ECLI:CZ:US:2021:3.US.2084.21.1
sp. zn. III. ÚS 2084/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2021 č. j. 8 To 370/2020-2112 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. září 2020 č. j. 3 T 70/2019-1988, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví majetku zaručené čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Okresní soud poukázal na to, že odsouzený stěžovatel, který je nyní ve výkonu trestu, sice nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, ale nedostatek finančních prostředků si zavinil účelovým převodem své nemovitosti na dceru. Stěžovatel pobírá invalidní důchod ve výši 18 174 Kč měsíčně. Zamítnutí návrhu okresní soud odůvodnil závěrem, že stěžovatel dostatečně neosvědčil dle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, že nemá dostatek prostředků, aby si náklady obhajoby hradil sám, a tedy že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Institut nároku na bezplatnou obhajobu řeší takové situace, kdy odsouzený se nezaviněně dostal do tíživé finanční situace, která je dlouhodobá.
3. Následnou stěžovatelovu stížnost, podanou podle §141 a násl. trestního řádu, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Okresní soud měl podle krajského soudu dostatek důkazů, na jejichž základě nevyhověl stěžovatelově žádosti o bezplatnou obhajobu. V odůvodnění svého usnesení okresní soud odpovídajícím způsobem vyložil, jakými úvahami se řídil a k přijatým závěrům dospěl, a krajský soud se s jeho argumenty ztotožnil. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel v průběhu jeho trestního stíhání účelově uzavřel darovací smlouvu, kterou daroval své dceři nemovitosti, jejichž součástí byla stavba rodinného domu s pozemky (body 13 až 15 odůvodnění) a následně se vyhýbal trestnímu stíhání. Pokud poukazoval na to, že v civilních řízeních byl osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu, a v trestním řízení u Okresního soudu v Blansku mu bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu, žádnému ze soudů nebylo známo, že účelově převedl svůj nemovitý majetek na dceru. Krajský soud zamítl jeho stížnost, protože nelze dospět k závěru o jeho špatné finanční situaci, která by mu neumožňovala ani do budoucna hradit náklady vzniklé v souvislosti s jeho obhajobou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho ústavních práv, která garantuje Listina a Ústava. Dle jeho názoru považuje odůvodnění stížnostního soudu za jednostranné v neprospěch stěžovatele a snahu o označení daru pro dceru jako účelovou. Poukázal na časovou souvislost mezi zahájením trestního stíhání a uzavřením darovací smlouvy v době, kdy nebyl nijak omezen v nakládání s nemovitým majetkem a jednalo se o standartní postup rodiče vůči svému dítěti k jeho zabezpečení. Usnesením o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu, ani na obhajobu za sníženou odměnu, okresním a krajským soudem bylo silně zasaženo do subjektivních práv stěžovatele, kdy byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí napadená ústavní stížností dle jeho názoru vykazují znaky přepjatého formalismu a opakovaně se obracel na Ústavní soud s kritikou senátu 8 To Krajského soudu v Brně a předsedkyně senátu 3 T Okresního soudu v Prostějově, kdy rozhodovali podjatí soudci (sp. zn. III. ÚS 1928/21, III. ÚS 2005/21). Nadto stěžovatel upozorňuje, že v jiných civilních a trestních řízeních byl osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu, a v trestním řízení u Okresního soudu v Blansku mu bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu.
5. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 7/02, Pl. ÚS 11/04, IV. ÚS 1450/19) a tím, že rozhodování v jeho věci je v rozporu s ústavně zaručenými právy a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení a je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě nákladů na právní pomoc, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
9. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež jeden soud pokládal za výkladově určující, mohou být jiným soudem hodnocena též odlišně [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/18; dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
10. Podle §33 odst. 2 trestního řádu má nárok na bezplatnou obhajobu obviněný, který osvědčí se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry, že nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě není důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Je na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoli vyšetřovací činnost o majetkových poměrech žadatele, prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
11. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu přitom vychází ze zjevně restriktivního přístupu (např. usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/17). V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro zásah vedoucí ke zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy v rozhodnutích uvedly okolnosti, které považovaly za rozhodující pro posouzení žádosti stěžovatele, a rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily. Jejich postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
12. K argumentaci stěžovatele postačuje shrnout, že obecné soudy v posuzované věci nevyhovění žádosti nezaložily pouze na hypotetickém závěru o jeho nemajetnosti, ale posoudily časovou souvislost účelového převodu nemovitého majetku stěžovatele na dceru. Vzaly v úvahu, že trestní stíhání bylo zahájeno dne 12. 2. 2019 pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Obžaloba byla podána dne 13. 6. 2019; teprve po podání obžaloby byla dne 15. 9. 2019 uzavřena předmětná darovací smlouva, kterou bezúplatně daroval dceři nemovité věci. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v dané věci účelově uzavřel darovací smlouvu v průběhu trestního stíhání a přihlédl k chování stěžovatele, který se vyhýbal trestnímu stíhání a dvakrát zmařil konání nařízeného hlavního líčení. Okresní soud v Prostějově vydal dne 17. 9. 2019 příkaz k jeho zatčení a následně vydal Evropský zatýkací rozkaz dne 1. 11. 2019, na základě kterého byl dne 7. 11. 2019 vzat do vazby. Tvrzení stěžovatele o jeho nemajetnosti trestní soudy nevzaly v úvahu, protože se účelově zbavil majetku, navíc stěžovatel ve výkonu trestu pobírá invalidní důchod ve výši 18 174 Kč měsíčně.
13. Ústavní soud uzavírá, že právo na bezplatnou obhajobu (či na obhajobu za sníženou odměnu) obecné soudy stěžovateli neodepřely na základě svévolně zvoleného kritéria, ale na základě podrobného a pečlivého odůvodnění dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro její přiznání. K ostatním námitkám stěžovatele k podjatosti soudců a vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věci, a to usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1928/21, usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2005/21. Argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavní soud neshledal případnou.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu