ECLI:CZ:US:2021:3.US.3474.20.1
sp. zn. III. ÚS 3474/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. V. K., 2) D. A. K., 3) S. K. a 4) P. K., právně zastoupených advokátem JUDr. Hugem Körblem, sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 12. listopadu 2020 č. j. MV-127306-4/SO-2020 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. června 2020 č. j. VS-2097/835.3/2-2019, a o návrhu s ní spojeném na zrušení §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, za účasti 1) ministra vnitra a 2) Ministerstva vnitra jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zachování dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelé podle §74 zákona o Ústavním soudu navrhli, aby Ústavní soud zrušil §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o státním občanství").
2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a správního spisu, jakož i stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb (dále též jen "bezpečnostní sbory"), které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dne 27. 3. 2019 bylo na základě žádosti stěžovatelů, podané prostřednictvím Úřadu městské části Praha 13, zahájeno správní řízení ve věci udělení státního občanství České republiky. Do společné žádosti manželů zahrnul první stěžovatel a druhá stěžovatelka též své nezletilé děti, načež je Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") vyrozumělo, že o jejich žádosti bude vedeno společné řízení. Ministerstvo si podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství vyžádalo stanoviska bezpečnostních sborů, z nichž vyplynulo, že první stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty. O shromáždění podkladů pro vydání správního rozhodnutí byli stěžovatelé řádně vyrozuměni.
3. Napadeným rozhodnutím ministerstvo zamítlo žádost stěžovatelů podle §51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád), ve spojení s §13 odst. 2 zákona o státním občanství. Ministerstvo opřelo odůvodnění napadeného rozhodnutí o stanoviska bezpečnostních sborů, jejichž zjištění mají za následek, že společné žádosti o udělení státního občanství nelze vyhovět. Ministerstvo zdůraznilo, že "jelikož skutečnosti zjištěné k osobě zletilého žadatele neumožňují společné žádosti manželů, do níž zahrnuli nezletilé děti, o udělení státního občanství vyhovět, správní orgán již neprováděl v souladu s §51 odst. 3 správního řádu další dokazování za účelem ověření splnění zákonných podmínek nezbytných pro udělení státního občanství".
4. Proti rozhodnutí ministerstva podali stěžovatelé rozklad k ministrovi vnitra, který ji po projednání ve zvláštním senátu rozkladové komise zamítl podle §152 odst. 6 písm. b) správního řádu. Stěžovatelé v rozkladu uvedli, že na území České republiky žijí více než 20 let, první stěžovatel si není vědom toho, že mohl jakýmkoliv způsobem ohrožovat bezpečnost státu, úspěšně provozuje autoservis a řádně se stará o svou rodinu. Ministr vnitra si v rámci přezkumu rozhodnutí ministerstva vyžádal aktualizované podklady od příslušného bezpečnostního sboru, aby tak mohl posoudit, zda bezpečnostní riziko u prvního stěžovatele nadále trvá. Na základě takto získaných aktualizovaných podkladů dospěl k závěru, že bezpečnostní riziko ze strany prvního stěžovatele v době vydání rozhodnutí o rozkladu stále existovalo. Jelikož byla v dané věci podána společná žádost o státní občanství, sdílí právní postavení prvního stěžovatele též ostatní stěžovatelé (žadatelé o státní občanství). V souvislosti s právním postavením nezletilých dětí ministr vnitra zdůraznil, že rovněž zohlednil soudní judikaturou vymezenou zásadu jednotného státního občanství v rodině.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé shrnují dosavadní průběh správního řízení a namítají, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich výše uvedená základní práva. Se zamítnutím žádosti o udělení státního občanství stěžovatelé nesouhlasí a uvádějí, že nikdy nespáchali žádný trestný čin a nejsou politicky aktivními osobami. Zamítnutí žádosti o státní občanství má negativní dopad především do života dětí, které se v České republice narodily. Jediný teoreticky možný, leč nesprávný důvod pro zamítnutí státního občanství, který prvního stěžovatele napadá, je jeho dřívější účast v odštěpném závodu agentury práce, která v roce 2020 nezískala prodloužení povolení ke zprostředkování zaměstnání.
6. Podle názoru stěžovatelů je právní úprava §26 zákona o státním občanství protiústavní, neboť znemožňuje soudní přezkum napadených správních rozhodnutí. Stěžovatelé si jsou vědomi toho, že se ústavní slučitelností předmětného ustanovení zákona o státním občanství Ústavní soud již zabýval, zdůrazňují však, že velká část odborné veřejnosti s tímto rozhodnutím nesouhlasí. V návaznosti na to namítají, že se jim dostalo "v podstatě jen formulářového rozhodnutí ministra vnitra, kterým byl jejich rozklad zamítnut. Stěžovatelé přitom nemají jedinou informaci, pro kterou by si mohli jen domýšlet, proč by měli pro Českou republiku představovat bezpečnostní hrozbu".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv a proti napadenému rozhodnutí o rozkladu nebyla přípustná správní žaloba (§26 zákona o státním občanství).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), který se s ohledem na své ústavní postavení řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů [viz již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Skutečnost, že správní orgány zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelé, nevede sám o sobě k porušení ústavně zaručených práv a svobod.
9. Ústavní soud si vyžádal úplný správní spis a podkladovou dokumentaci, včetně utajovaných stanovisek bezpečnostních sborů, jakož i vyjádření účastníků, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V případech, kdy státoobčanský vztah vzniká na základě rozhodnutí správního orgánu, má stát svrchované právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a neučiní-li tak, neporušuje tím základní práva [srov. nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16 (N 186/83 SbNU 43), usnesení ze dne 8. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 586/99 nebo ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 624/06]. Podle názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 39/17 (N 124/95 SbNU 8), nedochází rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, a vylučuje-li zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Jak Ústavní soud zdůraznil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17, §26 zákona o státním občanství, který napadají stěžovatelé spolu s ústavní stížností, "nevylučuje ze soudního přezkumu všechna rozhodnutí o neudělení státního občanství, ale jen ta, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodů spojených s bezpečností státu na základě stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, jejichž obsahem je utajovaná informace, podle které žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty. Dle Ústavního soudu tedy napadená právní úprava sleduje legitimní cíl, kterým jsou minimalizace možnosti úniku utajovaných informací, souvisejících s bezpečnostními zájmy státu. Nejde o projev svévole zákonodárce, nelze tedy považovat napadené ustanovení za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy."
11. Ústavní soud si ověřil, že stanoviska bezpečnostních sborů, z nichž vycházeli účastníci řízení, obsahují taková zjištění, která plně odůvodňují rozhodnutí o neudělení státního občanství. K námitce stěžovatelů, že se nemohli v odůvodnění rozhodnutí blíže seznámit s obsahem stanovisek bezpečnostních sborů, odkazuje Ústavní soud na výše zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16, kterým zamítl návrh na zrušení §22 odst. 3 zákona o státním občanství ukládající správnímu orgánu, aby v odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí udělení státního občanství, nesděloval ty důvody nevyhovění žádosti o udělení státního občanství, které vyplývají ze stanovisek bezpečnostních sborů. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že tato právní úprava "je projevem optimalizace případného protichůdného působení ochranných mechanismů dvou Ústavou chráněných hodnot (právo na spravedlivý proces a bezpečnost státu a jeho základů), kdy by naopak bylo nepřiměřené, pokud by zákon o státním občanství zajistil úplné odůvodnění zamítnutí žádosti z důvodu ohrožení bezpečnosti státu na úkor ochrany bezpečnostních zájmů státu, která by tak musela požadavku takto pojímaného práva na spravedlivý proces bezvýhradně ustoupit".
12. Namítají-li stěžovatelé, že ve věci bylo vydáno společné rozhodnutí podle §140 odst. 7 správního řádu, je třeba uvést, že jde o důsledek podání jejich společné žádosti podle §18 odst. 2 zákona o státním občanství. V předmětné věci nebyla podána samostatná žádost o udělení státního občanství pro dítě, byť to §18 odst. 3 zákona o státním občanství umožňuje. Ministr vnitra dále při vydání správního rozhodnutí zohlednil judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se zásady jednotného státního občanství, kterou ve skutkově obdobných řízeních fakticky aproboval též Ústavní soud (viz usnesení ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 1485/14). Stěžovatelům bylo umožněno ve správním řízení využít svá procesní práva, správní orgán si vyžádal stanoviska bezpečnostních sborů, rozhodnutí jsou odůvodněna ústavně souladným způsobem, byla vydána v rámci zákonné kompetence a stěžovatelům bylo umožněno podat rozklad, o kterém ministr vnitra řádně rozhodl.
13. Jelikož ve věci stěžovatelů nebylo shledáno porušení žádného ústavně zaručeného práva, byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Pro odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí Ústavní soud současně s ústavní stížností odmítnout také návrh stěžovatelů na zrušení §26 zákona o státním občanství. Odmítnutím ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost totiž současně odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení právního předpisu, potažmo jeho jednotlivého ustanovení (srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 nebo ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 787/20). Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že by se návrhem na zrušení §26 zákona o státním občanství nemohl zabývat ani v situaci, kdy by ústavní stížnost stěžovatelů neodmítl. Ústavností §26 zákona o státním občanství se totiž Ústavní soud již zabýval ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17, přičemž námitky stěžovatelů směřující proti tomuto ustanovení byly vypořádány. Za této situace by proto šlo o nepřípustný návrh pro překážku věci rozhodnuté.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu