ECLI:CZ:US:2021:3.US.3447.20.1
sp. zn. III. ÚS 3447/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, sídlem náměstí TGM 11, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2020 č. j. 3 To 312/2020-267 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. července 2020 č. j. 21 PP 149/2020-244, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. V záhlaví uvedeným usnesením rozhodl Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") tak, že podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se zamítá žádost stěžovatele - jako odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v délce trvání třinácti let - o podmíněné propuštění. Stěžovatel ve své žádosti zejména uvedl, že upřímně lituje své závažné majetkové trestné činnosti, jíž zapříčil trestní stíhání i osobám ve své vlastní rodině, způsobil tak rozpad své rodiny, ale i rodin dalších osob, které se na trestné činnosti podílely. Stěžovatel zdůraznil, že nyní je vše jinak, neboť prodělal změnu osobnosti, má již zcela jinak nastavený hodnotový žebříček, byl celkem 23krát kázeňsky odměněn a nebyl ani jednou kázeňsky potrestán, pomáhá svým spoluvězňům zejména tím, že je vzdělává v angličtině a ve finanční gramotnosti. Stěžovatel tedy dospěl k závěru, že může být propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud při posouzení žádosti stěžovatele však těmto závěrům nepřisvědčil. Okresní soud shledal, že nedošlo k naplnění podmínky vedení řádného života po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť stěžovatel si v době rozhodování o jeho žádosti odpykal necelých osm let trestu odnětí svobody ze třinácti let mu uložených, což je nutno posuzovat v kontextu toho, že závažnou trestnou činnost páchal po dobu téměř devíti let a způsobil tak škodu České republice ve výši přesahující pět miliard Kč. Nadto byl stěžovatel organizátorem a hybatelem veškeré trestné činnosti, za niž byl odsouzen, přičemž v páchání trestné činnosti pokračoval i poté, co byl vzat do vazby, když se snažil ovlivňovat svědky. Okresní soud tedy dospěl k závěru, že i přes kladné hodnocení, které na stěžovatele poskytla Věznice Břeclav, nelze s ohledem na závažnost jeho trestného jednání dospět k závěru, že byl již naplněn účel trestu a že odsouzený povede po svém propuštění řádný život.
3. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, jež byla Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") jako nedůvodná dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Krajský soud vyslovil souhlas se závěrem okresního soudu co do naplnění první podmínky pro podmíněné propuštění, kterou je vykonání poloviny uloženého trestu. Pokud jde o druhou podmínku, tj. polepšení stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody, kterou okresní soud taktéž považoval za splněnou, krajský soud naproti tomu považoval za naplněnou pouze zčásti, neboť stěžovatel za dobu osmi let dosáhl toliko deseti kázeňských odměn. Krajský soud v kontextu druhé podmínky především však zdůrazňuje enormní výši způsobené škody a nedostatečnou snahu stěžovatele škodu uhradit, což vyplývá ze zákonného požadavku zakotveného v §88 odst. 3 trestního zákoníku. Konečně třetí podmínku, tj. prognózu řádného života, považuje krajský soud v souladu s názorem okresního soudu za nenaplněnou. Zde krajský soud zhodnotil přístup stěžovatele jako částečně účelový, neboť zcela neuvěřil stěžovatelovu sebekritickému přístupu, zejména s ohledem na jeho vůdčí roli v trestné činnosti, a bagatelizaci své role v ní. Krajský soud opět upozornil na výši způsobené škody a na skutečnost, že prakticky veškeré výnosy z této trestné činnosti získal právě stěžovatel, a přesto hradí škodu pouze symbolicky, měsíčně ve výši maximálně 250 Kč. Krajský soud též negativně zhodnotil skutečnost, že stěžovatel požádal o spolupráci Probační a mediační službu až toliko tři měsíce před podáním žádosti o podmíněné propuštění. Probační a mediační služba zhodnotila spolupráci se stěžovatelem jako problematickou, a to zejména s ohledem na to, že je proti němu nyní vedeno další trestní stíhání a s ohledem na velmi krátkou dosavadní spolupráci. Krajský soud zamítl návrh na provedení výslechu vězeňské psycholožky, která stěžovateli vystavila kladný posudek. Krajský soud taktéž přihlédl k minulým trestním odsouzením stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel jako stěžejní argument uvádí, že nebyl dodržen princip kontradiktornosti řízení a bylo mu znemožněno vznést argumenty proti závěru krajského soudu, že nejsou splněny podmínky k jeho podmíněnému propuštění. Okresní soud dospěl k závěru, že je splněna podmínka uplynutí požadované doby strávené ve výkonu trestu odnětí svobody, jakož i podmínka toho, že se stěžovatel již polepšil. Za nesplněnou považoval pouze podmínku pozitivní prognózy řádného života. Naplnění prvních dvou podmínek nezpochybňoval ani státní zástupce, a pro stěžovatele tedy bylo zcela překvapivé, že krajský soud považoval i druhou podmínku za splněnou toliko částečně. Krajský soud uvádí nové argumenty, čímž kompletně změnil důvody, proč není možné stěžovatele podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel nebyl s těmito argumenty vůbec seznámen a nemohl na ně nijak reagovat. Nadto jde o argumenty nepravdivé a smyšlené, odporující provedeným důkazům, resp. k nim krajský soud dospěl na základě logického nonsensu odporujícímu dosavadnímu vědeckému poznání.
5. Stěžovatel v souvislosti s výše uvedeným dodává, že krajský soud rozhodl bez konání veřejného zasedání, čímž byla porušena stěžovatelova práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a na obhajobu. Stěžovatel se domnívá, že mělo být nařízeno veřejné zasedání, v jehož průběhu by měl stěžovatel možnost se seznámit s úvahami krajského soudu a mohl by je argumentačně vyvrátit.
6. Stěžovatel následně vypočítává nepravdivé závěry krajského soudu, které vedly k zamítnutí jeho stížnosti. Prvním nepravdivým závěrem krajského soudu je skutečnost, že stěžovatel získal ve výkonu trestu odnětí svobody pouze 10 odměn, neboť jich získal ve skutečnosti 24. Takové zásadní pochybení krajského soudu svědčí podle názoru stěžovatele o tom, že krajský soud si vůbec neprostudoval spis. Stěžovatel poukazuje na to, že strávil 16 měsíců ve Věznici Heřmanice, kde mu bylo uděleno oněch 14 zbývajících kázeňských odměn, které krajský soud svou nedbalostí přehlédl. Na základě této chybné informace krajský soud vyvodil nesprávný závěr, že přístup stěžovatele k výkonu trestu byl standardní. Z uvedeného množství dvaceti čtyř odměn však lze vyvodit závěr, že to je přístup nadstandardní. Věznice Břeclav dokonce hodnotila stěžovatele jako absolutně nejlepšího ze všech sedmdesáti odsouzených umístěných s ním na oddíle C.
7. Další pochybení krajského soudu spočívá podle stěžovatele v tom, že nehodnotil pokrok stěžovatele ve výkonu trestu, nýbrž, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, hodnotil výkon trestu stěžovatele jako jednolitý celek. Stěžovatelův přerod totiž probíhal postupně. Stěžovatel pomáhá všem ostatním vězňům a vyučuje angličtinu a finanční gramotnost. Krajský soud vůbec nereflektuje závěry Věznice Břeclav, kde je stěžovatel hodnocen vysoce nadstandardně, ve svých závěrech ohledně naplnění druhé a třetí podmínky. Stěžovatel se v říjnu roku 2018 obrátil na vězeňskou psycholožku s žádostí o pomoc s resocializací a analýzou osobnosti se zaměřením na nalezení negativních rysů osobnosti, které způsobily páchání trestné činnosti. Takto stěžovatel absolvoval individuální terapii, která trvala více než jeden a půl roku. Krajský soud však význam této individuální psychoterapie zásadním způsobem zpochybnil. Stěžovatel se údajně stále snaží přenést svou trestní odpovědnost na jiné osoby. Tento závěr krajského soudu však postrádá jakoukoliv skutkovou i logickou oporu, neboť dezinterpretuje obsah stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění, kde stěžovatel uvedl, že jedna z příčin páchání trestné činnosti spočívala v tom, že žil ve špatném prostředí, obklopen lidmi, kteří také páchali trestnou činnost. Stěžovatel tedy, aby minimalizoval riziko své recidivy, se rozhodl od tohoto prostředí distancovat, nepřijal nabídku své matky bydlet u ní, nýbrž si zajistil bydlení na ubytovně v jiném městě. Tento závěr krajského soudu, že se stěžovatel snaží přenést odpovědnost za páchání trestné činnosti na jiné osoby, je dalším nepravdivým závěrem. Jde v tomto případě o logický nonsens krajského soudu, neboť prostředí je kriminogenním faktorem, a závěry krajského soudu v tomto bodě tak odporují dosavadnímu vědeckému zkoumání.
8. Stěžovatel dále podotýká, že krajský soud vyhodnotil jeho sebekritický přístup jako účelový a částečně i tendenční, což vyvozoval z chování stěžovatele v průběhu trestního řízení, kde měl údajně bagatelizovat svou úlohu při páchání trestné činnosti. Stěžovatel uzavírá, že tento závěr krajského soudu o tendenčnosti a účelovosti jeho jednání ve výkonu trestu je naprosto zcestný a je dalším nepravdivým závěrem, který krajský soud vyvodil. Jak vyplývá z odvolání stěžovatele v jeho trestní věci, v níž nyní vykonává trest odnětí svobody, stěžovatel naopak zcela akceptoval svou roli organizátora a uznal pravdivost zjištěných skutkových závěrů. Není zde ani náznak jakékoliv bagatelizace.
9. Stěžovatel již v řízení před okresním soudem navrhoval, aby byla vyslechnuta vězeňská psycholožka PhDr. Klimovičová, u níž stěžovatel absolvoval zmíněnou individuální terapii, avšak ani okresní soud ani krajský soud tomuto návrhu nevyhověly. Přitom tato osoba mohla poskytnout skutečně relevantní informace, tj. zda se u stěžovatele podařilo odstranit negativní rysy osobnosti, a tedy potvrdit závěr, že u stěžovatele došlo k vnitřnímu přerodu.
10. Čtvrtým nepravdivým závěrem krajského soudu je tvrzení, že stěžovatel se snažil v průběhu celého trestního řízení působit na spoluobžalované a svědky se snahou přenést svou trestní odpovědnost na jiné osoby. Stěžovatel uvádí, že se snažil jiné osoby ovlivňovat toliko po dobu čtrnácti měsíců, k čemuž uvádí přesná data. Trestní řízení však dále trvalo tři roky a šest měsíců. Po tuto dobu již nebyly zaznamenány žádné snahy stěžovatele ovlivnit trestní řízení.
11. Stěžovatel si nechal pro účely stížnostního řízení před krajským soudem zpracovat znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, znalkyní Mgr. et Mgr. Janou Telcovou. Tento posudek sice stěžovatel předložil až po konání neveřejného zasedání, avšak považuje na nutné zdůraznit několik skutečností. Ze znaleckého posudku vyplývá, že znalkyně podrobně hovořila v rámci zpracování znaleckého posudku s vězeňskou psycholožkou. Vězeňská psycholožka se vyjádřila, že z jejího pohledu je resocializace stěžovatele zcela dovršena, stěžovatel již nemá na prvním místě materiální věci, nýbrž nejdůležitější pro něj jsou mezilidské vztahy. Individuální psychoterapie tak vedla k odstranění negativních rysů osobnosti stěžovatele. Znalkyně zpracovala na stěžovatele znalecký posudek již v roce 2017 a mohla tak sledovat stěžovatelův přerod.
12. Krajský soud dále chybně postavil splnění třetí podmínky, tj. pozitivní prognózu vedení řádného života, na tom, že stěžovatel byl v minulosti dvakrát podmíněně odsouzen, přičemž uvedl, že stěžovatel vždy pokračoval v páchání trestné činnosti, která vygradovala ve velmi závažnou majetkovou kriminalitu se způsobenou škodou v řádech miliard Kč. Tento závěr je v jedné části nepravdivý, ve druhé části pak nereflektuje judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel upřesňuje, že tvrzení krajského soudu není pravdivé, neboť po svém odsouzení v roce 2014 již nepokračoval v trestné činnosti. Jde tedy o v pořadí pátý nepravdivý závěr krajského soudu. Nadto judikatura Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 482/2018) uvádí, že trestní minulost odsouzeného nelze hodnotit "mechanicky", když zejména ojedinělé odsouzení v minulosti nemůže takřka nic vypovídat o stávající pozitivní prognóze řádného života. Stěžovatel byl v roce 1995 odsouzen pro trestný čin poškození cizí věci (sundal "botičku" z auta). Dalšího trestného činu se pak dopustil až v roce 2004.
13. Stěžovatel dále rozporuje závěry krajského soudu, v nichž krajský soud zdůraznil, že stěžovatel by se měl více zaměřit na náhradu škody, kterou způsobil, neboť jde o kritérium, které je taktéž nutno hodnotit při posuzování žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel uvádí, že není v jeho silách enormní výši škody uhradit a on vyvíjí velkou snahu, aby odčinil alespoň to, co je v jeho silách, a tudíž zasílá měsíčně částku ve výši 100 až 150 Kč. Stěžovatel neví, co by měl ještě v tomto ohledu činit více. Nemá žádné prostředky, neboť mu byl uložen trest propadnutí majetku, včetně majetku, který nabyl legálně. Stěžovatel tak již prokázal skutečnou snahu nahradit způsobenou škodu. Krajský soud svým tvrzením k náhradě škody fakticky vyloučil možnost podmíněného propuštění, neboť stěžovatel již pro náhradu škody objektivně více konat nemůže.
14. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud se dopustil porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť porušil zákaz dvojího přičítání, když nemožnost podmíněného propuštění dovodil zejména s ohledem na okolnosti vztahující se k povaze a závažnosti trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Zmíněného se dopustil krajský soud především tím, že kladl důraz na výši způsobené škody, což však bylo hlavní hledisko, na základě něhož mu byl uložen přísný nepodmíněný trest odnětí svobody.
15. Stěžovatel doplnil ústavní stížnost odborným vyjádřením z oboru forenzní psychologie a kriminologie, které zpracoval dne 2. 5. 2021 soudní znalec PhDr. Karel Netík, CSc., prezident Asociace forenzních psychologů Čech, Moravy a Slezska. Stěžovatel v tomto doplnění konstatuje, že v ústavní stížnosti poukázal mimo jiné na to, že páchání trestné činnosti je u každého pachatele ovlivňováno různými způsoby prostřednictvím tzv. kriminogenních faktorů, přičemž tyto faktory působily i na něj při páchání trestné činnosti. Krajský soud v napadeném rozhodnutí zpochybnil působení kriminogenních faktorů na stěžovatele jako hlavního organizátora trestné činnosti, čímž se dopustil logického nonsensu. Na podporu tohoto svého závěru stěžovatel přiložil uvedené odborné vyjádření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/2001, ze dne 10. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 1280/08, ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 458/09 nebo ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. Jinak řečeno, podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavní právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu. Rovněž tak z hlediska Úmluvy není podmíněné propuštění právem, nýbrž privilegiem. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12 nebo nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je proto věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy (viz usnesení ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2479/19).
19. Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud se argumentačně odchýlil od odůvodnění okresního soudu. Nelze však souhlasit se stěžovatelovým závěrem, že krajský soud zcela kompletně změnil důvody pro rozhodnutí o jeho podmíněném propuštění, čímž porušil princip kontradiktornosti řízení, neboť stěžovatel neměl možnost se jakkoliv ke změně důvodů rozhodnutí vyjádřit. Krajský soud se odchýlil pouze v tom, že se jen částečně vymezil proti usnesení okresního soudu v otázce nápravy stěžovatele ve výkonu trestu, když tzv. druhou podmínku pro podmíněné propuštění považoval za splněnou nikoliv zcela (jak to vyhodnotil okresní soud), nýbrž toliko částečně. Takovou změnu důvodů rozhodnutí nelze považovat za kompletní změnu důvodů rozhodnutí, jak namítá stěžovatel. K porušení principu rovnosti stran a kontradiktornosti řízení nedošlo, neboť krajský soud neměl k dispozici žádný nový důkazní materiál, který by neměl k dispozici stěžovatel. Krajský soud vycházel z týchž důkazů, z jakých vycházel i okresní soud a které byly stěžovateli známy, a toliko částečně odlišně posoudil naplnění druhé podmínky, tj. nápravy stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody. Pochybení však lze krajskému soudu přičítat v tom ohledu, že učinil faktickou chybu, když zřejmě přehlédl, že stěžovateli bylo uloženo celkem dvacet čtyři kázeňských odměn, nikoliv pouze deset. Tato chyba pak přispěla k tomu, že krajský soud vyhodnotil druhou podmínku jako splněnou toliko částečně. Nicméně krajský soud u druhé podmínky nevycházel pouze z počtu kázeňských odměn. Nesplnění druhé podmínky odůvodnil i dalšími skutečnostmi, např. stanoviskem Probační a mediační služby, která uvádí spolupráci se stěžovatelem jako problematickou, neboť o její pomoc požádal až několik měsíců před plánovaným podmíněným propuštěním. Krajský soud pak vnímá tvrzenou razantní a velmi rychlou kompletní proměnu stěžovatelovy osobnosti (která měla proběhnout z velké části v podstatě za pouhý rok a půl, kdy probíhala psychoterapie) za ne zcela věrohodnou, a to i v kontextu stěžovatelovy trestné činnosti, když ten po dobu devíti let organizoval a páchal velmi závažnou trestnou činnost zaměřenou na generování velkého zisku (který kumuloval především pro svou vlastní potřebu). Takovou úvahu krajského soudu nelze považovat za svévolnou, nýbrž za zcela plausibilní. Pochybení krajského soudu, které spočívá v nezohlednění všech kázeňských odměn stěžovatele ve výkonu trestu, nelze považovat za zásadní pochybení, které by mělo za následek změnu názoru krajského soudu na výsledek tohoto řízení o podmíněném propuštění, neboť je zřejmé, že krajský soud hodnotil velké množství faktorů, přičemž získané odměny nepatří mezi zásadní argumentační bod, který by rozhodnutí krajského soudu dokázal zvrátit. Ústavní soud proto nepovažuje zmíněné zjevné faktické pochybení krajského soudu za důvod ke zrušení jeho rozhodnutí.
20. Důvodná není ani námitka zamítnutého důkazního návrhu k výslechu vězeňské psycholožky, když okresní soud i krajský soud považovaly tento důkazní návrh za nadbytečný, neboť soudy disponovaly písemným posudkem vězeňské psycholožky. Shromážděný důkazní materiál tak poskytoval dostatečný podklad pro rozhodnutí. Výslech svědkyně by nemohl změnit názor, který si soudy utvořily na základě důkazního materiálu v celém jeho souhrnu. Ani zde tedy Ústavní soud neshledal žádnou svévoli, která by značila porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Namítá-li stěžovatel vůči napadenému rozhodnutí krajského soudu, že neovlivňoval svědky a spoluobviněné po celé trestní řízení, nýbrž toliko po dobu čtrnácti měsíců, pak toto tvrzené pochybení zjevně nemělo žádný vliv na výsledek řízení o podmíněném propuštění stěžovatele. Jde o marginálii, jež postrádá ústavněprávní rozměr. Krajský soud měl zřejmě na mysli ovlivňování svědků a spoluobviněných z hlediska typové závažnosti takového jednání, zjevně posuzoval "kvalitativní" rozměr jednání, a nikoliv kvantitativní, přičemž nutno podotknout, že ani 14 měsíců není zanedbatelným časovým úsekem.
22. Stěžovatel dále rozporuje argumentaci krajského soudu ohledně škody, resp. její náhrady stěžovatelem, když se stěžovatel domnívá, že byl porušen čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť výše škody byla již zohledněna v uloženém trestu. Této námitce nelze přisvědčit, neboť §88 odst. 3 trestního zákoníku výslovně zakotvuje, že soud při rozhodování o podmíněném propuštění přihlédne také k tomu, zda odsouzený částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu. Krajský soud k tomu přihlédl, a uzavřel, že nepovažuje snahu škodu alespoň částečně odčinit za dostatečnou, když je dán zjevný nepoměr mezi výší škody v řádu miliard Kč a v částkách poskytovaných k její náhradě v řádu nízkých stovek Kč měsíčně. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že bude-li se zohledňovat výše uhrazené škody, nelze stěžovatele podmíněně vůbec propustit. Při rozhodování o podmíněném propuštění je zohledňováno mnoho aspektů a snaha uhradit způsobenou škodu je pouze jedním z nich. Nadto zamítnutí žádostí o podmíněné propuštění nikterak nepředjímá budoucí rozhodování soudu v dalším, samostatném a individualizovaném budoucím řízení o návrhu stěžovatele na podmíněné propuštění.
23. Konečně nelze přisvědčit ani námitce ohledně "mechanického" posuzování trestní minulosti stěžovatele. Ústavní soud v obecné rovině konstantně judikuje, že zohlednění trestní minulosti je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění, se zohledněním subjektivních příčin jeho předchozí trestné činnosti. Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených tedy Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval vývojem jeho chování po spáchání trestné činnosti a reálným zvážením rizika recidivy, k čemuž však v dané věci nedošlo. Krajský soud zrekapituloval minulá trestní odsouzení stěžovatele, přičemž neopominul skutečnost, že za trestnou činnost spáchanou v roce 1995 a v roce 2004 byl podmíněně odsouzen, přičemž se v obou případech osvědčil. Krajský soud však přikládal význam především skutečnosti, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti i poté, co byl vazebně stíhán ve věci, v níž nyní žádá o podmíněné propuštění. Závěry krajského soudu tedy nejsou "mechanické" a úvaha krajského soudu v tomto kontextu, že u stěžovatele není dána v současné době pozitivní prognóza vedení řádného života po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, není nikterak extrémní ani svévolná.
24. Stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal doplnění své ústavní stížnosti, v němž dokladuje údajný logický nonsens krajského soudu, který má být obsažen v bodu 7 odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. V uvedeném bodu krajský soud zdůrazňuje, že to byl právě stěžovatel, kdo celou trestnou činnost vymyslel a řídil, a nebyl tedy k tomuto nijak využit či zneužit. Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že se již nechce vracet do prostředí, které ho přivedlo k páchání trestné činnosti, krajský soud tyto úvahy hodnotí jako nepřesvědčivé a účelové, neboť stěžovatel se takto dle náhledu krajského soudu snaží přenést svou vlastní odpovědnost na jiné osoby, resp. faktory, které na něj měly negativně působit. Ústavní soud k tomu předně konstatuje, že nezpochybňuje vliv tzv. kriminogenních faktorů na pachatele trestné činnosti, neboť jde skutečně o vědecké poznatky. Stěžovatelova snaha zpochybnit napadené usnesení krajského soudu na základě předkládaného odborného vyjádření se však míjí účinkem. Ústavní soud není vázán předkládaným odborným vyjádřením ani jeho závěry. Úvahy krajského soudu obsažené v napadeném usnesení nezpochybňují vliv vnějších kriminogenních faktorů na stěžovatele. Je jistě chvályhodná snaha stěžovatele vymanit se z prostředí, které na něj mělo negativní vliv, avšak při hodnocení důkazů krajský soud této snaze stěžovatele nepřikládal zvláštního významu, což v kontextu posuzované věci nelze považovat za svévoli ani za logický nonsens. Naopak jde o projev zásady volného hodnocení důkazů vyplývající z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud tedy ani v tomto bodě neshledává porušení základních práv nebo svobod stěžovatele.
25. Ústavní soud tak uzavírá, že v souladu se svou shora uvedenou judikaturou konstatuje, že napadená rozhodnutí nelze považovat za výraz zjevného faktického omylu či logického excesu, a to i s ohledem na faktickou chybu, které se dopustil krajský soud při hodnocení podmínky nápravy ve výkonu trestu odnětí svobody, když uvedl, že stěžovatel dosáhl toliko deseti odměn, ačkoliv ve skutečnosti jich stěžovatel dosáhl celkem dvaceti čtyř. Tato faktická chyba však neměla zásadní vliv na výsledek řízení, proto i kdyby krajský soud tuto chybu neučinil, z odůvodnění jeho napadeného usnesení je zřejmé, že by nebyl dotčen zamítavý výrok napadeného usnesení. Ústavní soud v tomto kontextu dodává, že ne každé pochybení soudu má "automaticky" za následek zrušení napadeného rozhodnutí, neboť je nutné, aby předmětné pochybení bylo natolik zásadní, že by v jeho důsledku došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. V tomto případě však k takovému porušení nedošlo. Napadená rozhodnutí tudíž nevybočují ze zásad řádného procesu, a tudíž Ústavní soud neshledal důvod k jejich zrušení.
26. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu