ECLI:CZ:US:2021:3.US.3142.20.1
sp. zn. III. ÚS 3142/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti Příkazu k domovní prohlídce ze dne 25. 9. 2020 č. j. 21 Nt 10/2020-3, vydaného Okresním soudem v Břeclavi, a o návrhu na vyslovení zákazu Generálnímu ředitelství cel pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a příkazu obnovení stavu před porušením, za účasti Okresního soudu v Břeclavi a Generálního ředitelství cel jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního příkazu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, vyžádaného spisu Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") sp. zn. 21 Nt 10/2020, vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, ve stěžovatelově bytě byla dne 30. 9. 2020 Generálním ředitelstvím cel provedena domovní prohlídka, a to na základě napadeného příkazu okresního soudu. Příkaz k domovní prohlídce byl vydán okresním soudem na základě návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 22. 9. 2020, který návrh odůvodnil tím, že policejním orgánem je vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit stěžovatel a další osoby. O provedení domovní prohlídky byl sepsán protokol s č. j. GŘC-232-40/ČJ-2020-835130. Před zahájením prohlídky vydal stěžovatel dobrovolně listiny týkající se obchodní společnosti A, v níž byl dříve zaměstnán, a to přepravní listy CRM. Při výkonu domovní prohlídky byly stěžovateli odňaty následující věci jeden notebook a tři flash disky.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že příkaz k domovní prohlídce neobsahuje rozumné odůvodnění, z jakých skutečností je dovozována neodkladnost a neopakovatelnost nařízené domovní prohlídky - dle jeho názoru odůvodnění pouze odkazuje na §160 odst. 4 tr. řádu a s tím spojené univerzální konstatování, použitelné na jakékoliv řízení bez přihlédnutí ke konkrétní situaci. Dodává, že není nijak zdůvodněno konstatování soudce uvedené v napadeném příkazu k domovní prohlídce, že hrozí nebezpečí zničení důkazů ve věci, a že z hlediska naplnění účelu trestního řízení nesnese provedení domovní prohlídky odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Dle stěžovatelova názoru není zřejmé, z jakého důvodu nebylo možné provést domovní prohlídku až po zahájení trestního stíhání. Dále stěžovatel tvrdí, že není popsán účel provedení domovní prohlídky (věci, které mají být zajištěny), a že odůvodnění napadeného příkazu je velmi obecné, když z něj nevyplývá, proč nelze použít jiných způsobů, které zná trestní řád pro opatření věcí důležitých pro trestní řízení, jež přitom nejsou spojeny s domovní prohlídkou. Stěžovatel má dále za to, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, a že v jeho věci rozhodoval nepříslušný soud. Uvádí, že dle výkladu §26 tr. řádu, jak jej učinil Ústavní soud, není v daném trestním řízení příslušný pro úkony přípravného řízení okresní soud. Místně příslušným k úkonům přípravného řízení v dané věci, a tedy i k vydání příkazu k domovní prohlídce dle §83 tr. řádu, je dle stěžovatele (dle obecných zásad místní příslušnosti vyjádřených v §18 tr. řádu) výhradně obvodní soud v okruhu působnosti Městského soudu v Praze. K výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení dle §174 odst. 1 tr. řádu v této věci dle stěžovatele není příslušný státní zástupce krajského státního zastupitelství, nýbrž státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze.
III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
4. Okresní soud k námitce místní nepříslušnosti státního zastupitelství uvedl, že v dané věci je vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku. V případě takového trestného činu je rozhodujícím z hlediska místní příslušnosti sídlo příslušného finančního úřadu (viz usnesení Nejvyššího soudu z 11. 13. 2013 sp. zn. 7 Td 59/2013). Z popisu skutkového děje předmětné trestné činnosti vyplývá, že jedna ze společností zapojených v daňovém podvodu je obchodní společnost B, t. č. v likvidaci. Z uvedeného je zřejmé, že místní příslušnost krajského státního zastupitelství je jednoznačně dána. K neodkladnosti úkonu okresní soud konstatoval, že napadený příkaz k domovní prohlídce se v textu odůvodnění s otázkou neodkladnosti nařízeného úkonu v požadované míře vypořádal. Zde soud vycházel kromě obsahu spisového materiálu též z návrhu státního zástupce, v jehož textu je o neodkladnosti navrhovaného úkonu podrobně pojednáno.
5. Krajské státní zastupitelství uvádí, že dne 20. 7. 2017 podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi okresnímu soudu první ze série návrhů na sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 2 a 3 tr. řádu. Okresní soud byl ve smyslu §26 odst. 1 tr. řádu příslušný k provádění úkonů přípravného řízení. U tohoto soudu byl podán první návrh k provádění úkonů přípravného řízení a zůstává příslušným pro celé přípravné řízení. Místní příslušnost státního zástupce krajského státního zastupitelství byla dána sídlem podezřelé obchodní společnosti C, resp. sídlem Finančního úřadu v Břeclavi, u kterého má předmětná společnost podávat daňová přiznání. Po rozptýlení podezření u obchodní společnosti C, je dána místní příslušnost krajského státního zastupitelství sídlem obchodní společnosti B, jakožto součástí daňového řetězce, resp. sídlem příslušného finančního úřadu v Brně. Krajské státní zastupitelství dodává, že předmětem trestné činnosti bylo zkrácení daně z přidané hodnoty, kterého se mělo dopustit více subjektů v popsaném řetězci, mimo jiné i obchodní společnost B. Výkon domovní prohlídky v předmětné trestní věci dle krajského státního zastupitelství fakticky nesnesl odkladu do stadia po zahájení trestního stíhání.
6. Stěžovatel v replice opakuje, že okresní soud i krajské státní zastupitelství zcela nesprávně vykládají svoji místní příslušnost, a dále namítá, že argumentace okresního soudu je přímo v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 a dodává, že místně příslušným by k podání návrhu na vydání příkazu k provedení domovní prohlídky měl být v projednávané věci státní zástupce činný v obvodu působnosti Městského státního zastupitelství v Praze.
7. Ústavní soud si následně vyžádal i vyjádření Generálního ředitelství cel, které k věci uvedlo, že dle jeho názoru je napadený příkaz okresního soudu zcela zákonný a odůvodněný, a že byl vydán za skutkového a procesního stavu, který jeho vydání plně odůvodňoval, a na jeho základě vykonaná domovní prohlídka byla dle jeho názoru provedena v souladu s právními předpisy. Dále shrnulo dosavadní průběh řízení, přičemž zdůraznilo, že i návrhy krajského státního zástupce byly adresovány, ve smyslu §26 odst. 2 trestního řádu, nadále okresnímu soudu, a že u tohoto soudu byl podán první návrh k provádění úkonů přípravného řízení, čímž byla založena jeho příslušnost pro celé přípravné řízení. Vzhledem k tomu, že vyjádření Generálního ředitelství cel neobsahovalo skutečnosti, ke kterým by se již stěžovatel nevyjádřil, nezasílal Ústavní soud vyjádření Generálního ředitelství cel stěžovateli k další replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Proti napadenému příkazu okresního soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel neměl k dispozici zákonný procesní prostředek k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
V. a)
Obecná východiska
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, podle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto považuje být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
12. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001 sp. zn. I. ÚS 201/01 poukázal na povahu nedotknutelnosti obydlí jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež svým významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec. Připouští-li ústavní pořádek České republiky průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje úzký výklad zákonem stanovených podmínek její přípustnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, nýbrž musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody.
V. b)
K námitce nedostatečného odůvodnění napadeného příkazu
13. Stěžovatel nejprve tvrdí, že okresní soud napadený příkaz dostatečně neodůvodnil, a že jen velmi vágně označuje věci, které mají být domovní prohlídkou opatřeny. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil, neboť dle jeho názoru je z napadeného příkazu zjevné, jaké prostory mají být prohlídce podrobeny (byt stěžovatele), i za jakým účelem byla prohlídka nařízena. Příkaz jasně uvádí, že "je dáno důvodné podezření, že se v předmětném bytě nacházejí věci důležité pro trestní řízení..." a dále přímo vymezuje, že se jedná zejména o "listinné důkazy, účetnictví společností, dále faktury, smlouvy, pokladní doklady a další účetní doklady, počítače a datové nosiče, na nichž jsou data s informacemi k účetnictví a k činnosti uvedených společností, poznámky k účetnictví, listiny vztahující se k vlastnictví těchto společností, k převodům finančních částek mezi těmito společnostmi, razítka a další materiály k uvedeným společnostem a osobám, které mají vztah k prověřované trestné činnosti a mohou vést k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení a odhalení dalších pachatelů předmětné trestné činnosti". Ústavní soud dodává, že v přípravné fázi trestního řízení nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat bližší specifikaci důkazů, které by mohly a měly být při nařízených prohlídkách zajištěny, neboť orgány činné v trestním řízení k danému časovému okamžiku ještě nemohou vědět, jaké dokumenty se v objektech nacházejí a jaké dokumenty se podaří zajistit - ostatně proto je prohlídka také nařizována (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07).
14. Stěžovatel dále namítá, že napadený příkaz neobsahuje racionální odůvodnění, z jakých skutečností je dovozována neodkladnost a neopakovatelnost nařízené domovní prohlídky. Obdobnými námitkami se Ústavní soud již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích přitom zdůraznil, že Ústavní soud, který neodkladnost či neopakovatelnost vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže proto Ústavní soud již k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přistupovat jen tehdy, nebyly-li pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu dány ani žádné věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4183/12 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která sama o sobě zpravidla dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí jako protiústavních (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost nebo neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3108/08 (U 9/52 SbNU 821)].
15. Ústavní soud tak dle své judikatury za důvod k zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy jde pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění stran neopakovatelnosti a neodkladnosti úkonu pouze reprodukuje zákonná ustanovení nebo schází úplně, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z celkových okolností případu zcela zřejmá (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2816/10, usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 3395/19).
16. V nyní posuzovaném případě napadený příkaz v odůvodnění, proč má být prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, okresní soud skutečně do značné míry pouze parafrázuje dikci §160 tr. řádu bez bližšího vysvětlení, na druhou stranu jsou důvody pro tento postup z obsahu příkazu jasně seznatelné (viz především důvodné podezření, podepřené konkrétními zjištěními, že v prostorách, ke kterým se příkazy k prohlídce vztahují, se mohou nacházet dokumenty a věci nutné pro další objasnění věci, zejména daňové doklady). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, proč okresní soud považuje provedení domovní prohlídky za neodkladný úkon, a to poukazem na důležitost eventuálních důkazů, tak i možnost jejich případného zničení stěžovatelem. V napadeném příkazu je rovněž popsána činnost, která je prověřována jako řetězový podvod sloužící k upravení daňové povinnosti obchodních společností. Z odůvodnění napadeného příkazu dále vyplývá, že okresní soud vzal v úvahu i jiné způsoby zajištění věcí, přičemž dospěl k závěru, že účelu zajištění věcí nebylo možné dosáhnout jiným způsobem (ve smyslu postupu dle §78 či §79 tr. řádu), neboť podezřelý by nemusel výzvě na vydání věcí vyhovět, čímž by mohlo dojít ke zmaření účelu sledovaného napadeným příkazem (viz poslední odstavec napadeného příkazu). Odůvodnění napadeného rozhodnutí dle Ústavního soudu naplňuje požadavky kladené na tento typ rozhodnutí jeho ustálenou judikaturou a s ohledem na výše uvedené proto obstojí i při přezkumu ústavnosti provedeného zásahu.
V. c)
K námitce porušení práva na zákonného soudce
17. Stěžovatelova druhá stěžejní námitka spočívá v úvaze, že soudce okresního soudu nebyl k nařízení prohlídky místně příslušný, a že je zřejmá i místní nepříslušnost státního zástupce krajského státního zastupitelství.
18. Ustanovení §18 tr. řádu v odst. 1 uvádí, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Paragraf 18 odst. 2 tr. řádu stanoví, že nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo. Dle §26 odst. 2 tr. řádu se soud, u něhož státní zástupce podal návrh, stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu.
19. Ústavní soud připomíná, že zákonná právní úprava příslušnosti soudu k úkonům v přípravném řízení obsažená v ustanovení §26 tr. řádu je lex specialis k obecným ustanovením trestního řádu o věcné i místní příslušnosti soudů. Ve své judikatuře přitom dovodil, že v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny by byl takový výklad ustanovení §26 tr. řádu, podle kterého by bylo ponecháno na úvaze státnímu zástupci krajského nebo vrchního státního zastupitelství, jaký z okresních soudů v jeho obvodu zvolí, resp. ke kterému z nich příslušný návrh podá, neboť každé procesní ustanovení je nutné vykládat tak, aby nedávalo orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chránilo předvídatelnost výkonu státní moci jako důležitý prvek výše zmíněného principu právní jistoty (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 [bod 116], či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 6/17 ze dne 3. 4. 2017, odst. 21). Ústavně konformním výkladem §26 trestního řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je proto dle Ústavního soudu nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství, je třeba aplikovat rovněž obecnou úpravu místní příslušnosti soudů v trestním řádu a místní příslušnost okresního soudu určit podle kritérií stanovených v ustanovení §18 trestního řádu, tj. z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech krajské nebo vrchní státní zastupitelství působí, zvolit ten, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (201/2016 Sb.)].
20. V posuzované věci byla tato podmínka splněna, neboť ze záznamu Generálního ředitelství cel o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 1370/2017, plyne, že úkony trestního řízení byly v předmětné věci zahájeny na základě vlastního šetření a v souvislosti s trestním oznámením Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. 2. 2017 č. j. 701009/17/3000-00490-708534. V oznámení o podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně podaného Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj byly mezi právnickými osobami spojenými s podezřením ze spáchání trestné činnosti označeny i subjekty A a B (zapojení obou obchodních společností do prověřované trestné činnosti okresní soud popisuje i v napadeném příkazu k provedení domovní prohlídky). Trestný čin byl oznámen (vyšel najevo) Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj a místní příslušnost by proto v souladu s §18 odst. 2 tr. řádu měla být odvozována od této skutečnosti. Vzhledem k rozsahu daňového podvodu je k výkonu dozoru věcně příslušným právě krajské státní zastupitelství (nikoliv již okresní státní zastupitelství), z čehož při použití §18 odst. 2 a §26 tr. řádu vyplývá, že věcně a místně příslušným státním zastupitelstvím v projednávané věci je právě krajské státní zastupitelství.
21. Dle Ústavního soudu byl k vydání napadeného příkazu okresní soud v souladu s §26 tr. řádu místně příslušný, neboť k tomuto soudu směřoval i první ze série návrhů na sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, 2 a 3 tr. řádu, který podal státní zástupce (tehdy ještě s ohledem na věcnou příslušnost okresního státního zastupitelství) v prověřované věci. Návrhy státního zastupitelství (nejprve okresního a následně po zjištění rozsahu trestné činnosti krajského) byly směřovány tomuto soudu již od počátku prověřování předmětné trestné činnosti. Ústavní soud proto uzavírá, že námitce stěžovatele, že v jeho věci došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, nepřisvědčil, neboť v jeho věci rozhodoval místně příslušný soud na základě návrhu místně příslušného státního zastupitelství.
V. d)
K návrhu směřujícímu proti jinému zásahu orgánu veřejné moci
22. Stěžovatel dále v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud Generálnímu ředitelství cel zakázal pokračovat v porušování jeho základních práv, a aby mu přikázal vydat věci odňaté při domovní prohlídce, specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky. Tento návrh, uvedený v bodu II. a III. petitu ústavní stížnosti, směřující fakticky proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, však již stěžovatel nijak blíže neodůvodnil, a to ani v ústavní stížnosti, ani v replice. K tomu Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem dotvářet ústavněprávní argumentaci za navrhovatele.
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že Generální ředitelství cel provedlo domovní prohlídku na základě řádně odůvodněného příkazu k domovní prohlídce (viz část V. b), vydaného místně příslušným soudem na základě návrhu místně příslušného státního zastupitelství (část V. c). S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud postup Generálního ředitelství cel za oprávněný, neboť neshledal žádné vady v postupu tohoto orgánu ani při samotném provádění domovní prohlídky (dle protokolu o provedení prohlídky byla prohlídce přítomna i nezúčastněná osoba). S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou i tu část návrhu, týkající se namítaného zásahu Generálního ředitelství cel.
VI.
Závěr
24. Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by v důsledku vydání napadeného příkazu k domovní prohlídce nebo postupem Generálního ředitelství cel došlo v projednávané věci k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
25. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu