ECLI:CZ:US:2021:3.US.1795.21.1
sp. zn. III. ÚS 1795/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) I. S., 2) J. S., zastoupených JUDr. Patricií Krejčí, advokátkou, sídlem U Michelského mlýna 1569/1a, Praha 4 - Michle, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. května 2021 č. j. 3 KZN 937/2017-41, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 30. prosince 2020 č. j. 2 ZN 3420/2017-117 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 7. oddělení Praha 8, ze dne 30. října 2020 č. j. KRPA-263886-191/TČ-2017-001377, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 7. oddělení Praha 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručené práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, 6. oddělení, zahájila dne 14. 9. 2017 na základě trestního oznámení stěžovatelů podle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") úkony trestního řízení pro podezření ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Uvedený policejní orgán po provedeném prověřování vydal dne 29. 5. 2018 usnesení, jímž podle §159a odst. 1 tr. řádu věc odložil, neboť neshledal, že by šlo o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo namístě věc vyřídit jinak. Ke stížnosti stěžovatelů příslušná státní zástupkyně rozhodla dne 31. 7. 2018 usnesením podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu o zrušení rozhodnutí o odložení věci a uvedenému policejnímu orgánu uložila vést dále prověřování zejména k objasnění, zda statutární zástupce zhotovitele stavby žádal od poškozených zaplatit a nechal si zaplatit finanční částky za práce, které nikdy na stavbě nebyly provedeny, nebo za materiál, který nebyl použit. Následně bylo vedeno Policií České republiky, Obvodním ředitelstvím policie Praha III, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odborem obecné kriminality, 7. oddělení Praha 8 (dále jen "policejní orgán") další prověřování.
3. Napadeným usnesením policejního orgánu byla věc opětovně podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.
4. Stížnost stěžovatelů státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro Prahu 8 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla s odůvodněním, že policejní orgán rozhodl v souladu se zákonem, neboť doplněním prověřování se důkazní situace nezměnila.
5. Dne 29. 3. 2021 bylo Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") doručeno podání stěžovatelů označené jako podnět k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství. Městské státní zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovatelům sdělilo, že jejich podnět byl shledán nedůvodným.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítají, že orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování, nevynaložily kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, čímž výrazně zasáhly do jejich majetkových práv. Důkazy hodnotily libovolně, přičemž zásadní skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Napadená rozhodnutí označují stěžovatelé za strohá s paušálním nepřezkoumatelným odůvodněním. Poukazují přitom na zásadní skutkové okolnosti svědčící o tom, že se stali obětí závažné trestné činnosti, kterou je stát povinen stíhat a potrestat. Postup policejního orgánu a státního zastupitelství považují za výraz libovůle, neboť uvedené orgány se fakticky odmítly jejich podnětem zabývat. Setrvávají přitom na svém přesvědčení, že byli ze strany M. J. uváděni v omyl o množství a jakosti stavebních dodávek tím, že jim opakovaně předkládal nepravdivé, zkreslené a nadhodnocené výkazy stavebních dodávek, účtoval jim práce a materiál, který jim nedodal, a to s úmyslem obohatit se na jejich úkor, čímž jim vnikla škoda v řádech několika milionů korun. Jestliže orgány činné v přípravném řízení nenechaly vypracovat nový posudek k mechanismu podvodného jednání a věc odložily s tím, že mechanismus jednání J. nebyl prokázán, pak tuto skutečnost dle stěžovatelů neprověřily dostatečně účinně, čímž porušily jejich právo na účinné vyšetřování. Závěr městského státního zastupitelství, že jednání podezřelého má pouze občanskoprávní rozměr, stěžovatelé označují za nesprávný. Odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), podle jehož závěru má být ochrana ústavně zaručených práv na účinné prošetřování poskytnuta i obětem majetkových škod, přičemž ztráta téměř pěti milionů korun pro ně znamená obrovskou životní komplikaci. Svých nároků se přitom jen stěží kdy domohou v civilním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí a vyrozumění vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Napadené vyrozumění městského státního zastupitelství přitom lze označit za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Za "rozhodnutí" zasahující do jejich ústavních práv je totiž možno považovat i sdělení vyššího státního zastupitelství, kterým byl jejich podnět k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství vyřízen [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu.
11. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343), ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05, dostupné jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
12. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že se stěžovatelé dovolávají účinného šetření jejich trestního oznámení o podezření ze spáchání trestného činu, kterého se měl dopustit M. J. jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti realizující výstavbu rodinného domu stěžovatelů, a to výrazným nadhodnocením celkové hodnoty díla.
13. Problematikou účinného vyšetřování se Ústavní soud také opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze požadavku na účinné vyšetřování [srov. zejména stěžovateli zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3196/12, či nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385) nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15]. Právo na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 8 Úmluvy, chránícím právo na soukromý a rodinný život.
14. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. jiz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 a nálezy ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 nebo ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. též usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 540/17).
15. Ústavní soud připomíná, že není a nemůže být jeho posláním, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor nad jejich jednotlivými dílčími úkony. Dozor nad činností policejních orgánů vykonává státní zástupce, který je k tomu vybaven řadou oprávnění a pravomocí. V posuzované věci takovou kontrolu příslušná státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství opakovaně na podkladě řádných opravných prostředků stěžovatelů uskutečnila. Na základě stížnosti stěžovatelů proti prvnímu rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci shledala uplatněné námitky částečně důvodnými a policejnímu orgánu uložila vést další prověřování, přičemž mu udělila konkrétní pokyny, jak má v řízení postupovat. Z trestního oznámení a připojených příloh totiž shledala některé skutečnosti, které reálně nasvědčovaly možnému podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Pokud následně po dalším prověřování policejní orgán dospěl k opakovanému závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, státní zástupkyně k další stížnosti stěžovatelů znovu přezkoumala předložený spisový materiál a konstatovala, že tentokrát byl doložen dostatek podkladů, které umožňují rozhodnout ve věci, přičemž z obsahu spisového materiálu vyvodila, že nejde o podezření z trestného činu, ale o civilně právní spor týkající se úhrady ceny za provedenou a předanou stavbu rodinného domu stěžovatelů na základě ústně sjednané smlouvy o dílo, nelze jejímu řádně odůvodněnému závěru z ústavně právního hlediska cokoliv vytknout.
16. Nadto se věcí na základě podnětu stěžovatelů zabývalo i městské státní zastupitelství v rámci výkonu dohledu. O výsledku vykonaného dohledu byli stěžovatelé řádně písemně vyrozuměni napadeným rozhodnutím, kterým nebyly v postupu policejního orgánu a dozorové státní zástupkyně při konečném vyřízení věci shledány takové nezákonnosti, které by měly vliv na správnost postupu podle §159a odst. 1 tr. řádu.
17. Pro posouzení dané věci je relevantní, že pro konečný závěr měl policejní orgán, dozorující státní zástupkyně i městské státní zastupitelství dostatek podkladů obsažených ve spisovém materiálu a popsaných především v napadeném usnesení policejního orgánu. Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění rozhodnutí obvodního státního zastupitelství je vhodné připomenout, že orgánům činným v trestním řízení adresovaný závazek plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, pakliže obvodní státní zastupitelství na stížnostní námitky stěžovatelů reagovalo explicitním příklonem k závěrům policejního orgánu, přičemž neopomnělo uvést svůj právní názor na věc.. Ostatně ani městské státní zastupitelství v rámci výkonu dohledu neshledalo, že by napadené rozhodnutí obvodního státního zastupitelství bylo nepřezkoumatelné do té míry, že by nebylo zřejmé, z jakého důvodu nebylo v dané věci shledáno důvodné podezření z trestného činu podvodu na základě důkazů, které byly podrobně popsány v usnesení policejního orgánu.
18. Namítají-li stěžovatelé nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí policejního orgánu, z obsahu jeho odůvodnění nevyplývá, že by bylo nepřezkoumatelné či řádně neodůvodněné. Je v něm odkaz na provedené důkazy, včetně popisu jejich obsahu, jimž pak koresponduje zjištění, že nebylo prokázáno, že by se podezřelý M. J. v souvislosti s výstavbou rodinného domu stěžovatelů dopustil trestného činu.
19. Právo na účinné vyšetřování na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavní soud tak nemůže z podnětu stěžovatelů přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 264/06 či ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1274/17). Ústavnímu soudu však přísluší přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu požadavky na účinné vyšetřování, (viz analogicky v případě stížnosti na nelidské zacházení usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 745/11). Jak vyplývá z vydaných rozhodnutí, této povinnosti orgány činné v trestním řízení dostály. Rozhodnutí nevykazují žádné známky svévole a z ústavního hlediska jsou akceptovatelná. Sama okolnost, že stěžovatelé vyslovují názor opačný, nemůže věc posunout do ústavní roviny.
20. Zbývá dodat, že povaha usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. řádu není konečným meritorním rozhodnutím, neboť nevytváří překážku věci rozhodnuté. V prověřování trestné činnosti lze tedy pokračovat, budou-li k tomu zjištěny nové konkrétní okolnosti, a to i na základě případného podnětu stěžovatelů.
21. S ohledem na uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu