ECLI:CZ:US:2021:3.US.1606.21.1
sp. zn. III. ÚS 1606/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Alana Havlice, soudního exekutora, Exekutorský úřad Jeseník, sídlem Otakara Březiny 229/5, Jeseník, zastoupeného Mgr. Janem Drapáčem, advokátem, sídlem náměstí Osvobození 28, Zábřeh, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2021 č. j. 9 Co 31/2021-53 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 6. ledna 2021 č. j. 15 EXE 878/2010-46, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Intrum Czech, s. r. o., sídlem Prosecká 851/64, Praha 9 - Prosek, a Karla Nejedlého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. V exekučním řízení vedeném na základě návrhu oprávněné (obchodní společnosti Intrum Czech, s. r. o.) na majetek povinného (Karla Nejedlého) Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 6. 1. 2021 č. j. 15 EXE 878/2010-46 zastavil exekuci (výrok I.) a do právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce ji odložil (výrok II.). Dále uložil oprávněné povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 7 865 Kč (výrok III.) a rozhodl, že oprávněná ani povinný nemají právo na náhradu nákladů exekuce (výrok IV.). Důvodem pro zastavení exekuce byla podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, její nepřípustnost, neboť rozhodčí nález, na jehož základě byla exekuce vedena, nebylo možno považovat za způsobilý exekuční titul (z důvodu skryté rozhodčí doložky). Zavinění za zastavení exekuce shledal okresní soud na straně oprávněné, a proto jí uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce v rozsahu minimální odměny ve výši 3 000 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč, k čemuž bylo připočteno DPH ve výši 21%.
3. K odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů exekuce Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. 9 Co 31/2021-53 usnesení okresního soudu potvrdil. Ve shodě se soudní praxí krajský soud dovodil, že maximem, co lze soudnímu exekutorovi přiznat v situaci, která nastala v posuzovaném případě, kdy vymožené plnění lze ztotožnit s bezdůvodným obohacení oprávněné, je právě to, co bylo stěžovateli přiznáno okresním soudem. Argumentace stěžovatele nemohla obstát, neboť měl a mohl mít vědomost o judikatuře, pro kterou by vykonávaný rozhodčí nález neměl obstát jako exekuční titul a měl tedy dát podnět k zastavení exekuce. Krajský soud poukázal i na judikaturu Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 252/19 nebo ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2005/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], podle níž by soudní exekutor neměl mít vůbec právo na náhradu nákladů exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje průběh exekučního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Nesouhlasí se stanovením výše jeho odměny, které je podle jeho názoru v rozporu s platným právem i dobrými mravy a legitimním očekáváním. Poukazuje na to, že nařízení exekuce nemohl nikterak ovlivnit a během exekuce musel činit velké množství právních úkonů, takže zavinění za zastavení řízení nemůže jít k jeho tíži. Ve shodě s okresním i krajským soudem tedy spatřuje zavinění za zastavení exekuce na straně oprávněného, ale potom poukazuje na to, že jemu přiznaná náhrada nákladů exekuce (7 865 Kč) je v hrubém nepoměru s jím vyčíslenými náklady (58 158,65 Kč). Nárok soudního exekutora na odměnu je přitom jasně určen a vymezen i judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [např. nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 (N 123/82 SbNU 25) nebo nález ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14 (N 14/76 SbNU 185)], avšak napadená rozhodnutí jsou s ní v rozporu. S ohledem na specifika výkonu exekutorské činnosti zdůrazňuje, že mu nelze přiznat náhradu nákladů exekuce pouze v minimální výši. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud fakticky (tím, že přiznal náhradu nákladů v minimální výši) shledal zavinění za zastavení exekuce na jeho straně. Stěžovatel rovněž polemizuje se závěry obsaženými v krajským soudem citovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2005/19. Vinit soudního exekutora z toho, že sám neinicioval zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky a z toho důvodu mu odepírat přiznání jakýchkoliv nákladů exekuce, je nepřijatelné. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2677/18, které je podle jeho názoru v rozporu právě s usnesením sp. zn. III. ÚS 2005/19. Dále namítá nedostatečné odůvodnění, nevypořádání se s námitkami stěžovatele a tedy nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel se konečně věnuje rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 11. 1983 ve věci Van der Mussele proti Belgii (stížnost č. 8919/80), přičemž vyjadřuje přesvědčení, že jeho závěry jsou v právním prostředí českých soudních exekutorů nepřiléhavé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Náhradu nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, čehož si je stěžovatel vědom, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
9. V souladu s dřívější judikaturou je východiskem při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení, včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, určení a hodnocení důvodů, pro něž byla exekuce zastavena [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545)]. Náhradu nákladů exekuce v případech zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky pak podle okolností nese buď oprávněný, nebo soudní exekutor [srov. nález ze dne 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/17 (N 184/91 SbNU 279), bod 41; nebo usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1312/17, ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17, ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1722/17 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1374/18)].
10. Stěžovatel uváděl, že soudy shledaly zavinění za zastavení exekuce na jeho straně. Tak tomu ovšem zcela není. Okresní soud zavinění za zastavení exekuce spatřoval jednoznačně u oprávněné; krajský soud sice posléze toto konstatování poněkud relativizoval poukazem na to, že i stěžovatel, který mohl nebo měl mít povědomí o judikatuře, která vede k zastavení exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu, mohl dát podnět k zastavení exekuce, avšak to nic nemění na tom, že zavinění za zastavení exekuce bylo shledáno na straně oprávněné, pročež jí také byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce, byť v minimální výši.
11. K námitce stěžovatele, že přiznáním náhrady nákladů exekuce pouze v minimální výši, která je v hrubém nepoměru se stěžovatelem vyčíslenými náklady exekuce, došlo k zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1707/17 (N 237/87 SbNU 841), v němž zdůraznil, že samotný fakt, že nejsou uspokojeny nároky soudního exekutora, není protiústavní, neboť ten z povahy svého povolání nese takové riziko sám, přičemž toto riziko je do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí (srov. judikaturu v označeném rozhodnutí citovanou včetně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii).
12. Jakkoliv je pravdou, že soudní exekutor nemůže bez dalšího odmítnout exekuci, nic mu ale nebrání v tom, aby u již nařízené exekuce navrhl její zastavení, jsou-li pro to splněny podmínky. Stěžovatelova argumentace, že pokud by soudní exekutor takto postupoval (a inicioval zastavení exekučního řízení), nemohl by v konkurenčním exekutorském prostředí obstát, se jeví Ústavnímu soudu poněkud lichá. Vždyť to jsou i oprávnění, kteří si vybírají konkrétního soudního exekutora, jimž by takto mohl šetřit náklady vznikající prováděním bezvýsledné exekuce.
13. Poukazoval-li stěžovatel na rozpor mezi usnesením sp. zn. IV. ÚS 2677/18 a usnesením sp. zn. III. ÚS 2005/19, nelze přehlédnout, že šlo o odlišné případy. Ve věci sp. zn. III. ÚS 2005/19 byl předmětem ústavní stížnosti nárok soudního exekutora na náhradu nákladů řízení (tedy obdobně jako ve stávající věci); ve věci sp. zn. IV. ÚS 2677/18 to byl pak nárok povinného vůči oprávněnému (tedy mezi účastníky exekučního řízení). Pokud Ústavní soud hovořil o tom, že jsou to primárně účastníci řízení, kteří musejí dbát svých práv, týkalo se toto vyjádření rozhodování o nákladech exekučního řízení navzájem mezi účastníky řízení a nikoliv ve vztahu k soudnímu exekutorovi.
14. K argumentaci stěžovatele, že ústavní stížnost je důsledkem dlouhodobé a podle jeho názoru chybné praxe exekučních soudů, přičemž se týká i jiných případů, pročež má ústavněprávní přesah, Ústavní soud připomíná, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy posuzuje, zda rozhodnutí napadené ústavní stížností zasáhlo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost tudíž slouží pouze k ochraně práv konkrétních stěžovatelů a nelze ji podávat "v zájmu" subjektů odlišných od stěžovatele, natož pak požadovat po Ústavním soudu snad sjednocení judikatury. Jinými slovy, ústavní stížnost není actio popularis [k tomu např. nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2332/16 (N 74/89 SbNU 133) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
15. Za dané situace je proto možné pouze odkázat na závěry napadených rozhodnutí, které jsou rovněž dostatečně odůvodněny a proti nimž nemá Ústavní soud žádné výhrady.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu