ECLI:CZ:US:2021:3.US.3169.20.1
sp. zn. III. ÚS 3169/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. Vazební věznice Praha 6 - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2020 č. j. 8 Tdo 517/2020-2800, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 5 To 54/2019- 2577 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2019 č. j. 41 T 1/2019-2439, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") uznán vinným zločinem úvěrového podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil stručně řečeno tím, že jako generální ředitel obchodní společnosti při sjednávání úvěrových smluv předložil (spolu s další odsouzenou) za účelem získání úvěru znalecký posudek, který nebyl zpracován pro účely získání úvěru, a v žádosti uvedl nepravdivé údaje ohledně výše nájemného a z toho plynoucích budoucích příjmů společnosti.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zrušil ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti let.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu napadeným usnesením.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce a napadá způsob přidělování věcí u vrchního soudu, ke kterému uvádí, že není zřejmé, jakým způsobem funguje konkrétní přidělování věcí mezi senáty vrchního soudu. Uvádí, že důsledkem tohoto stavu je, že nelze prověřit, zda tato trestní věc byla přidělena svému zákonnému soudci, když soud nebyl náležitě obsazen. Dále tvrdí, že se Nejvyšší soud k jeho argumentaci, týkající se organizace práce vrchního soudu, nezabýval, a namítá, že způsob určování konkrétního senátu pro konkrétní věc zůstal neobjasněn. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy v jeho trestní věci opomenuly provést obhajobou navrhované důkazy, a že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. K provedenému dokazování dále stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k deformaci důkazů, a že nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Uzavírá, že u skutkové podstaty úvěrového podvodu je třeba zvláště posuzovat věc s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe, a že soudy v jeho věci nerespektovaly princip presumpce neviny, z nějž plyne pravidlo in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. První stěžejní námitkou stěžovatelů je vytýkané porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít v důsledku nerespektování rozvrhu práce vrchního soudu, jeho netransparentnosti a neurčitosti. Ústavní soud však této námitce přisvědčit nemohl. Ústavní soud v minulosti interpretoval obsah základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny tak, že na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen pro různé důvody a rozličné účely výběr soudů a soudců ad hoc. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí uvedeného základního práva na zákonného soudce - jako garance proti možné svévoli - i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [nález ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463)]. Pro účely posouzení toho, zda došlo k porušení práva na zákonného soudce, má však mimo jiné podstatný význam i to, zda stěžovatelé například dokládají konkrétní manipulaci s věcí, účelové přidělení věci soudci nebo například přerozdělení věci předmětnému soudci až poté, co věc napadla někomu jinému, což by závažnost případného porušení práva na zákonného soudce výrazně zvyšovalo. Právo na zákonného soudce především slouží k ochraně proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc, nelze je však zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí [nález ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581)].
9. K této námitce Ústavní soud ze spisu zjistil, že si Nejvyšší soud vyžádal vyjádření místopředsedy vrchního soudu v Praze pro trestní úsek (č. l. 2749 - 2750). Vrchní soud k tomuto vyjádření připojil i další přílohy - absenční kartu soudce JUDr. Radka Hartmanna z r. 2019 (č. l. 2751), vyjádření ke způsobu obsazení senátu 5 To předsedkyně senátu JUDr. Evy Rejchrtové (č. l. 2752) i rozvrh práce Vrchního soudu v Praze pro rok 2019 od 1. ledna 2019, 1. července 2019 a od 1. listopadu 2019 (č. l. 2753-2787). Těmito důkazy bylo pak doplněno dokazování v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu. Ze spisu dále vyplývá, že vyjádření místopředsedy vrchního soudu pro trestní úsek a další přílohy pak byly dne 4. 6. 2020 zaslány právnímu zástupci stěžovatele, aby se k nim mohl vyjádřit, čehož stěžovatel využil replikou ze dne 19. 6. 2020 (č. l. 2791-2793).
10. Z rozvrhu práce vrchního soudu od 1. 7. 2019 vyplývá, že trestné činy proti majetku a trestné činy hospodářské náležely do působnosti senátů č. 4, 5, 6, 9 a 12. U všech těchto senátů kromě senátu č. 4 je uvedeno, že každému tomuto senátu připadá vždy 1/4 nápadu z celého obvodu vrchního soudu. Místopředseda vrchního soudu tuto diskrepanci v rozvrhu práce od 1. 7. 2019 vysvětlil tím, že s ohledem na přetíženost senátu č. 4 byl tomuto senátu změnou rozvrhu práce od 1. 1. 2019 zastaven nápad. Od tohoto data byl nový nápad přidělován zmiňovaným čtyřem tzv. majetkovým senátům (mezi něž do té doby náležel i senát č. 4), u každého vždy 1/4 z celého obvodu vrchního soudu. Od 1. 7. 2019 byl změnou rozvrhu práce opět "vpuštěn" nápad i do senátu č. 4, ale písařskou chybou došlo k tomu, že u tohoto senátu byla toliko vypuštěna věta o zastavení nápadu a u zbývajících čtyř majetkových senátů zůstalo uvedeno, že vyřizují 1/4 nápadu, ač správně mělo být uvedeno, že každý z těchto senátů vyřizuje 1/5 nápadu z celého obvodu vrchního soudu. Ústavní soud akceptuje (i s odkazem na pravidla obsažená v bodu VIII. obecných vysvětlivek k rozvrhu práce na č. l. 2772) závěr Nejvyššího soudu, že z celkového kontextu rozvrhu práce od 1. 7. 2019 vyplývá, že od tohoto data nápadu byl nápad rozdělován postupně všem pěti majetkovým senátům, z nichž žádný neměl zastaven nápad a měly shodně vymezený okruh činnosti v poměru 1/5 z celého obvodu vrchního soudu, čemuž odpovídalo faktické rozdělování věcí mezi tyto senáty. Nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o situaci svědčící záměrné manipulaci se spisem a ničím nepodloženému, účelovému přidělení věci právě do senátu č. 5 - nakonec stěžovatel takovou námitku ani nepředkládá. Ústavní soud přihlédl k tomu, že šlo o chybu písařskou, i k tomu, že tato formální chyba (1/4 namísto 1/5) byla napravena změnou rozvrhu práce od 1. 11. 2019. Z uvedeného tedy ani podle Ústavního soudu nevyplývají žádné pochybnosti o správnosti přidělení stěžovatelovy věci senátu č. 5 vrchního soudu, ani porušení požadavků pro rozvrh práce vyplývajících z čl. 38 odst. 1 Listiny.
11. Druhá část stěžovatelovy argumentace obsahuje námitky vůči provedenému dokazování, opomenutým důkazům a právním závěrům soudů, které rozhodovaly ve stěžovatelově trestní věci. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti.
12. Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 tr. řádu). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, N 181/20 SbNU267; ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000, N 175/20 SbNU 241 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08, N 65/52 SbNU 635). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03, U 1/32 SbNU 451).
13. Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci pečlivým přístupem soudů zcela naplněny. Městský soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil (str. 18-21 napadeného rozsudku městského soudu), přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. V bodě 32 rozsudku městský soud uvádí, že stěžovatel jako faktický jednající za obchodní společnost při sjednávání úvěru uvedl nepravdivé informace o příjmech z nájemného (5 milionů Kč namísto 500 tisíc Kč) a zamlčel věřiteli, že znalecké posudky nebyly vypracovány za účelem podání žádosti o úvěr. Vrchní soud následně doplnil dokazování výslechem znalce k významu důkazu znaleckým posudkem A-Consult plus a velmi přesvědčivě a logicky rozvedl i širší úvahy, jimiž vyvrátil opakovaně uplatňovanou konstrukci obhajoby v tom smyslu, že nebýt zásahu finanční správy, byl by úvěr splacen (viz bod 40 napadeného rozsudku vrchního soudu). Vrchní soud rovněž blíže popsal jednání stěžovatele a jeho vliv na spáchanou trestnou (bod 39 napadeného rozsudku vrchního soudu). Ani soud dovolací neshledal v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu soudů, a jejich závěry potvrdil. K opakovaným námitkám stěžovatele lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze jen dodat, že pokud učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy neshledaly důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo.
14. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191, usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Ve stěžovatelově trestní věci městský soud po provedení dokazování dalším návrhům na doplnění dokazování nevyhověl (bod 31 napadeného rozsudku městského soudu) a v odůvodnění uvedl, co jej k tomu vedlo. Vrchní soud pak další doplnění dokazování odmítl pro nadbytečnost a neshledal vadným postup, kterým městský soud doplnění dokazování zamítl (odst. 36 a odst. 37 napadeného rozsudku vrchního soudu). S námitkou tzv. opomenutých důkazů se rovněž podrobně vypořádal i Nejvyšší soud (v odst. 44 až 48 napadeného usnesení) a Ústavní soud nehodlá na uvedených závěrech obecných soudů nic měnit. Ústavní soud rovněž neshledal důvodnou námitku porušení stěžovatelova práva na obhajobu - stěžovatel měl možnost navrhovat důkazy, měl i možnost se ke všem důkazům vyjádřit - zde Ústavní soud odkazuje i na výzvu Nejvyššího soudu, aby se stěžovatel vyjádřil k provedenému dokazování v otázce rozvrhu práce vrchního soudu.
16. Co se týče námitky stěžovatele stran principu ultima ratio a z něj plynoucí zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že uvedený princip nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12, či ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě však obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, s čímž se Ústavní soud (vzhledem k jejich odůvodnění naplnění skutkové podstaty trestného činu) ztotožňuje.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu