ECLI:CZ:US:2019:4.US.2479.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2479/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, sídlem Sokolská třída 1758/4, Moravská Ostrava a Přívoz, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2019 č. j. 3 To 173/2019-139 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. března 2019 č. j. 21 Pp 10/2019-116, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť dospěl k závěru, že ze zákonných podmínek je u něj splněna pouze podmínka nutné doby výkonu trestu. Podmínka polepšení je splněna pouze částečně, neboť stěžovatel se vyhýbal nástupu do výkonu trestu, kam musel být dodán na základě Evropského zatýkacího rozkazu. Podmínka předpokladu vedení řádného života pak splněna není. Stěžovatel má dle soudu výrazný sklon páchat majetkovou trestnou činnost podvodného charakteru a doposud zcela nevykonal ani první z uložených trestů. Ze stěžovatelova chování není patrné přijatelné riziko recidivy.
3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry soudu okresního. Přihlédl k tomu, že v průběhu stížnostního řízení došlo k uložení nového trestu odnětí svobody, přičemž stěžovatel se soustavně dopouští závažné majetkové trestné činnosti, kde způsobená škoda se pohybuje v řádu milionů korun. Stěžovatel dobrovolně nenastoupil do výkonu trestu a způsobenou škodu nikterak nenahradil. Po ukončení výkonu trestu má být navíc předán Slovenské republice k dalšímu trestnímu stíhání. Zohlednění trestní minulosti přitom nepředstavuje porušení čl. 40 odst. 5 Listiny.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Okresní soud dle stěžovatele pochybil v tom, že náležitě nevyhodnotil skutkový stav věci, zejména se nezabýval časovým odstupem mezi spáchanými trestnými činy a dobou žádosti o podmíněné propuštění. Příliš formalisticky rovněž posuzoval podmínku dobrovolného nástupu výkonu trestu. Při posouzení prognózy vedení řádného života postupoval soud v rozporu se zásadou ne bis in idem a zákazem tzv. dvojího přičítání, neboť obecné soudy tuto svou prognózu opřely pouze o stěžovatelova starší odsouzení. Za nepřípustný považuje rovněž závěr soudu, že nevykonal ani jeden z více trestů a neuhradil nic ze způsobené škody. Podle zákona se však postupně uložené tresty berou jako jeden a odsuzující rozsudky neuložily stěžovateli žádnou povinnost nahradit škodu. Tato pochybení následně zopakoval i krajský soud. Argument krajského soudu, že stěžovatel má být vydán Slovenské republice, je rovněž nesprávný, neboť v této trestní věci byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Krajský soud pak uvádí ve svém rozhodnutí nové skutečnosti, k nimž se stěžovatel nemohl vyjádřit. Takový postup dle stěžovatele odporuje ustálené judikatuře Ústavního soudu. Konečně, při posuzování jeho žádosti oba soudy nezohlednily, že byl vazebně stíhán. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavní právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu. Rovněž tak z hlediska Úmluvy není podmíněné propuštění právem, nýbrž privilegiem. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12, či nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je proto věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy.
8. Jde-li o ústavní přípustnost zohledněných kritérií, pak v tomto směru Ústavní soud neshledal žádné relevantní pochybení. Především je třeba odmítnout stěžovatelovu námitku, že nelze přihlédnout k trestní minulosti odsouzeného. Takový postup je naopak nezbytný pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění, se zohledněním subjektivních příčin jeho předchozí trestné činnosti (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených tedy naopak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval vývojem jeho chování po spáchání trestné činnosti a reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Rovněž tak kritérium dobrovolného nástupu výkonu trestu odnětí svobody je dle Ústavního soudu možné zohlednit (srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3979/14, ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1792/15, ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2299/15, ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2391/16, ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 515/17), zvláště pokud se soudy zabývají důvody, pro které se tak stalo (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18). Konečně i kritérium náhrady škody (ač k její úhradě nemusí být odsouzený povinen dle odsuzujícího rozsudku) je v tomto směru relevantní (srov. např. usnesení ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 1977/17, ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1397/18). Obě posledně uvedená kritéria je navíc nutné, jak správně poukázal krajský soud, zvláště zohlednit v případě pachatelů zločinů. Naopak zdravotní obtíže odsouzeného nejsou relevantním kritériem pro podmíněné propuštění (usnesení ze dne 1. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3746/15, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15, ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3505/16, ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3682/17). Stejně tak stěžovateli nesvědčí ku prospěchu, že namísto výkonu části trestu byl vazebně stíhán (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 60/06). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchylují.
9. Za jisté pochybení lze považovat, že krajský soud rozšířil důvody zamítnutí o tvrzené vydání stěžovatele Slovenské republice a nedal mu možnost se k této okolnosti vyjádřit. V celkové konstrukci napadených rozhodnutí však jde o pochybení marginální, neboť uvedený důvod nebyl nikterak významný ani pro rozhodnutí krajského soudu, a tím méně pak pro rozhodnutí okresního soudu, které krajský soud bezezbytku potvrdil. Nešlo tedy o změnu důvodů rozhodnutí, nýbrž o jejich ne příliš podstatné rozšíření, které nemůže vést k vyhovění ústavní stížnosti.
10. Ve zbytku pak postupu obecných soudů nelze nic vytknout. Je zřejmé, že zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusily vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života. Jejich úvahy neobsahují žádnou svévoli, neboť se všemi kritérii pracují dle jejich ustáleného smyslu. Za pochybení nelze považovat, že soudy ve svých rozhodnutích zmínily, že stěžovatel ještě nevykonal žádný z uložených trestů. Z kontextu napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že tento závěr neužily soudy jako vyjádření zákonné podmínky (na jiném místě naopak zmiňují, že časová podmínka pro podmíněné propuštění je v případě stěžovatele splněna), nýbrž jako vedlejší kritérium dostatečně dlouhého působení výkonu trestu na stěžovatelovo chování.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu