ECLI:CZ:US:2021:3.US.2038.21.1
sp. zn. III. ÚS 2038/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Investiční ALFA a. s., sídlem Kobrova 3331/3, Praha 5 - Smíchov, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, sídlem Gorkého 658/15, Liberec, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. května 2021 č. j. 15 EXE 3293/2019-120, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, a 1) Společenství vlastníků jednotek V Olšinách 3401, sídlem V Olšinách 3401/92, Praha 10 - Strašnice, zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, a 2) Mgr. Predraga Kohoutka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Tábor, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. V exekučním řízení vedeném na majetek stěžovatelky (povinné) pro vymožení částky ve výši 68 376 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 28. 5. 2021 č. j. 15 EXE 3293/2019-120 rozhodl tak, že námitky stěžovatelky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem Mgr. Predragem Kohoutkem, Exekutorský úřad Tábor (druhým vedlejším účastníkem řízení), dne 1. 4. 2021 č. j. 152 EX 74/19 - 192, se zamítají (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení o námitkách mezi účastníky řízení (výrok II.) a o náhradě nákladů soudního exekutora v řízení o námitkách (výrok III.). Odměna soudního exekutora byla stanovena podle §6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), po snížení o 50 % podle §11 odst. 1 písm. a) téže vyhlášky, neboť stěžovatelka splnila svoji povinnost ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ke splnění povinnosti. Při stanovení náhrady nákladů prvního vedlejšího účastníka řízení (oprávněného) vyšel soudní exekutor z §7, §8 odst. 1, §11 odst. 2 písm. e) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že hradila zcela dobrovolně před tím, než se o exekuci úředně dověděla. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že exekuční řízení bylo zahájeno na základě návrhu prvního vedlejšího účastníka řízení dne 11. 6. 2019, soudní exekutor byl pověřen vedením exekuce 12. 6. 2019, přičemž listiny týkající se exekuce (exekuční návrh, exekuční titul, vyrozumění o zahájení exekuce, výzvu ke splnění povinnosti) zaslal stěžovatelce do datové schránky dne 17. 6. 2019. I když byly tyto listiny stěžovatelce doručeny fikcí až dne 27. 6. 2019, neboť se do datové schránky nepřihlásila, přesto bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka již 18. 6. 2019 věděla, že je nařízena exekuce, neboť její právní zástupce o den dříve e-mailem kontaktoval právního zástupce prvního vedlejšího účastníka řízení ohledně zaplacení dlužné částky a stěžovatelce bylo známo i číslo účtu, na který má plnit. Podle obvodního soudu tak byla vymáhaná částka, která byla stěžovatelkou zaplacena dne 18. 6. 2019, uhrazena až v důsledku zahájeného exekučního řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Obvodnímu soudu vytýká, že se opomenul vypořádat s námitkami stěžovatelky ohledně jejího dobrovolného plnění, resp. nerespektoval závěry týkající se problematiky dobrovolného plnění vyplývající z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 600/17 (N 181/91 SbNU 255; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) nebo ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3302/19] a Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. 20 Cdo 3401/2017) a popřel smysl a účel zákonných ustanovení o procesním doručování písemností i smysl a účel tzv. dobrovolného plnění v exekuci. Poukazuje přitom na to, že podstatnou část vymáhané částky uhradila dne 18. 6. 2019, tedy před doručením vyrozumění o zahájení exekuce. Podle názoru stěžovatelky je vymoženým plněním ve smyslu exekučního řádu pouze plnění, které povinný (stěžovatelka) uhradí poté, co se o zahájení exekuce úředně dozví, tzn. až po doručení vyrozumění o zahájení exekuce. Nesprávný je i závěr obvodního soudu, že stěžovatelka plnila až pod tíhou exekuce, když byla ochotna plnit ještě předtím, než ji první vedlejší účastník řízení informoval o tom, že byla zahájena exekuce. Podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se přitom vyrozumění o zahájení exekuce doručuje do vlastních rukou účastníka řízení. Byl-li by přijat názor obvodního soudu, stačilo by pro závěr o vymoženém plnění (nikoliv dobrovolném), aby v řízení bylo prokázáno, že oprávněný upozornil povinného, že bylo zahájeno exekuční řízení a již v této fázi by soudnímu exekutorovi svědčilo právo na náhradu nákladů exekuce.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení
4. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení. Od obvodního soudu i soudního exekutora si rovněž vyžádal příslušné spisy (sp. zn. 15 EXE 3293/2019 a sp. zn. 152 EX 74/19).
5. Obvodní soud ve vyjádření sdělil, že při rozhodování o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce postupoval v souladu s exekučním řádem, vyhláškou č. 330/2001 Sb. a advokátním tarifem. Z časové souslednosti jednotlivých úkonů učiněných v exekučním řízení pak nebylo možno dospět k závěru o dobrovolném plnění stěžovatelky.
6. První vedlejší účastník řízení nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o dobrovolné úhradě pohledávky. Stručně rekapituluje časový průběh od vzniku exekučního titulu až po exekuční řízení. Zdůrazňuje, že 13. 6. 2019 byl vydán soudním exekutorem exekuční příkaz prodejem nemovitých věcí, který byl následujícího dne doručen katastrálnímu úřadu. Dne 17. 6. 2019 zaslal soudní exekutor do datové schránky stěžovatelky veškeré listiny týkající se exekuce. Dne 18. 6. 2019 vedlejší účastník řízení doručil právnímu zástupci stěžovatelky informaci, že věc byla předána soudnímu exekutorovi k vymáhání. Vyslovuje přesvědčení, že stěžovatelka dne 18. 6. 2019 plnila pod tíhou exekuce. Judikatura uváděná stěžovatelkou není přiléhavá, neboť povinný v těchto případech plnil, aniž by měl povědomí o zahájené exekuci a pohledávka byla uhrazena povinným před vydáním exekučního příkazu. V situaci, kdy byl majetek stěžovatelky postižen exekučním příkazem v katastru nemovitostí, nemůže dobrovolnost plnění prokazovat tím, že se nepřihlásila do datové schránky. Jednání stěžovatelky považuje za účelové, vedené snahou o oddálení povinnosti uhradit pohledávku prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení. První vedlejší účastník řízení konečně poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2715/19, které podle jeho názoru dopadá i na nyní posuzovanou věc.
7. Soudní exekutor předně poukazuje na to, že první vedlejší účastník řízení podal exekuční návrh dva a půl měsíce po nabytí vykonatelnosti exekučního titulu, z čehož je zřejmé, že stěžovatelka dobrovolně plnit nechtěla. Dále obdobně jako první vedlejší účastník řízení popisuje časovou souslednost jednotlivých kroků v exekučním řízení. Z těchto údajů je zjevné, že stěžovatelka plnila tři měsíce po vykonatelnosti exekučního titulu a tři dny poté, co byl v katastru nemovitostí uveden údaj o exekučním příkazu a rovněž poté, co jí byly do datové schránky dodány listiny z exekučního řízení. K tomu doplňuje, že stěžovatelka se účelově nepřihlásila do datové schránky, aby jí nemohlo být formálně doručeno a současně požádala o sdělení čísla účtu prvního vedlejšího účastníka řízení, ačkoliv na tento účet zasílá pravidelné platby.
8. Stěžovatelka na následnou výzvu Ústavního soudu k replice k zaslaným vyjádřením ve stanovené lhůtě nereagovala.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Těžiště námitek stěžovatelky spočívá na nesouhlasu s vyčíslením nákladů exekuce a v této souvislosti se závěrem obvodního soudu o nedobrovolnosti poskytnutého plnění. Zde je třeba předeslat, že k problematice nákladů exekuce se Ústavní soud staví rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení (exekuce) může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 16 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4120/19]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k základním ústavně zaručeným právům a svobodám. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14). Námitka věcné nesprávnosti (nezákonnosti) rozhodnutí tak zásadně není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
12. Jde-li o konkrétní námitky, Ústavní soud zaprvé uvádí, že respektuje závěry své judikatury a v obecné rovině souhlasí s obecnými východisky, které se týkají stanovení nákladů exekuce v případě dobrovolného splnění povinnosti. V nyní posuzované věci však názor stěžovatelky, že plnila dobrovolně a nikoliv pod tíhou exekuce za důvodný nepovažuje. Ústavní soud se otázkou zohlednění "dobrovolnosti" plnění vymáhané povinnosti ze strany povinného při stanovení výše nákladů exekuce a odměny soudního exekutora ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž zaujal postoj ke dvěma základním situačním východiskům. Prvním z nich je případ, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, dříve, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Zde Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. kupř. bod 15 nálezu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175) nebo na něj navazující nález ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125)].
13. Ve druhém případě se jedná o situace, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". Ústavní soud zde uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (§46 odst. 6 exekučního řádu) je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to nyní předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. [viz např. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2757/18]. Právě uvedené logicky znamená, že je-li plněno později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce, resp. náklady oprávněného), žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2289/13 či usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 3358/16 ).
14. V nyní posuzované věci stěžovatelka plnila až poté, co byl soudní exekutor pověřen provedením exekuce a exekučním příkazem postihl majetek stěžovatelky v katastru nemovitostí a dokonce až poté, co zaslal do datové schránky stěžovatelky vyrozumění o zahájení exekuce a výzvu k dobrovolnému plnění. Z vyžádaného exekutorského spisu se dále podává, že soudní exekutor před plněním ze strany stěžovatelky učinil ještě další kroky k vymožení pohledávky (např. obeslal bankovní ústavy se žádostí o poskytnutí součinnosti). Je tedy zjevné, že soudní exekutor byl při vymáhání pohledávky aktivní. Přestože si stěžovatelka z datové schránky nevyzvedla dokumenty, které jí zaslal soudní exekutor, je patrné, že na dobrovolnost plnění tu usuzovat nelze. Argumentaci stěžovatelky nálezem sp. zn. IV. ÚS 600/17 nepovažuje Ústavní soud za přiléhavou, neboť ve věci řešené v uvedeném nálezu povinný plnil ještě před tím, než byl vydán exekuční příkaz postihující jeho majetek. V nyní posuzované věci však exekuční příkaz soudního exekutora postihující nemovitost ve vlastnictví stěžovatelky ze dne 13. 6. 2019 č. j. 152 EX 74/19 - 59 předcházel splnění povinnosti ze strany stěžovatelky (18. 6. 2019). Ústavní soud za nastalé situace nevidí rozumný důvod, proč by soudnímu exekutorovi, který již v rámci svých povinností začal činit konkrétní úkony k vymožení předmětné pohledávky, neměla být přiznána vůbec žádná odměna
15. Po uplynutí doby více než dvou měsíců od vykonatelnosti exekučního titulu a po vydání exekučního příkazu již bezprostředně postihujícího majetek stěžovatelky není možné z objektivního hlediska posoudit, zda plnění jí následně poskytnuté je opravdovým dobrovolným plněním, anebo zda se na této "dobrovolnosti" odrazila hrozba postižení majetku stěžovatelky, jinými slovy, zda ve skutečnosti nejde o plnění spíše vynucené nežli dobrovolné. Lhostejno přitom, jak stěžovatelka takové plnění prezentuje. Každopádně tak či onak je třeba vzít v potaz, že soudní exekutor v tomto případě svou práci, přinejmenším její nezanedbatelnou část, vykonal, za což mu přísluší odměna, která byla v souladu s §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 snížena o 50%. Není pochyb ani o tom, že první vedlejší účastník řízení podal exekuční návrh oprávněně, pročež mu taktéž náleží náhrada vynaložených nákladů stanovená podle příslušných ustanovení advokátního tarifu. V rozhodnutí obvodního soudu tak nelze spatřovat porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu