ECLI:CZ:US:2021:3.US.591.21.1
sp. zn. III. ÚS 591/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zdenky Kazdové, 2) Michala Kazdy, DiS. a 3) Mgr. Lubomíra Kazdy, zastoupeni Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 - Nové Město, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 29 Cdo 341/2020-191, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, č. j. 12 Co 176/2019-164, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2019, č. j. 26 C 113/2017-140, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Mají totiž za to, že svým postupem porušily jejich základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelé žalobou podanou dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhali po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. K 211/94 a náhrady majetkové škody, která jim měla vzniknout v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. Konkrétně požadovali částku ve výši 260 000 Kč za nemajetkovou újmu (20 000 Kč za každý rok prodlení), odškodnění ve výši 79 160,33 Kč jako náhradu škody z titulu ztráty hodnoty peněz v souvislosti s růstem inflace a částku 126 102,35 Kč jako náhradu ušlého zisku odpovídajícímu úrokům z prodlení - obojí z dlouhodobě nevyplacené odměny a náhrady hotových výdajů správce konkursní podstaty.
3. Stěžovatelé jsou dědici po správci konkursní podstaty, který tuto činnost vykonával ode dne 18. 1. 1996 až do své smrti dne 9. 2. 2002 (dále jen "původní správce"). Za dobu tohoto působení nežádal o úhradu zálohy na odměnu či na hotové výdaje. Učinili tak až stěžovatelé po jeho smrti; jejich první žádost na úhradu nákladů jako hotových výdajů a odměny původního správce byla uplatněna již dne 14. 4. 2002. Žádosti stěžovatelů však byly opakovaně zamítány, a to i přesto, že se v případě hotových výdajů jednalo o prostředky, které původní správce vynaložil ze svého. Požadované částky byly stěžovatelům vyplaceny až dne 14. 2. 2017, tedy poté, co byla usnesením Krajského soudu v Brně dne 12. 9. 2016 schválena konečná zpráva včetně vyúčtování odměny a výdajů správců konkursní podstaty, a usnesením ze dne 19. 10. 2016 bylo zrušením konkursu skončeno konkursní řízení.
4. V záhlaví označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatelů v celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok obvodního soudu co do nároku na náhradu škody a náhradu ušlého zisku a výrok o přiznání nemajetkové újmy a o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Těžiště argumentace městského soudu, který oproti soudu prvního stupně přiznal stěžovatelům postavení osob aktivně legitimovaných k podání tohoto typu žaloby, spočívá v nesplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, a sice 1. podmínky existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, 2. podmínky vzniku škody a 3. podmínky existence kauzálního nexu - příčinné souvislosti mezi oním nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Jde-li o první dva nároky stěžovatelů, tedy o skutečnou škodu a ušlý zisk, městský soud ve vztahu k nim případnou existencí nesprávného úředního postupu ani nezákonného rozhodnutí neshledal. Současně u nich nedovodil ani vznik samotné skutečné škody, kterou stěžovatelé spatřují ve ztrátě hodnoty peněz vlivem inflace. S odkazem na ustálenou judikaturu městský soud konstatoval, že snížení hodnoty peněz vlivem inflace není škodou v hmotněprávním slova smyslu a stěžovatelé se nemohou domáhat její náhrady. Městský soud neuznal ani požadavek stěžovatelů na úhradu ušlého zisku v podobě úroku z prodlení s odůvodněním, že nárok na zaplacení odměny a hotových výdajů vzniká správci konkursní podstaty až okamžikem schválení konečné zprávy. Za dobu před tímto okamžikem proto nemohou nastat účinky prodlení a nemůže tak ani vzniknout nárok na úhradu úroku z prodlení ve smyslu ušlého zisku. Otázkou případné existence nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky konkursního řízení ve vztahu k uplatněnému požadavku na náhradu nemajetkové újmy se bude znovu, po zásahu městského soudu, zabývat obvodní soud.
6. Následné dovolání stěžovatelů, kterým se bránili proti potvrzujícímu výroku městského soudu, odmítl v záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud dle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Částečně tak učinil proto, že položenou otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání; v případě druhé otázky tak učinil pro vady, jež brání projednání dovolání, a které stěžovatelé nezhojili v zákonem určené propadné lhůtě. Nejvyšší soud se ztotožnil s argumentací městského soudu ohledně možnosti považovat inflaci za skutečnou škodu a potvrdil, že se stěžovatelé nemohou domáhat náhrady škody vzniklé snížením hodnoty peněz a ani ušlého zisku, neboť nárok na zaplacení odměny a hotových výdajů vznikl teprve právní mocí usnesení o schválení konečné zprávy. Současně konstatoval, že městský soud věc vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které ani on neměl důvod se odchýlit.
7. Stěžovatelé v nyní posuzované ústavní stížnosti odvozují všechny nároky od nepřiměřené délky konkursního řízení a nepřiměřené délky pro rozhodnutí a následné faktické vyplacení odměny a hotových výdajů zemřelého správce konkursní podstaty. Namítají, že bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek, když jim, jako dědicům, bylo opakovaně po dobu 15 let odpíráno vyplacení hotových výdajů, které v souvislosti s výkonem správce konkursní podstaty vynaložil manžel a otec stěžovatelů ze svého, a to i přesto, že novému správci konkursní podstaty byly zálohy na odměnu i hotové výdaje pravidelně vypláceny. Stěžovatelé přitom odkazují na §31 odst. 2 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), podle kterého byly hotové výdaje a odměna správce podstaty pohledávkami za podstatou a jako takové je bylo možné dle §31 odst. 1 ZKV uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Dovozují proto, že nebylo-li jejich žádostem vyhověno, byl konkursní soud s úhradou jejich nároků v prodlení a stát musí za takový nezákonný postup nést následky. Stěžovatelé rovněž namítají, že pokud byla odměna zaplacena dědicům původního správce až po 15, resp. 20 letech, došlo k porušení práva jejich otce, a potažmo následně i jeho dědiců, na odměnu za práci a výkon funkce dle čl. 28 Listiny, nadto když z čl. 26 odst. 3 Listiny vyplývá, že odměna za práci musí být hrazena s přiměřeným odstupem od vykonané práce. Takový zjevný zásah do práv stěžovatelů lze dle jejich názoru zhojit pouze majetkovou kompenzací nahrazující jim vzniklou újmu. Stěžovatelé konečně tvrdí, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, když v nich pouze shrnují předešlé události a poté se omezily jen na krátké sdělení, že ztrátu hodnoty peněz nelze považovat za škodu. Rozhodnutí navíc založily na judikatuře, která prý na danou věc nedopadá. Obecné soudy tak porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces a na soudní ochranu.
8. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejímu posouzené je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá prakticky výhradně v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy, které dospěly k závěru, že nárok správců konkursní podstaty na zaplacení odměny a hotových výdajů vznikal až v okamžiku schválení konečné zprávy, a že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění skutečná škoda nevzniká. Ústavní soud přitom mnohokrát zopakoval, že nemá a ani nemůže vystupovat jako další instance v systému obecného soudnictví a přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní projednávané věci nedošlo. Ústavní soud v této souvislosti toliko na okraj připomíná, že právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se stěžovatelé dovolávají, neznamená právo na úspěch ve sporu.
11. S ohledem na namítané porušení čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě považuje Ústavní soud za zásadní vyřešení otázky existence samotného nároku na vyplacení odměny a hotových výdajů původnímu správci konkursní podstaty. Od toho by totiž teprve následně mohly být odvozeny případné nároky na ušlý zisk či skutečnou škodu způsobenou ztrátou hodnoty peněz inflací. Stěžovatelé k tomu tvrdí, že nárok na zaplacení odměny a hotových výdajů původního správce se odvíjí od doby, kdy předložili vyúčtování a o jejich zaplacení požádali; konkrétně pak uvádějí rok 2003. Obecné soudy naopak zastávají názor, že takový nárok vzniká až v okamžiku nabytí právní moci usnesení konkursního soudu o schválení konečné zprávy, jejíž součástí je i vyúčtování odměny a nákladů.
12. Relevantní právní úprava byla obsažena v §8 odst. 3 ZKV, podle ní měl správce "nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů; [...] Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování." Podle §29 odst. 1 ZKV "[k]onečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni." Dále pak dle §31 ZKV lze pohledávky za podstatou - což byly dle §31 odst. 2 ZKV i hotové výdaje a odměna správce podstaty - uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení.
13. Z dikce právě citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že konkursní soud měl možnost povolit poskytnutí (a to pouze) záloh správci konkursní podstaty; není z nich však možné dovodit povinnost konkursního soudu povolit správcům zálohy, či dokonce provést vyúčtování a vyplacení odměny a výdajů ještě před ukončením konkursního řízení. Tento závěr byl v minulosti potvrzen například usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. 1 Ko 82/2002 (Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, č. 219). Konkursní soud tehdy v napadené věci rozhodl, vázán názorem vrchního soudu, že nepovolí jak výplatu odměny za výkon funkce, tak ani zálohy konkursnímu správci, který byl této funkce zproštěn: "Protože konkurs na majetek úpadce byl znovu prohlášen, lze v daném případě o nároku správce zproštěného funkce rozhodnout až v souvislosti s přezkoumáním odměny správce konkursní podstaty úpadce JUDr. H. a je vyloučeno, aby o odměně Ing. V., CSc. za výkon funkce správce rozhodoval konkursní soud dříve. [...] Pokud jde o návrh Ing. V., CSc. na povolení výplaty zálohy na jeho odměnu za výkon funkce správce konkursní podstaty úpadce, soud [...] uvedl, že výše odměny bude určena v závislosti na délce a rozsahu činnosti zproštěného i nově ustaveného správce. [...] S přihlédnutím k této skutečnosti i k tomu, že zpeněžování podstaty stále probíhá, že je vedena řada incidenčních sporů a že dobu ukončení ani výtěžek konkursu nelze dosud ani přibližně odhadnout, soud návrh zamítl."
14. Okolnost, že těžiště rozhodování o odměně konkursního správce v předmětné věci skutečně spočívalo až v samotném závěru konkursního řízení, a že rozhodování o poskytnutí záloh v jeho průběhu záviselo primárně na úvaze konkursního soudu, potvrzuje i skutečnost, že se proti usnesení o povolení či nepovolení záloh podle tehdejší úpravy nebylo možné odvolat. Rozhodnutí konkursního soudu o tom, zda správci povolí vyplacení zálohy či nikoliv, totiž náleželo mezi rozhodnutí vydávaná soudem při výkonu dohlédací činnosti podle ustanovení §12 odst. 2 ZKV, proti nimž nebylo podle ustanovení §66b odst. 2 téhož zákona odvolání přípustné; na rozdíl od rozhodnutí, jímž soud přezkoumával a schvaloval vyúčtování odměny a hotových výdajů, proti němuž bylo odvolání přípustné.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodl-li konkursní soud, že zálohy původnímu správci neposkytne, nelze jeho postup považovat zpětně za nesprávný a jeho rozhodnutí za nezákonné, natož aby bylo možné jeho postup považovat za excesivní protiústavní zásah státní moci, jak tvrdí stěžovatelé. Spatřují-li stěžovatelé pochybení konkursního soudu v rozdílném přístupu k jejich požadavkům a požadavkům nového správce, pak lze plně akceptovat odůvodnění obecných soudů, které se odkazují na vůli původního správce zálohy nečerpat. Ten totiž o vyplácení záloh nepožádal ani za situace, kdy řízení již v době před jeho úmrtím probíhalo šestým rokem, a musel tak být i on sám srozuměn s možným snížením hodnoty jak vynaložených hotových výdajů, tak i hodnoty zálohy na odměnu. Lze proto uzavřít, že původní správce byl jak před výkonem funkce, tak i v jeho průběhu obeznámen s pravidly stanovenými pro výkon funkce konkursních správců, a to včetně výplaty odměny či záloh, a zcela je akceptoval. Vzaly-li tedy obecné soudy jeho vůli za určující, nelze v jejich rozhodnutích spatřovat porušení práva na odměňování, a to navíc s odstupem daným okolností, že se tohoto nároku domáhají teprve právní nástupci konkursního správce.
16. Jelikož tedy nárok na hotové výdaje a odměnu původního správce nemohl vzniknout dříve, než okamžikem schválení konečné zprávy konkursním soudem, lze akceptovat závěry obecných soudů, že do té doby nemohlo dojít ani k prodlení s jejich zaplacením, a nepřipadá tak do úvahy ani vznik tvrzené škody způsobené snížením hodnoty inflací, případně ušlý zisk v podobě úroků z prodlení. Neexistence škody a neexistence nezákonného rozhodnutí či nesprávného postupu konkursního soudu pak znamená, že nemohly být kumulativně splněny ani podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody a stěžovatelé nemohli mít úspěch ve věci. Tytéž důvody pak vedou k závěru, že rozhodnutími obecných soudů nemohlo být porušeno ani vlastnické právo stěžovatelů, neboť to v době, ke které vztahují své nároky, dosud neexistovalo. V tom se liší věc stěžovatelů od věci, na kterou odkazují v ústavní stížnosti, a sice od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 10. 2013 ve věci Žáková proti České republice.
17. Ohledně otázky náhrady škody způsobené inflací Ústavní soud pro úplnost dodává, že, již dříve aproboval závěry obecných soudů týkající se posuzované otázky vzájemného vztahu inflace, hodnoty pohledávky na peněžité plnění a náhrady škody, neboť na nich neshledal cokoliv protiústavního (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1712/16 ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1609/15 ze dne 2. 2. 2016 či sp. zn. II. ÚS 1400/15 ze dne 24. 2. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). V posledně jmenovaném usnesení zdejší soud konstatoval, že "řádně odůvodněný právní názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní, vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000 ze dne 8. 2. 2001 (publikovaného pod C 181 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 2 nebo v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224), rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1272/2001 ze dne 31. 3. 2003 a vyplývá i z další judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 30 Cdo 3450/2013 ze dne 26. 8. 2014, usnesení sp. zn. 28 Cdo 96/2012 ze dne 18. 10. 2012)."
18. Z citované judikatury Ústavního soudu přitom současně vyplývá, že vyloučení existence žalovaného nároku stěžovatelů ještě neznamená, že by v jeho důsledku došlo k nepřípustnému zúžení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jak již však zaznělo výše, jakýkoliv nárok, mající základ v tomto ustanovení Listiny, předpokládá vedle existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu splnění předpokladu, že v jeho důsledku vznikla poškozeným škoda. Nárok, který uplatnili stěžovatelé, ovšem neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném občanském právu a jak je definována právní teorií a z ní vycházející shora citovanou praxí obecných soudů, která byla - navzdory odlišnému názoru stěžovatelů - použita rovněž v nyní posuzovaném případě.
19. Ústavní soud shrnuje, že v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu