajné zjevné nerespektování právního názoru vysloveného v předchozích rozhodnutích městského soudu, stěžovatelka má naopak za to, že opakovaná hlavní líčení před obvodním soudem jednoznačně hovořila o nutnosti stěžovatelku zprostit viny v celém rozsahu, což se také třikrát stalo. Městský soud přitom není oprávněn obvodnímu soudu nařizovat, k jakým závěrům má při hodnocení důkazů dospět. Městský soud prý nevyslovil žádný právní názor, ale pouze hodnotil důkazy, z nichž vyvodil obvodní soud odlišné právní závěry. Takovýto postup je ovšem podle stěžovatelky v rozporu například s usnesením sp. zn. I. ÚS 1442/19 ze dne 3. 9. 2019. Městský soud tedy podle stěžovatelky ve svém důsledku nahrazoval hlavní líčení a prosazoval vlastní závěry, aniž by skutečně rozporoval řádnost hodnocení důkazů obvodním soudem. Rozpor napadených rozhodnutí s principem právní jistoty pak stěžovatelka spatřuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li tedy přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů), je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. To se však ve věci stěžovatelky nestalo. Na základě znaleckých posudků vypracovaných pro účely trestního řízení přitom byla podle stěžovatelky jednoznačně potvrzena autenticita akutních zdravotních problémů T. A. a tím i účelnost hospitalizace v nemocnici v Praze. O důvodnosti hospitalizace jmenované svědčí též okolnost, že o jejím převozu do nemocnice rozhodl zdravotnický personál stojící zcela mimo reálnou sféru jakéhokoliv vlivu kteréhokoli ze stěžovatelů. O vině stěžovatelky N. R. pak podle jejího názoru nemůžou svědčit ani pořízené odposlechy, neboť tyto je nutno hodnotit v kontextu dalších důkazů. Pokud je stěžovatelce kladen za vinu přečin podplácení a přečin pojistného podvodu, pak stěžovatelka upozorňuje na to, že pro spáchání těchto trestných činů je nutno naplnit subjektivní stránku ve formě úmyslu, když ovšem u stěžovatelky podle jejího názoru nelze shledat znaky alespoň úmyslu nepřímého, neboť vycházela z nepravdivého ujištění "o kontrole nad situací" ze strany I. H., jemuž plně důvěřovala, a proto nemohla vědět, že svým konáním může ohrozit zákonem chráněný zájem. Stěžovatelka N. R. tedy nebyla obeznámena s tím, že se její matka nachází na území České republiky bez patřičného pobytového povolení. Pokud v souvislosti s hospitalizací své matky někomu předávala finanční prostředky, činila tak jen proto, aby se matce dostalo co nejlepší zdravotní péče. Stěžovatelka je prý proto stíhána jen za to, že se v nejisté situaci přiklonila k názoru zdravotníků a souhlasila s převozem své matky do nemocnice. Stěžovatelka se podle svého názoru nemohla dopustit ani trestného činu pojistného podvodu, neboť u této skutkové podstaty absentuje naplnění objektivní stránky trestného činu, když vzniklá pojistná událost - hospitalizace její matky - nebyla nikterak předstírána. Stěžovatelka N. R. také shledává rozpor v tom, že ji městský soud zprostil viny za spáchání trestného činu napomáhání jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky, ale na druhou stranu stěžovatelku společně s ostatními obviněnými uznal vinnou tím, že se měla pokoušet legalizovat pobyt své matky na území České republiky.
13. Stěžovatelka R. H. v prvé řadě poukazuje na údajný opomenutý důkaz, když orgány činné v trestním řízení přes výslovný návrh obhájců neprovedly důkaz přehráním záznamu mobilního telefonu stěžovatele I. H. obsahující jeho jednání s cizineckou policií. Tím ovšem podle stěžovatelky porušily zásadu volného hodnocení důkazů a založily tak nepřezkoumatelnost nyní napadených rozhodnutí [např. nález sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89)]. Nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu obvodní soud odůvodnil jen tím, že není v jeho technických možnostech takový zvukový záznam přehrát. Stěžovatelka také poukazuje na okolnost, že společně s ostatními stěžovateli byla celkem třikrát rozhodnutím obvodního soudu zproštěna viny a teprve po změně rozhodujícího senátu byla shledána vinnou. Takové rozhodnutí je ovšem překvapivé, když v jejím případě podle jejího názoru nebylo dosaženo praktické jistoty, že by se jakéhokoliv trestného činu dopustila. Došlo tak k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a bylo rovněž porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka upozorňuje na to, že k tomu, aby mohla spáchat trestný čin spočívající v pomoci jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky (když tento trestný čin měla navíc spáchat jako členka organizované skupiny), musela by tak činit v úmyslu získat majetkový nebo jiný prospěch. Žádný majetkový prospěch však nezískala a byla motivována toliko snahou pomoci známému, který se ocitl v nesnázích. Pokud pak přijala finanční plnění, které následně zčásti zaslala na soukromý účet stěžovatele N., šlo o odměnu, kterou mu poskytla za konzultace při znalecké činnosti. Mezi stěžovateli neexistovala žádná plánovitost nebo koordinovanost páchat trestnou činnost. Trestného činu ve smyslu §341 tr. zákoníku se nemohla dopustit také proto, že neporušila objekt tohoto trestného činu, neboť se nepodílela na žádné nekontrolované migraci, která by byla spojena s nebezpečím sociálních, ekonomických problémů a zvýšené kriminality [v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1341/2019, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz]. Stěžovatelka se nemohla dopustit ani žádného trestného činu spojeného s uplácením, neboť pokud telefonicky intervenovala u N., nepožadovala za takovou intervenci žádné finanční plnění. I stěžovatelka R. H. v ústavní stížnosti upozorňuje na to, že podle znaleckých posudků měla T. A. zdravotní problémy, a proto hospitalizace v jejím případě nemohla být účelová. Konečně je stěžovatelka toho názoru, že ač se trestnímu stíhání nijak nevyhýbala, trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé v rozporu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva [srov. například rozsudek ve věci Bunkate proti Nizozemsku ze dne 26. 5. 1993, č. 13645/88, kde celková délka řízení přitom činila pouhé dva roky a deset měsíců (ve věci stěžovatelky trvalo řízení 6 let)]. Dále stěžovatelka odkazuje například na nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287).
14. Stěžovatel P. N. ústavní stížností napadá výše uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy a zásada žádný trestný čin bez zákona podle čl. 39 Listiny a podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy. K porušení práva na zákonného soudce stěžovatel v prvé řadě uvádí, že městský soud (jako soud odvolací) nemohl obvodnímu soudu vnucovat své hodnocení důkazů, což ale při kasaci jednotlivých osvobozujících rozhodnutí činil. Pokud chtěl městský soud hodnotit důkazy jinak, než učinil obvodní soud, měl je sám ve veřejném zasedání provést a sám rozhodnout; nikoliv si vynucovat jiné složení senátu obvodního soudu. Stěžovatel jako lékař vždy musí při léčbě pacienta vycházet z "presumpce nemoci" a nikoliv z toho, že si pacient potíže vymýšlí. Stěžovateli také není jasné, proč by prostředky, jež obdržel na účet od stěžovatelky H., měly představovat úplatek, když v takovém případě by bylo snazší, aby mu je jmenovaná předala v hotovosti. Naopak jak on, tak i H. prokázali (mimo jiné z předloženého účetnictví a znaleckých deníků), že uvedené prostředky představovaly odměnu za znaleckou činnost. Obecné soudy také přehlíží, že sám stěžovatel v rozporu s přáním stěžovatele H. hospitalizaci T. A. ukončil, což podle něj jen potvrzuje, že i v tomto případě se řídil výhradně zdravotními hledisky a nikoliv jinými vlivy. Ostatně i sám městský soud podle stěžovatele P. N. vychází z toho, že H. měla vyžadovat úplatek, jehož výši stanovil primář; nikdy ale nebylo postaveno najisto, že tímto primářem je právě stěžovatel P. N. Městský soud přitom měl zejména na hodnocení odposlechů telefonních hovorů jiný názor, který obvodnímu soudu vnucoval, aniž tyto odposlechy sám provedl (zopakoval). Naopak obvodní soud se prý důsledně držel pokynů městského soudu, který mu tento ve svých předchozích kasačních rozhodnutích udělil. Pro změnu složení senátu obvodního soudu tak nebyl dán důvod. Postup městského soudu je v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12. Stěžovatel P. N. T. A. k hospitalizaci ostatně ani nepřijímal a k hospitalizaci došlo na základě rozhodnutí jiného lékaře. I podle znaleckých posudků přitom byla u T. A. přítomna duševní porucha (porucha přizpůsobení) a degenerativní změny páteře. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že i kdyby věděl, že jedním z důvodů, proč T. A. žádala o poskytnutí zdravotních služeb, je snaha vyhnout se vynucenému vycestování z České republiky, jako lékař by nesměl tuto okolnost zohlednit v rámci úvah o tom, jakou zdravotní péči pacientce poskytne. Ze všech uvedených důvodů má stěžovatel P. N. za to, že nebylo postaveno mimo rozumnou pochybnost (nebylo dosaženo praktické jistoty), že se stěžovatel dopustil jemu za vinu kladené trestné činností a proto obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny, pokud jej shledaly vinným ze spáchání shora popsané trestné činnosti.
15. Stěžovatel H. v ústavní stížnosti namítá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, porušení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a porušení práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. V dané věci rovněž podle stěžovatele existuje extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními, které z nich obecné soudy vyvodily. Podle stěžovatele totiž nelze spolehlivě přijmout závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky vytýkaných skutkových podstat a že se tak stalo způsobem ve výroku rozsudku městského soudu uvedeným. Některé důkazy navrhované stěžovatelem zůstaly opomenuty, jiné soudy podle jeho názoru deformovaly a naopak některé z provedených důkazů nebyly získány procesně přípustným způsobem. Obecné soudy se pak údajně samy nemohou shodnout v tom, zdali měl stěžovatel H. stěžovatelce H. předat finanční hotovost ve výši 40 000 Kč mající představovat úplatek za hospitalizaci T. A. jako jeden obnos či zda tak učinil ve dvou částkách. Nejvyšší soud se pak v nyní napadeném rozhodnutí k této nesrovnalosti vyjádřil tak, že není podstatná, protože to na postavení obviněných nemá vliv. Stěžovatel H. však s tímto závěrem nesouhlasí, neboť uvedená nesrovnalost podle něho znamená porušení zásady totožnosti skutku. Dále stěžovatel trvá na tom, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu v dané věci nebyl pořízen v souladu se zákonem, konkrétně v souladu s §88 tr. řádu. To už proto, že se od počátku neopíral o jakékoliv důvodné podezření z trestné činnosti, ale jen o skutečnost, že se stěžovatel patrně v inkriminované době seznámil s osobou v té době již sledovanou. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž pokládá otázku, zda odposlechy jeho osoby byly souladné s povinností mlčenlivosti advokáta a tedy zda byly konformní s právem na právní pomoc. Stěžovatel rovněž opakuje námitku vznesenou již H., že soudy neprovedly analýzu paměti jeho telefonu, kam si nahrál komunikaci s orgány cizinecké a azylové politiky.
16. Pro posouzení ústavních stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
17. Ústavní soud posoudil obsah všech čtyř podaných ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
18. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
19. Před vypořádáním stížnostních námitek jednotlivých stěžovatelů Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou velmi přesvědčivě a pečlivě odůvodněna a vypořádávají velmi široce jak (obecné) principy dopadající na daný případ, tak dílčí skutkové události celé věci. V daném kontextu je proto nutné konstatovat, že stížnostní argumentace stěžovatelů je jen opakováním obhajoby založené na zkreslování jednotlivých částí průběhu děje shora popisované trestné činnosti; orgány činné v trestním řízení se přitom podle přesvědčení Ústavního soudu s námitkami stěžovatelů dostatečně vypořádaly.
20. Uvedené platí už pro námitku N. R., že pro postup městského soudu podle §262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu obvodního soudu, nebyly splněny podmínky. Naopak i jen z odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrno, že podmínky pro přikázání věci jinému senátu splněny byly. Podle rozvrhu práce původně určený senát obvodního soudu nejprve Vrchnímu soudu v Praze navrhl, aby případ byl přikázán jinému soudu téhož druhu a stupně, neboť všichni soudci Obvodního soudu pro Prahu 6 jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci; N. a H. jsou totiž uznávanými znalci, s nimiž jsou soudci Obvodního soudu pro Prahu 6 v pravidelném, dlouhodobém kontaktu. Poté, co Vrchní soud v Praze obvodnímu soudu případ neodňal, neboť profesionální vztah soudců k obviněným nepostačuje k vyloučení (nadto) všech soudců daného soudu, rozhodl příslušný senát obvodního soudu tak, že všechny stěžovatele opakovaně zprostil obžaloby. Zprošťující rozhodnutí obvodního soudu městský soud opakovaně rušil (stejně tak jako zrušil rozhodnutí obvodního soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření). Obvodnímu soudu opakovaně vytýkal, že v dané věci nehodnotil důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, když mnohé z nich opakovaně nehodnotil vůbec. Přikláněl se ke skutkové verzi průběhu věci, jak jej prezentovala obhajoba, aniž by svá rozhodnutí řádně odůvodnil. Poté, co obvodní soud třikrát (podle městského soudu) hodnotil důkazy povrchně a selektivně, kdy městský soud odkázal zejména na rozpory mezi tvrzeními stěžovatelů a odposlechy telekomunikačních provozu, nezbylo městskému soudu nic jiného, než věc přikázat k rozhodnutí jinak složenému senátu obvodního soudu.
21. Jak tedy patrno, městský soud obvodnímu soudu "neoktrojoval" způsob, jak má konkrétní důkazy hodnotit, ale žádal, aby je hodnotil všechny, a to i v jejich vzájemných souvislostech, jak vyžaduje zákon. Vzhledem ke zjevné nevůli obvodního soudu k takovému postupu poté městský soud rozhodl podle §262 tr. řádu. Tím ovšem podle Ústavního soudu dostál podmínkám aplikace daného zákonného ustanovení, jak je interpretuje i nálezová judikatura a judikatura Evropského soudu pro lidská práva [srov. k tomu za všechny například nález sp. zn. II. ÚS 1837/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 243/83 SbNU 767) a tam vyložená judikatura Evropského soudu pro lidská práva]. Z tohoto nálezu také vyplývá, že shledává-li konkrétní stěžovatel neústavní aplikaci §262 tr. řádu v jeho věci, má ústavní stížností brojit přímo proti rozhodnutí o přikázání věcí jinak složenému senátu a naopak nemá s touto námitkou vyčkávat až na stížnost proti konečnému rozhodnutí, jímž se řízení končí, jak se to stalo v právě posuzovaném případě. Uvedená námitka stěžovatelky je tak z formálního hlediska de facto nepřípustná a ani stěžovatelka neuvádí, že by rozhodnutí o přikázání věci jinak složenému senátu v minulosti již ústavní stížností napadla.
22. Nad tento rámec nutno konstatovat, že městský soud - vzdor tvrzení stěžovatelky - podle přesvědčení Ústavního soudu nevytvářel autonomní vlastní závěry o skutkovém stavu a nenahrazoval hlavní líčení, což by teprve bylo v rozporu s principy trestního řízení.
23. O skutkových okolnostech, tak jak z nich vycházely obecné soudy a které svědčí o výše popsané trestné činnosti páchané mimo jiné stěžovatelkou N. R., nemá rovněž Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádné relevantní pochybnosti. Pro závěr opačný nesvědčí ani znalecké posudky, podle nichž má matka stěžovatelky zdravotní problémy, s nimiž by mohla být v Ústřední vojenské nemocnici v Praze eventuálně léčena.
24. Podstata ústřední myšlenky napadených rozhodnutí obecných soudů spočívá totiž v tom, že se neprokázalo, že jakékoliv zdravotní problémy T. A. v době, kdy byla umístěna v tranzitním prostoru letiště, byly takového charakteru, aby vyžadovaly hospitalizaci v nemocnici. V napadených rozhodnutích je naopak obšírně popsáno, že všem stěžovatelům (tedy i N. R.) muselo být jasné, že T. A. žádnými akutními problémy netrpěla. Ostatně i lékař převozní lékařské služby, která T. A. transportovala do nemocnice, měl za to, že jí tvrzené potíže - bolesti zad - jsou účelově tvrzené, což ale nemohl v prostoru letiště s jistotou zcela ověřit a proto k transportu přistoupil. V návaznosti na to, aby mohla být T. A. v nemocnici hospitalizována, byly v posouzení zdravotního stavu zdůrazněny psychické problémy. Ani s takovou diagnózou však nemohla být adekvátně léčena, neboť pro účely zdravotní pojišťovně vykazované psychoterapie by musela hovořit česky, což nedokázala. Neexistuje rovněž žádná rozumná pochybnost svědčící o tom, že stěžovatelkou N. R. poskytnuté peníze stěžovateli H. byly skutečně úplatkem a stěžovatelka N. R. s takovýmto jejich účelem byla srozuměna. Ostatně proto také v jednom z odposlechnutých hovorů uvádí, že N. má dodržet jejich dohodu a do propouštěcí zprávy napsat, že stav její matky neumožňuje jakýkoliv transport zpět do Ruska. Na takovýto požadavek však N. i s ohledem na opakující se kontroly cizinecké policie v nemocnici, kdy T. A. nebyla v nemocnici k nalezení, už nepřistoupil.
25. Skutková podstata trestného činu podvodu pak v daném případě spočívala v tom, že na léčbu T. A. byly vynaloženy prostředky zdravotního pojištění, ač tato žádnou péči nepotřebovala, což bylo stěžovatelce N. R. známo, a přesto v rámci organizované skupiny činila kroky k tomu, aby její matka hospitalizována byla a mohla tak protiprávně setrvat na území České republiky.
26. Není konečně žádný rozpor v závěru městského soudu, že stěžovatelka N. R. svým jednáním spáchala trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky, když činila kroky k tomu, aby její matka i bez zákonného důvodu mohla na území České republiky setrvat, ale zároveň nespáchala trestný čin spočívající v tom, že by matce napomáhala nedovoleným způsobem překročit státní hranici. Matka stěžovatelky totiž neměla - zjednodušeně řečeno - v úmyslu vyhnout se kontrole na státní hranici (na letišti).
27. K námitce stěžovatelky H. o tom, že obecné soudy nepřehrály zvukový záznam umístěný v paměti telefonu stěžovatele H. mající zachycovat jeho jednání s cizineckou policií, Ústavní soud uvádí, že k tomuto důkazu se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí výslovně vyjádřil městský soud tak, že pokud jej obvodní soud neprovedl, učinil tak proto, že měl pro posouzení věci dostatek jiných důkazů. Provedení tohoto důkazu by tak podle něj na věci nemohlo nic změnit. I podle stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 802/02 ze dne 21. 4. 2004 (N 58/33 SbNU 89) přitom platí, že soud nemusí provést všechny navrhované důkazy, ovšem musí ve svém rozhodnutí vysvětlit, proč eventuální důkaz neprovedl. To přitom bylo minimálně ze strany městského soudu vysvětleno, a to tak, že provedení tohoto důkazu by na důkazním stavu věci nemohlo nic změnit. Tento - byť strohý - závěr (ač byl stěžovatelce znám) v ústavní stížnosti zpochybňuje mimo jiné tak, že tím obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, když k nim údajně přistupovaly selektivně. Ani prostor daný stěžovatelce H. ústavní stížností proto nevyužila k tomu, aby ozřejmila, jak konkrétně by měl být záznam pořízený stěžovatelem H. při jednání s cizineckou policií přínosný, tzn. co nového by do věci měl nebo mohl vnést. V daném kontextu je tak odůvodnění městského soudu, proč onen důkaz nebyl ani k odvolacím námitkám proveden, dostatečný.
28. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze překvapivost nyní přezkoumávaných rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu spatřovat ani v tom, že jimi byli stěžovatelé shledáni vinnými za shora popsanou trestnou činnost, za což jim byly uloženy tresty. Městský soud opakovaně ve svých kasačních rozhodnutích vyjadřoval námitky nikoliv k tomu, že obvodní soud ke zproštění obžaloby jako takovému přistoupil, ale neztotožňoval se s tím, na základě jaké argumentace - která nebyla podložena řádnou analýzou důkazů - k němu dospěl. Provedl-li následně jinak složený senát obvodního soudu onu původně absentující analýzu důkazů a na základě ní dospěl k jinému rozhodnutí ve věci samé - když výtky městského soudu byly stěžovatelům z jeho předchozích kasačních rozhodnutí známy - nemohlo být pro stěžovatele nyní napadené rozhodnutí obvodního soudu (respektive městského soudu) překvapivé, tedy alespoň v tom smyslu, že by se změna právního názoru soudu nedala očekávat.
29. V odůvodnění napadených rozhodnutí je také velmi podrobně popsán podíl stěžovatelky H. na páchání jí za vinu kladené trestné činnosti, o čemž podle Ústavního soudu nejsou dány žádné rozumné pochybnosti. Nedošlo tak proto ani v jejím případě k porušení zásady presumpce neviny, neboť ve vztahu k trestnému činu napomáhání jinému k neoprávněnému pobytu na území republiky bylo prokázáno, že stěžovatelka H. od stěžovatelky N. R. přijala prostřednictvím stěžovatele H. neoprávněný majetkový prospěch, byť se toto plnění snažila zastřít mimo jiné jako odměnu za znaleckou činnost. Zájem na zabránění nelegální migraci, jemuž je prostřednictvím skutkové podstaty trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky poskytována ochrana, pak nelze redukovat tak, že by si objekt, jemuž je ochrana poskytována, tuto zasloužil jen tehdy, je-li pobyt cizince spojen s nebezpečím kriminality atp. (srov. k tomu opačný - a nesprávný - výklad stěžovatelky k jí odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1341/2019).
30. Přiléhavý konečně není ani odkaz stěžovatelky na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bunkate proti Nizozemsku ze dne 26. 5. 1993, č. 13645/88, ve věci Matwiejczuk proti Polsku ze dne 2. 12. 2003, č. 37641/97, ve věci Barfuss proti České republice ze dne 31. 7. 2000, č. 35848/97 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 535/03. Je samozřejmě pravda, že v těchto rozhodnutích Evropský soud pro lidská práva shledal jako nepřiměřenou délku řízení, která je ve vztahu k délce řízení ve věci stěžovatelky i poloviční, nicméně stěžovatelka zcela přehlíží, že v jí odkazovaných věcech Evropský soud pro lidská práva zohlednil například zjevnou nečinnost soudů (což stěžovatelka H. v její věci ani nenaznačuje), když naopak obecně Evropský soud pro lidská práva akceptuje - vždy vzhledem k okolnostem případu - jako přiměřenou délku řízení i takovou, která je výrazně delší, než ta ve věci stěžovatelky. Odhlédnuto od této skutečnosti, ani ze stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a ani z odkazovaného nálezu Ústavního soudu nevyplývá, že by nepřiměřená délka řízení musela být kompenzována snížením trestu; naopak i v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva je primárně přiznávána satisfakce za danou újmu v penězích, když sám Ústavní soud vychází z toho, že snížení trestu s ohledem na průtahy v řízení sice není pojmově vyloučeno, ale jedná se o řešení spíše výjimečné. Stěžovatelka v dané souvislosti ve stížnosti výslovně uvádí, že jí byl napadenými rozhodnutími uložen dlouholetý podmíněný trest, skutečností ovšem zůstává, že jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na 2 roky. Sama stěžovatelka pak uvádí, že trestní řízení v její věci trvalo 5 let, 6 měsíců a 10 dnů, ovšem žádnou další argumentaci svědčící o nepřiměřenosti uloženého trestu vzhledem k takové délce řízení nenabízí.
31. Jak již se Ústavní soud vyjádřil k námitkám N. R., stejně tak k argumentaci N. uvádí, že považuje postup městského soudu podle §262 tr. řádu v dané věci za zcela akceptovatelný. Z opakovaných kasačních rozhodnutí městského soudu vyplývá - kdy tato rozhodnutí má Ústavní soud k dispozici - že obvodnímu soudu opakovaně vytýkal, že nehodnotil odposlechy telefonických hovorů, a když už tak k výtkám městského soudu učinil, nebylo jeho hodnocení v logickém souladu s ostatními zjištěními. Takové rozpory se ostatně objevují doposud i ve stížnostní argumentaci (původně obhajobě) stěžovatelů, kterou obvodní soud zprvu do značné míry přejal. N. R. tvrdila, že částka, kterou předala stěžovateli H., měla krýt léčebné výlohy její matky přesahující rámec zdravotního pojištění; poté, co stěžovatel H. tuto částku předal stěžovatelce H. a ta ji poukázala na účet stěžovateli N., šlo již podle obhajoby o odměnu za konzultace mezi H. a N. (což právě v jednom ze svých osvobozujících rozhodnutí přijal i obvodní soud). Městský soud na tyto rozpory ve svých rozhodnutích upozorňoval, přičemž zároveň zdůrazňoval, že zrušení zprošťujících rozhodnutí z jeho strany nevylučuje, aby obvodní soud dospěl opět k závěru o nutnosti zprostit stěžovatele obžaloby. Aby ale takový jeho závěr mohl obstát, musí se obvodní soud naznačených argumentačních rozporů vyvarovat. Takovýto požadavek byl ovšem podle Ústavního soudu ze strany městského soudu při hodnocení kvality odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu zcela legitimní.
32. Nadto i podle Ústavního soudu stěžovatel N. od počátku věděl, že hospitalizace T. A. je účelová, neboť - jak vyplývá z telefonických odposlechů - stěžovatel H. N. informoval, že T. A. bude potřebovat "zdravotní vízum" a ten mu možnost hospitalizace, kterou s ním před tím projednala již H., potvrdil s tím, že sice nebude mít službu v nemocnici, ale bude instruovat v tomto směru službu konající kolegy a bude dosažitelný na telefonu, což se také ostatně ukázalo jako žádoucí, neboť původně plánovaná hospitalizace T. A. na neurologickém oddělení nebyla pro jeho obsazenost možná, proto se hospitalizace po další intervenci N. realizovala na psychiatrii. Neobstojí proto ani obrana stěžovatele N. v tom smyslu, že z lékařského hlediska musel prezumovat, že T. A. skutečně potřebovala hospitalizaci. Toto jeho obecně správné východisko by totiž obstálo jen tehdy, kdyby z jiných skutečností nevyplývalo, že stěžovatel N. nejenže o absenci akutních zdravotních obtíží T. A. věděl, ale dokonce se na smyšlené konstrukci špatného zdravotního stavu T. A. sám podílel.
33. Nereflektoval-li obvodní soud opakovaně všechny tyto skutečnosti, městský soud důvodně - jak již uvedeno - nařídil, že věc bude projednána a rozhodnuta v jinak složeném senátu obvodního soudu. Daný postup v této věci pak podle Ústavního soudu není ani rozporný se stěžovatelem odkazovaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva Tempel proti České republice, neboť v nyní posuzovaném případě nesloužila aplikace §262 tr. řádu k tomu, aby městský soud obvodnímu soudu vnutil svůj pohled na věc, ale šlo o to, aby byly konečně odstraněny myšlenkové rozpory, které se v odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu doposud vyskytovaly. Městský soud rovněž nehodnotil důkazy, aniž by je sám provedl (zopakoval), na druhou stranu ale musel obvodnímu soudu názorně popsat, jakých logických chyb se ve svém uvažování dopustil.
34. Stěžovateli N. je sice třeba dát za pravdu v tom, že jak on, tak stěžovatelka H. peníze přijaté od stěžovatele H. (respektive od stěžovatelky N. R.) formálně vyúčtovali jako konzultace, které stěžovatel N. poskytl H., nicméně obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že takto tvrzené konzultace patrně vůbec neproběhly. Nadto - a to je podstatné - ke znaleckým posouzením, kde ke konzultacím mělo dojít, odborné znalosti H. zcela postačovaly a tato N. ani jako konzultanta neuvedla. Z předložených znaleckých deníků pak obecné soudy zjistily, že k obdobnému formálnímu zaznamenávání a následnému proplácení konzultací mezi H. a stěžovatelem N. v jiném případě, než je právě tento, před ním ani po něm nedošlo. Neobstojí ani argumentace stěžovatele, že mělo-li by jít o úplatek, neposkytovala by jej H. formu bankovního převodu, ale jistě by přistoupila k předání hotovosti. Stěžovatelé při páchání popsané trestné činnosti jistě neočekávali, že jsou již odposlouchávány jejich hovory a že tedy bude poměrně snadné vysledovat doslova každý jejich jednotlivý krok, a to nikoliv jen s ohledem na obsah jednotlivých telefonních hovorů, ale také s ohledem na místa jednotlivých hovorů s tím, že bude možno do značné míry rovněž identifikovat, v čí přítomnosti se ten, který volající v průběhu hovoru nacházel. Kdyby takto přesnou představu orgány činné v trestním řízení u jednotlivých stěžovatelů neměly, jistě by bylo mnohem složitější rovněž identifikovat i pohyb finančních prostředků a bezhotovostní převody by tak stěžovatelům poskytovaly mnohem větší anonymitu. Navíc, jak bylo uvedeno výše, pohyby na jednotlivých účtech bylo možné vysvětlit právě odměnou za znaleckou činnost (za konzultace při znalecké činnosti) a tyto bylo možné také z daňového hlediska správně vykázat.
35. S ohledem na tyto zmíněné telefonické hovory je také zřejmé, že pokud H. v jednom z odposlechnutých hovorů sděluje, že výši odměny stanovil "primář", není pochyb o tom, že jde právě o P. N. Skutečnost, že sám stěžovatel N. posléze přistoupil k ukončení hospitalizace T. A., pak byla i podle Ústavního soudu mj. odrazem kontroly cizinecké policie na oddělení nemocnice, kdy i pro N. jistě bylo složité zdůvodnit, že T. A. nemocnici během hospitalizace opouštěla.
36. K námitce stěžovatele H., že jím páchanou trestnou činnost potvrzující odposlechy nebyly získány procesně přípustným způsobem, Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na rozsudek obvodního soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015 (srov. zejména str. 31), kde je mimo jiné popsáno, že prvotní odposlechy jeho telefonů a sledování e-mailové schránky bylo nařízeno při šetření podezření ze spáchání zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Věcně šlo v tehdy prošetřované věci - zjednodušeně řečeno - o prověřování podezření z neoprávněného poskytování informací z informačního systému Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky. Z vyhodnocení takto pořízených odposlechů vyplynulo podezření ze spáchání trestné činnosti spočívající právě mimo jiné v účelové hospitalizaci T. A.. Stěžovateli H. lze tedy přisvědčit v tom, že v době nařízení odposlechů mimo jiné na jeho telefonu k výše popisované trestné činnosti související s osobou T. A. ještě nedošlo, nicméně pro podezření z této trestné činnosti také nebyl odposlech původně nařízen. Není tedy přiléhavé stěžovatelovo tvrzení, že původně nařízeny odposlech se neopíral o žádné důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti.
37. Přiléhavá také není úvaha, že odposlechem stěžovatelova telefonu bylo porušeno právo na právní pomoc a povinnost mlčenlivosti advokáta. Ačkoliv stěžovatel ani tuto svoji námitku v ústavní stížnosti příliš argumentačně nerozvíjí, patrně směřuje na situaci, kdy celou záležitost T. A. a jím koncipovaného řešení v podobě "zdravotního víza" konzultoval se svým známým advokátem J. M. V tomto hovoru mezi oběma jmenovanými se ovšem nejednalo o vztah obhájce a obviněného (dokonce nešlo ani o klasický vztah advokáta a jeho klienta), proto na něj nelze aplikovat speciální ochranu, tak jak ji na mysli právě §88 odst. 1 tr. řádu.
38. Ústavní soud rovněž výše akceptoval, pokud obecné soudy v nyní posuzované věci nepřehrály obsah záznamů paměti stěžovatelova telefonu. K tomu lze ještě doplnit, že i jen z jednotlivých rozhodnutí, která stěžovatelé ke svým stížnostem předložili, vyplývá, že stěžovatel H. v nich obsáhle popisoval, jak vyjednával na Odboru cizinecké a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky o případném vízu za účelem strpění ze zdravotních důvodů, když se mu údajně mělo dostávat protichůdných informací o podmínkách takového pobytu T. A. na území České republiky. Nicméně v tom podstata trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, nespočívá. Stěžovatel H. ani nikdo jiný z ostatních stěžovatelů není stíhán za to, že by se řídil informacemi jmenovaného odboru, ale jsou stíháni proto, že ono strpění pobytu mělo být odůvodněno akutně nepříznivým zdravotním stavem T. A., což ale neodpovídalo realitě.
39. Pokud stěžovatel H. v ústavní stížnosti uvádí, že nejednal mimo jiné se zaměstnanci rychlé záchranné pomoci fungující na Letišti Václava Havla, pak opak je i podle Ústavního soudu dostatečně dosvědčován právě výpověďmi zaměstnanců konajících v inkriminované době službu na tomto pracovišti. Ti - aniž by na věci byli jakkoliv zainteresováni - vypověděli, že se k nim dostavil nějaký pán, který se představil jako zástupce T. A. a bývalý policista s tím, že jeho klientka leží na pokoji v tranzitním hotelu, má bolesti páteře a pokud se tyto zhorší, mají ji transportovat do nemocnice X, kde již byla v minulosti údajně léčena (což ale nebyla pravda). K žádné stěžovatelem tvrzené deformaci důkazů tak ani v tomto ohledu při popisování stěžovatelem páchané trestné činnosti podle Ústavního soudu nedošlo. Jednotlivé skutkové podstaty trestných činů kladených stěžovateli za vinu jsou přitom dostatečně skutkově podloženy.
40. Namítá-li tento stěžovatel v ústavní stížnosti zcela okrajově absenci totožnosti skutku, kdy mezi jednotlivými rozhodnutími obecných soudů má existovat nesrovnalost v tom, zda prostředky od N. R. předal H. najednou nebo odděleně, pak tato okolnost nemá podle Ústavního soudu pro posouzení dané věci žádnou ústavněprávní relevanci. Ke stěžovatelově argumentaci tak stačí poznamenat, že pro zachování zásady totožnosti skutku postačuje dokonce jen částečné zachování totožnosti jednání nebo částečné zachování totožnosti následku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobu, resp. obžalobou a rozhodnutím soudu [srov. k tomu v podrobnostech například usnesení Ústavního soudu z 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 977/10]. Stěžovatel se pak v ústavní stížnosti ani nepokouší naznačit, zda jím uváděná nesrovnalost měla mít reálný vliv na porušení totožnosti jednání či na porušení totožnosti následku, když ani podle Ústavního soudu uvedený rozdíl (tedy ona nesrovnalost) na hodnocení trestné činnosti stěžovatele nemá žádný podstatný vliv, natož aby mohla znamenat porušení zásady totožnosti skutku.
41. Po přezkoumání ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
42. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů a proto byly ústavní stížnosti odmítnuty pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu