ECLI:CZ:US:2021:3.US.1851.21.1
sp. zn. III. ÚS 1851/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Alicí Říhovou, advokátkou se sídlem Nad Vinicí 494, Statenice, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 4. 2021, č. j. 2 T 47/2014-13486, spojeného s návrhem na zrušení §222 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 7. 2021, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud"), neboť napadeným usnesením byla dle stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny.
2. Napadeným usnesením okresní soud postoupil dle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, trestní věc České lékařské komoře, neboť žalovaný skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako kárné provinění. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil, proti napadenému usnesení podal v jeho neprospěch stížnost státní zástupce.
3. Žalovaný skutek měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl jako jednatel a společník společnosti X provozující nestátní zdravotnické zařízení, v úmyslu získat pro tuto společnost majetkový prospěch záměrně vykazoval poskytnutou zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění v rozporu s tím, kde byla skutečně poskytnuta, a to tak, že měl účelově obcházet institut unicitního rodného čísla tím, že měl účelově rozepisovat a převádět poskytnutou zdravotní péči mezi různé ordinace v Královéhradeckém a v Pardubickém kraji.
4. Stěžovatel namítá, že postoupením věci České lékařské komoře byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva specifikovaná výše, neboť vzhledem k vývoji trestního řízení měl být zproštěn obžaloby, ale místo toho bude muset strpět vedení dalšího právního řízení proti své osobě. Napadené usnesení navíc nesplňuje ústavněprávní parametry na odůvodnění soudního rozhodnutí a trpí dle stěžovatele celou řadou dalších vad, které ve své ústavní stížnosti podrobně specifikuje. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv rovněž v tom, že dle §222 odst. 3 trestního řádu je proti usnesení o postoupení věci dle §222 odst. 2 trestního řádu sice přípustná stížnost, ovšem tuto může podat toliko státní zástupce. Zabráněním mu v podání stížnosti tak byl zbaven možnosti dosáhnout svého zproštění v trestním řízení soudem a rovněž dle jeho názoru tato úprava zakládá nerovnost stran trestního řízení a je nekonzistentní, neboť u obdobných rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu v předchozích fázích trestního řízení stížnost obviněného připuštěna je.
5. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
6. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
7. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) či nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, neumožnil ostatním orgánům veřejné moci napravit všechna jím pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě příslušných orgánů veřejné moci.
8. To platí i pro nynější případ. Postoupením věci dle §222 odst. 2 trestního řádu totiž sice končí trestní řízení, avšak o stejném skutku bude (za předpokladu, že napadené usnesení vůbec nabude právní moci) vedeno jiné právní řízení. V něm bude mít stěžovatel plnou možnost uplatnit svá práva, a nebude-li souhlasit s jeho výsledkem, využít všech možných dalších prostředků nápravy, které mu zákon přiznává, včetně eventuálního podání ústavní stížnosti. Pokud bude či již bylo napadené usnesení k stížnosti státního zástupce zrušeno, měl nebo bude mít stěžovatel nadále možnost uplatňovat svá práva v dalším průběhu trestního řízení. Buď jak buď, řízení o skutku kladeném stěžovateli za vinu není dosud ukončeno. Proto nemůže žádné porušení jeho ústavně zaručených základních práv či svobod představovat ani skutečnost, že stěžovatel neměl právo proti napadenému usnesení podat stížnost, neboť bude mít možnost se věcně i procesně hájit v jiném typu řízení, případně v dalším průběhu trestního řízení.
9. Ústavně zaručené základní lidské právo na zproštění obžaloby neexistuje a stěžovatelovo zproštění v situaci, kdy trestní soud dospěl k závěru, že ačkoliv nejde o trestný čin, skutek může být posouzen jako jiný právní delikt, by mohlo (podle povahy daného deliktu) zabraňovat jeho projednání a rozhodnutí o něm v jiném právním řízení z důvodu překážky věci rozsouzené. Ani skutečnost, že trestní soud postup dle §222 odst. 2 trestního řádu aplikoval, nemůže jakkoliv předznamenávat rozhodnutí příslušného jiného orgánu, a i kdyby se tak snad hypoteticky v individuálním případě stalo pochybením takového orgánu, který by nekriticky převzal závěry trestního soudu, z hlediska subsidiarity ústavní stížnosti to ničeho nemění, neboť jednotlivec postižený takovou vadou má stále možnost brojit proti ní v příslušných opravných řízeních, eventuálně i podáním ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud z těchto důvodů ve své ustálené rozhodovací praxi ústavní stížnosti obžalovaných směřující proti usnesením trestních soudů o postoupení věci dle §222 odst. 2 trestního řádu odmítá pro nepřípustnost dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3047/10 ze dne 25. 11. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3449/13 ze dne 4. 12. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 428/17 ze dne 25. 7. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 3366/19 ze dne 28. 11. 2019 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3713/18 ze dne 18. 12. 2018).
11. S touto judikaturou se stěžovatel nijak nevypořádal a neuvedl ani nic, co by ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odůvodňovalo mimořádné neodmítnutí ústavní stížnosti. Stěžovatel pouze v obecné rovině konstatuje, že v disciplinárním řízení před Českou lékařskou komorou nelze údajná porušení jeho ústavně zaručených základních práv již napravit. Takovéto tvrzení však důvod dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nezakládá, naopak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že za situace, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy či jinými orgány v dané věci ještě není definitivně skončeno, je uplatnění této výjimky zpravidla vyloučeno (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 428/17 ze dne 25. 7. 2017, bod 7.). V nynější věci to platí o to více, že v době podání ústavní stížnosti ještě napadené usnesení nenabylo právní moci.
12. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji odmítl jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
13. Právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na zrušení §222 odst. 3 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že tento návrh byl součástí ústavní stížnosti, rozhodl Ústavní soud o ní v senátu mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu