ECLI:CZ:US:2021:3.US.1727.21.1
sp. zn. III. ÚS 1727/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve Věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem, sídlem U Svépomoci 2020/9, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2021 č. j. 67 To 147/2021-60, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 9. 2019 č. j. 3 T 131/2019-425 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020 č. j. 11 To 375/2019-451 za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 3. 2021 č. j. 52 PP 10/2021-49 byla podle §88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za užití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obvodní soud po provedeném dokazování ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že stěžovatel ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností neprokázal takové polepšení a takovou snahu o vynikající průběh výkonu trestu, aby bylo na místě jej podmíněně propustit, a nelze ani důvodně očekávat, že po propuštění povede řádný život.
4. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal ve výkonu trestu žádné zásadní polepšení, neboť dosud nebyl zařazen ani do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, přičemž je spíše průměrným odsouzeným, který má sklon k páchání trestné činnosti majetkového charakteru, a nelze tedy od něho důvodně očekávat, že po propuštění z výkonu trestu povede řádný život.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti je namítáno, že odůvodnění obou soudních rozhodnutí obsahují odkaz na obavy, že v případě podmíněného propuštění stěžovatel nepovede řádný život. Takové odůvodnění stěžovatel nepovažuje za souladné se zásadami spravedlivého soudního řízení. Předpoklad stížnostního soudu, že nepovede řádný život s ohledem na dřívější chování, považuje za nepatřičný a logicky vadný, neboť k okolnostem vztahujícím se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je třeba přihlédnout při stanovení druhu a výměry uloženého trestu a nelze je opětovně zvažovat při rozhodování o podmíněném propuštění. Došlo by tím k nepřípustnému porušení zákazu dvojího přičítání podle čl. 40 odst. 5 Listiny. Odkazuje přitom zejména na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405). Má za to, že bylo prokázáno jeho polepšení, vykonaná část trestu tak vedla k dosažení jeho účelu a další výkon trestu není potřebný a mohl by mu komplikovat návrat do běžného života a adaptaci na nové prostředí.
6. Další pochybení městského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že své rozhodnutí vydal v neveřejném zasedání bez slyšení stěžovatele, který tak byl zbaven možnosti k věci se vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel "automaticky" propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musejí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro použití tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. S ohledem na povahu uvedeného institutu však nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
10. Otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tudíž plně věcí úvahy soudů. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz §88 trestního zákoníku), je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého právního pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, jestliže soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09).
11. Obvodní soud se návrhem stěžovatele podrobně zabýval, při veřejném zasedání provedl všechny dostupné relevantní důkazy, které také patřičně zhodnotil. Stěžovatel sice poukazuje na obecnost jeho závěrů, nepřípustně opřených výhradně o recidivu, soud však svůj závěr, že zatím nelze dovodit, že by stěžovatel chováním a plněním povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, a že nelze důvodně očekávat, že již prodělal tak zásadní změnu a nápravu, která u něj zajistí vedení řádného života, zhodnotil nejenom v souvislosti s jeho předchozí trestnou činností (v rejstříku trestů má celkem sedm záznamů z let 2013 až 2019 převážně za trestnou činnost majetkového charakteru), ale též ve spojení se zjištěním, že jeho hodnocení z výkonu trestu je sice dobré, nikoliv však nadprůměrné, z něhož by bylo možno usoudit na jeho polepšení.
12. Městský soud úvahy obvodního soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále rozvedl i poukazem na to, že stěžovatel neprokázal ve výkonu trestu žádné zásadní polepšení, když dosud nebyl zařazen ani do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace a ve výkonu trestu je spíše průměrným odsouzeným.
13. Nelze přitom přeceňovat samotné dobré hodnocení z věznice, z něhož stěžovatel především vyvozuje své polepšení, neboť smysl podmíněného propuštění nespočívá jen v tom, aby byl odsouzený propuštěn za dobré chování ve výkonu trestu, ale je nutné zhodnotit prognózu jeho chování. Polepšení je třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování a postojích, odůvodňující naději, že povede řádný život (srov. usnesení ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16). Jakkoliv Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele, není možné nezopakovat, že žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je posuzována soudy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, což se právě v předmětné věci stalo, i když s výsledkem pro stěžovatele nepříznivým.
14. K otázce, nakolik lze při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet z trestní minulosti odsouzeného, Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu sp. zn. III. 1735/10 poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejde ani o porušení zásady ne bis in idem, když tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/13 či II. ÚS 2890/14, či nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)].
15. Porušení stěžovatelových práv nelze shledat ani ve skutečnosti, že městský soud o podané stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. V trestním řízení zásadně platí, že potvrdí-li stížnostní soud rozhodnutí soudu prvního stupně a nepotřebuje pro to žádné další důkazy, může rozhodnout v neveřejném zasedání (srov. obdobně u návrhu na povolení obnovy řízení stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633)]. Naopak, hodlal-li by se stížnostní soud významně odchýlit od závěrů obvodního soudu (hodnotí-li podstatně jinak důkazy), je nezbytné, aby dal účastníkům možnost se k této změně vyjádřit, nikoliv nezbytně ve veřejném zasedání (stěžovatelem poukazovaný nález sp. zn. III. ÚS 1735/10, usnesení ze dne 5. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2253/14 či usnesení ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1379/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Taková situace však v posuzované věci nenastala.
16. Lze tak uzavřít, že soudy obou stupňů se otázkou splnění podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Svá rozhodnutí také náležitě a srozumitelně odůvodnily v souladu s §134 odst. 2 tr. řádu. Obě rozhodnutí tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu