ECLI:CZ:US:2021:3.US.1492.21.1
sp. zn. III. ÚS 1492/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 14 To 213/2021-94, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadeného rozhodnutí, z ústavní stížnosti a z usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 2. 2021 č. j. 6 PP 13/2021-69 vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud rozhodl shora uvedeným usnesením o tom, že stěžovatel se podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2017 ve věci vedené pod sp. zn. 9 T 35/2017 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2019 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 29/2019. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel naplnil všechny zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, tedy že vykonal polovinu uloženého trestu; ve výkonu trestu se polepšil, což lze dovodit z hodnocení stěžovatele, z něhož se podává, že stěžovatel je naprosto bezproblémový vězeň a byl již čtyřikrát kázeňsky odměněn; stěžovatel dle závěrů okresního soudu naplnil taktéž podmínku pozitivní prognózy řádného života po případném podmíněném propuštění, neboť stěžovatel má na svobodě zajištěny příznivé podmínky v podobě příslibu zaměstnání u obchodní společnosti X, kde pracoval již před nástupem do výkonu trestu, dále se stěžovatel obrátil na RUBIKON Centrum, z. ú. a na Probační a mediační službu, které mu poskytnou potřebnou pomoc včetně řešení "dluhové pasti".
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ke stížnosti státního zástupce podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení okresního soudu zrušil a rozhodl tak, že podle §88 odst. 1 trestního zákoníku žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyla splněna podmínka prognózy řádného života, neboť okresní soud při svých úvahách bagatelizoval, že stěžovatel má od roku 2014 do roku 2019 ve svém výpisu z rejstříku trestů celkem 5 záznamů, které se týkají majetkové kriminality. K tomu je stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody již podruhé, přičemž poprvé byl podmíněně propuštěn dne 22. 12. 2017 se zkušební dobou v délce 30 měsíců, pročež již dne 15. 1. 2018 spáchal trestný čin podvodu a dále v lednu a v únoru 2018 znovu spáchal další trestný čin podvodu. Nadto stejné kroky jako při současné žádosti o podmíněné propuštění činil stěžovatel i tehdy, když byl podmíněně propuštěn poprvé, tj. choval se řádně ve výkonu trestu odnětí svobody a spolupracoval s odbornými organizacemi. Krajský soud tedy konstatoval, že nenabyl důvěru v pozitivní prognózu řádného života.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nebyla splněna podmínka řádného života, neboť krajský soud svůj závěr vyvodil pouze z jeho trestní minulosti. Krajský soud hodnotil skutky spáchané v době podmíněného propuštění výrazně negativně, aniž by se vypořádal s argumenty, že k nim došlo za zcela odlišné situace, než nastala nyní, neboť stěžovatel byl tehdy po podmíněném propuštění zcela bez prostředků a bez práce. Stěžovatel tehdy přišel o možnost bydlení, neboť jeho potenciální spolubydlící se cítili ohroženi tím, že by ve společném bytě mohly být jejich věci zabaveny z důvodu exekuce, jíž stěžovatel čelil. Nyní má však stěžovatel zajištěné nejen zaměstnání, ale i bydlení, neboť bude bydlet u svého partnera, k čemuž dal souhlas i majitel bytu, v němž nyní jeho partner bydlí. Stěžovatel je toho názoru, že postup krajského soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i s odbornou literaturou, neboť nelze zohledňovat toliko trestní minulost žadatele o podmíněné propuštění. Shodný argument byl nadto použit obecnými soudy již v minulosti, když rozhodovaly v jeho trestních věcech. Tím došlo k porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, tedy zásady ne bis in idem.
5. Stěžovatel dále uvádí, že když nyní nebude podmíněně propuštěn, nebude mít již možnost o další podmíněné propuštění žádat, neboť stížnostní soud rozhodl dne 14. 4. 2021 a stěžovatel je oprávněn podat novou žádost o podmíněné propuštění až za šest měsíců, avšak výkon trestu mu skončí již dne 8. 9. 2021.
6. Stěžovatel poukazuje taktéž na skutečnost, že ve výkonu trestu je omezen při splácení svých dluhů. Stěžovatel také zdůrazňuje, že při podmíněném propuštění by nebyl tolik zatížen státní rozpočet České republiky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/2001, ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 458/09 nebo ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. Jinak řečeno, podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavní právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu. Rovněž tak z hlediska Úmluvy není podmíněné propuštění právem, nýbrž privilegiem. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 nebo nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je proto věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy (viz usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2479/19).
10. Stěžovatel primárně brojí proti závěru krajského soudu o nenaplnění podmínky prognózy řádného života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť krajský soud zde vycházel především z trestní minulosti stěžovatele, což stěžovatel považuje za porušení čl. 40 odst. 5 Listiny. Této námitce však nelze přisvědčit. Ústavní soud v obecné rovině konstantně judikuje, že zohlednění trestní minulosti je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění, se zohledněním subjektivních příčin jeho předchozí trestné činnosti. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených tedy Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval vývojem jeho chování po spáchání trestné činnosti a reálným zvážením rizika recidivy, k čemuž však v dané věci nedošlo. Krajský soud zrekapituloval minulá trestní odsouzení stěžovatele, přičemž zdůraznil, že i v případě prvého podmíněného propuštění měl stěžovatel výborné výsledky ve věznici, prokázal polepšení, a přesto v podstatě bezprostředně po propuštění spáchal majetkový trestný čin. Ústavní soud je toho názoru, že výchozí pozice stěžovatele byla obdobná, jako je tomu nyní, byť stěžovatel uvádí, že stávající situace je zcela odlišná, než jak tomu bylo při prvním podmíněném propuštění. Z hlediska rozhodování obecných soudů však nejsou důležité konkrétní detaily, stěžovatel měl bydlení zajištěné dříve i nyní, avšak poprvé kvůli neočekávaným okolnostem ztratil spolubydlící, tudíž nebyl schopen hradit nájemné. Obdobná nepředvídatelná životní událost by mohla samozřejmě nastat i nyní. Okolnosti, jež stěžovatel líčí jako zásadní, ve skutečnosti nejsou trvalými konstantami, na něž se lze zcela spoléhat. Důležité je to, jak je stěžovatel schopen řešit neočekávané situace, v čemž v minulém případě selhal, neboť nenadálé finanční obtíže řešil majetkovou trestnou činností, čímž své chování nyní, zcela nepřípadně, se snaží částečně ospravedlnit. Krajský soud tudíž ztratil důvěru v prognózu jeho řádného života, což za popsaných okolností nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné, extrémní či narušující čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť krajský soud nepostupoval mechanicky, nýbrž zcela konkrétně a přezkoumatelně popsal, proč nepovažuje podmínku pozitivní prognózy řádného života stěžovatele za splněnou.
11. Skutečnost, že stěžovateli skončí výkon trestu odnětí svobody ještě před tím, než bude oprávněn znovu zažádat o podmíněné propuštění, není ústavněprávně relevantní skutečností, která by měla jakkoliv ovlivnit rozhodování o podmíněném propuštění. Jde toliko o časovou konstelaci, která je zcela individuální, pročež z této veličiny nelze samo osobě vyvozovat porušení ústavně zaručeného práva či svobody.
12. Ústavní soud uznává, že schopnost splácet dluhy je ve výkonu trestu odnětí svobody sice omezena, nicméně hledisko náhrady škody je toliko jedním z kritérií, která obecný soud váží při posouzení, zda jsou naplněny podmínky pro podmíněné propuštění. V případě stěžovatele dospěl krajský soud k závěru, že ještě nebyl naplněn účel trestu, neboť ze strany stěžovatele hrozí recidiva, tudíž hledisko náhrady škody upozadil. Takový postup je zcela v souladu s principem volného hodnocení důkazů, jehož nedílnou součástí je řádné odůvodnění takového postupu. Krajský soud těmto požadavkům beze zbytku dostál, a napadené rozhodnutí proto neporušilo žádné ústavně zaručené právo stěžovatele.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu