ECLI:CZ:US:2021:4.US.1241.20.2
sp. zn. IV. ÚS 1241/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha - Zbraslav, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 3. března 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-498, usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25. února 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-483, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 18. února 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2383, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 10. února 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2344 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě ze dne 6. února 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2327, a o ústavní stížnosti stěžovatele P. U., zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. března 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-494 a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 25. února 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-483, vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. ledna 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2281 a usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 7. ledna 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2272 a ze dne 3. ledna 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2265, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod spisovými značkami IV. ÚS 1241/20 a III. ÚS 1246/20 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 2. 6. 2020 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ"), Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "VSZ") a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě (dále jen "pobočka VSZ") s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 3, čl. 79 odst. 1 a 3 a čl. 80 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka je stíhaná jednak pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jednak zločin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, a stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
3. Státní zástupce VSZ usnesením ze dne 3. 1. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2265 rozhodl o návrhu stěžovatelova obhájce na vyloučení Mgr. Alexandra Dadama, státního zástupce pobočky VSZ z vykonávání úkonů trestního řízení, podle §31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tak, že tento státní zástupce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u pobočky VSZ pod sp. zn. 4 VZV 7/2016. Vrchní státní zástupce v Olomouci usnesením ze dne 7. 1. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2272 rozhodl o návrhu stěžovatelova obhájce na vyloučení JUDr. Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce VSZ z vykonávání úkonů trestního řízení, tak, že podle §31 odst. 1 trestního řádu tento státní zástupce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u pobočky VSZ pod sp. zn. 4 VZV 7/2016. Posléze vrchní státní zástupce v Olomouci vyrozuměním ze dne 14. 1. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2281 sdělil obhájci stěžovatele, že za situace, kdy NSZ se jako dohledové či stížnostní státní zastupitelství opakovaně námitkou věcné a místní nepříslušnosti VSZ k vykonávání úkonů trestního řízení zabývalo a nepřisvědčilo jí, neshledává důvody vykonat na základě jeho podání dohled podle §12e odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), ani učinit jiné opatření.
4. Státní zástupce pobočky VSZ usnesením ze dne 6. 2. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2327 o návrhu obhájce stěžovatelky na vyloučení Mgr. Alexandra Dadama, státního zástupce pobočky VSZ, z vykonávání úkonů trestního řízení, rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 trestního řádu tento státní zástupce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u pobočky VSZ pod sp. zn. 4 VZV 7/2016. Vrchní státní zástupce VSZ v téže trestní věci rozhodl usnesením ze dne 10. 2. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2344 o návrhu obhájce stěžovatelky na vyloučení JUDr. Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce VSZ, z vykonávání úkonů trestního řízení tak, že podle §31 odst. 1 trestního řádu tento státní zástupce není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u pobočky VSZ pod sp. zn. 4 VZV 7/2016. Posléze sdělil Vrchní státní zástupce VSZ v téže trestní věci vyrozuměním ze dne 18. 2. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2383 obhájci stěžovatelky, že neshledává jeho námitky, že VSZ není věcně ani místně příslušné k vykonávání úkonů trestního řízení ve věci sp. zn. 4 VZV 7/2016, opodstatněnými.
5. Státní zástupce NSZ usnesením ze dne 25. 2. 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-483 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce VSZ ze dne 3. 1. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2265 a usnesení vrchního státního zástupce VSZ ze dne 7. 1. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2272 (výroky I. a II.) a stížnosti stěžovatelky proti usnesení státního zástupce pobočky VSZ Mgr. Alexandra Dadama ze dne 6. 2. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2327 a proti usnesení vrchního státního zástupce VSZ ze dne 10. 2. 2020 č. j. 4 VZV 7/2016-2344 (výroky III. a IV.).
6. Státní zástupce NSZ vyrozuměním ze dne 2. 3. 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-494 sdělil obhájci stěžovatele, že v napadeném postupu VSZ, který byl předmětem vykonaného dohledu, neshledal důvody k přijetí opatření v rámci dohledové působnosti, a vyrozuměním ze dne 3. 3. 2020 č. j. 2 NZT 45/2016-498 sdělil obhájci stěžovatelky, že v postupu VSZ, souvisejícímu se způsobem vyřizování podání ze dne 22. 1. 2020 a ze dne 29. 1. 2020, zaslanými tomuto státnímu zastupitelství ve shora označené věci k vypořádání se s tvrzenou nepříslušností ohledně dozorové působnosti vykonávané tímto státním zastupitelstvím, neshledal žádné důvody k přijetí opatření v rámci výkonu dohledu podle §12d odst. 1 a násl. zákona o státním zastupitelství.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Stěžovatelé v ústavních stížnostech namítají, že dozorující státní zástupce Mgr. Alexandr Dadam je v jejich věci podjatý, neboť ještě jako soudce Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") vydal dva příkazy k domovní prohlídce ve věci vedené pod sp. zn. 0 Nt 2209/2013, a to příkaz k domovní prohlídce jednotky č. X1 v budově na XXX, a příkaz k domovní prohlídce jednotky č. X2 v téže budově. Pochyby o nestrannosti uvedeného státního zástupce vyvolává zejména skutečnost, že má vykonávat dohled nad zákonností průběhu přípravného řízení a ruku v ruce s tím hodnotit mj. zákonnost důkazů, včetně důkazů zajištěných při úkonech (domovních prohlídkách), k nimž vydal dříve jako soudce sám příkaz. Podle stěžovatelů byl proto namístě postup podle §30 odst. 2 trestního řádu per analogiam, neboť tak jako u soudce, je i u státního zástupce nutno trvat na tom, že musí skýtat záruky k vyloučení všech pochyb o jeho nestrannosti. Státní zástupce činný v téže věci jako soudce (byť by byl jako soudce činný v souladu s platným rozvrhem práce) ovšem takové záruky neposkytuje a za nastalých okolností - kdy se jeho činnost coby soudce vázala k vydání příkazů k domovním prohlídkám - je ani dávat nemůže. Nejde přitom jen o subjektivní pocity stěžovatelů, nýbrž na objektivních důvodech postavenou legitimní pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti Mgr. Alexandra Dadama, který svým dosavadním postupem v trestní věci tuto pochybnost nikterak nerozptýlil. Jeho výše popsaný "profesní vývoj", v němž střídal pozice v moci výkonné a moci soudní nasvědčuje možné personální korupci. Stěžovatelé zdůrazňují, že tatáž osoba nemůže ve stejné věci rozhodovat v různých procesních rolích.
8. Stěžovatelé považují za podjatého též vrchního státního zástupce VSZ JUDr. Ivo Ištvana, neboť musel vědět a věděl o postupu v předmětné trestní věci včetně toho, komu je trestní věc přidělena k dozorování a jaké úkony a rozhodnutí jsou v předmětné trestní věci činěny, přičemž z pozice vedoucího státního zástupce byl nepochybně též s to postup při vyřizování jednotlivých záležitostí (včetně změny v příslušnosti státního zastupitelství vykonávajícího ve věci dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení) ovlivnit. Namítají, že JUDr. Ivo Ištvan musel vědět a věděl, že státní zástupce Mgr. Petr Šereda ve sdělovacích prostředcích spojil jejich trestní věc s tzv. zásahem v sídle Úřadu vlády České republiky. Tím jsou založené pochybnosti o nestrannosti nejen JUDr. Ivo Ištvana, ale v podstatě všech státních zástupců VSZ.
9. Stěžovatelé namítají, že v jejich věci nebylo dodrženo právo na zákonného soudce, když došlo ke zneužití §26 trestního řádu umožňující státnímu zastupitelství vybrat si soud pro přípravné řízení z celého obvodu své místní působnosti, a tedy mělo VSZ na výběr mezi 25 okresními soudy. Podle stěžovatelů byl okresní soud vybrán svévolně a záměrně. Obhajoba si soud pro přípravné řízení vybrat nemůže, což porušuje právo na rovnost zbraní. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.,), z něhož vyplývá, že §26 trestního řádu je nutné aplikovat v souvislosti s §18 trestního řádu tak, že soudem pro přípravné řízení je okresní soud v místě, kde se stal trestný čin.
10. Podle stěžovatelů je třeba vzít v potaz rovněž kumulaci jednotlivostí, které v souhrnu vytváří zjevnou neústavnost. Těmito jednotlivostmi jsou působení Mgr. Alexandra Dadama jako nepříslušného a nezákonného soudce nařizujícího prohlídky, jeho akceptování návrhu státního zástupce bez odůvodnění místní příslušnosti soudu a výše popsaná "profesní mobilita".
11. K místní nepříslušnosti VSZ uvádějí, že kauza bývalého náměstka Vrchního státního zástupce v Praze L. G. a stěžovatelů spolu věcně nesouvisí, ale propojila je manipulace VSZ s trestním řízením. Státní zástupci tohoto státního zastupitelství v médiích prezentovali "silné výroky o obrovských sumách peněz a zlata a prorůstání klientelistických vazeb napříč státem", přičemž na případ G. "navlékli" jiné případy, včetně trestní věci stěžovatelů, aby proti veřejným slibům postavili "alespoň nějaké výsledky". Také státní zástupce NSZ uznal, že záznam o "rozšíření" zahájení úkonů trestního řízení byl nezákonný, nicméně chybu označil za "spíše formální".
12. Městský soud v Praze v roce 2019 trestní stíhání L. G. zastavil, což potvrdil i Vrchní soud v Praze. Jde o rozhodnutí pravomocné. G. byl stíhán za to, jak postupoval při právní pomoci státního zastupitelství vůči Švýcarsku. VSZ přitom vědělo, že postupoval ve shodě s jinými státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze a NSZ. Po právu by bylo za tentýž skutek stíhat všechny státní zástupce nebo žádného, což nakonec bylo správně posouzeno i z pohledu soudů. Nezákonnost trestního řízení vedeného proti G. znamená, že na počátku trestní věci stěžovatelů a razii na Úřadu vlády bylo nezákonné trestní řízení, od kterého se odvíjela údajná příslušnost jinak nepříslušného VSZ.
13. Stěžovatelé zastávají názor, že VSZ si věc přisvojilo jen z důvodu údajné podjatosti Vrchního státního zastupitelství v Praze související s G. Soudy nicméně pravomocně rozhodly, že G. trestný čin nespáchal. Neexistuje tedy věcný důvod, pro který by v jejich věci mělo být i nadále příslušné k dozoru VSZ. Údajná procesní hospodárnost související s rozpracováním této trestní věci není dostatečným argumentem pro její ponechání VSZ. Podle stěžovatelů mělo věc "dozorovat" Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "MSZ").
14. Podle stěžovatelů jsou obě vrchní státní zastupitelství věcně nepříslušná. Stěžovatelé odkazují na §15 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, v rozhodném znění (dále jen "jednací řád státního zastupitelství"). Dovozují, že tento podzákonný pramen práva nepřípustně umožňuje, aby byla stanovena příslušnost dozorového státního zastupitelství pouhým spolurozhodnutím vrchního státního zastupitelství a nejvyššího státního zástupce. V dané věci je tedy porušen požadavek na to, aby příslušnost státního orgánu byla dána zákonem, ale i to, aby příslušnost byla dána vůbec normativním právním aktem (právním předpisem). Záleží na volné úvaze obou dotčených subjektů státního zastupitelství. To umožňuje libovůli v příslušnosti orgánů státního zastupitelství, což je v demokratickém právním státě pro trestní řízení nepřijatelné. Stěžovatelé upozorňují též na čl. 79 odst. 1 a 3 a čl. 80 Ústavy a §40 odst. 2 zákona o státním zastupitelství.
15. Závěrem stěžovatelé dovozují, že činnost nepříslušného státního zastupitelství v přípravném řízení je postihována i soudy, což je známo i VSZ, a připomínají usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011 č. j. 3 Tz 33/2011-29. Ve věci stěžovatelů je však samo o sobě neústavní čekat na případný zásah obecných soudů, protože je narušeno právo na rozhodnutí v přiměřeném čase. Samotné trestní stíhání trvá již od roku 2016. Obecné soudy nemají nástroje na napravení nezákonné činnosti nepříslušného státního zastupitelství ve fázi přípravného řízení trestního. Protože nezákonnost způsobilo VSZ se souhlasem nejvyššího státního zástupce, není zde efektivní jiný orgán na ochranu práva stěžovatelů na zákonnou příslušnost státních orgánů podílejících se na trestním řízení, proto je důvodný zásah Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
III. a)
Nepřípustnost částí ústavních stížností směřujících proti podjatosti státních zástupců
16. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
17. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností mají být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v kauzách, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 28. 8. 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13; všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o podjatosti (či naopak nepodjatosti) soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (srov. např. usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16 či ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3117/15).
18. Ústavní soud tuto rozhodovací praxi přiměřeně aplikuje i na rozhodování o podjatosti státních zástupců. Rovněž u státního zástupce vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu soudního řízení a teprve po skončení řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost příslušného státního zástupce zůstává zachována i nadále. Ústavní soud již v obdobných případech (nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce) opakovaně rozhodoval (srov. např. usnesení ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2324/16, ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16, ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3306/18, ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 784/17 nebo ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1028/17).
19. Ústavní soud shrnuje, že jelikož řízení ve věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, nýbrž stále pokračuje, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatelů; nic takového ostatně stěžovatelé ani netvrdí. Proto Ústavní soud shledal, že v této části ústavní stížnosti jsou návrhem nepřípustným podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
20. Ústavní soud dodává, že tento závěr stěžovatele nijak nepoškozuje. Nic jim totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jejich trestní věci skončeno, nebudou-li s jeho výsledkem souhlasit a budou pociťovat újmu na svých základních právech v důsledku pochybení státního zastupitelství či obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
III. b)
Splnění procesních předpokladů u zbývajících částí ústavních stížností
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavních stížností v jejich zbývajících částech a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejich podání, byli účastníky řízení, v nichž byla vydána. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé (v tomto směru) vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustných částí ústavních stížností
22. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
23. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů v něm činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
24. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou mimořádných situací, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221)], za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní, tedy při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
25. Podle stěžovatelů v jejich věci nebylo dodrženo jejich právo na zákonného soudce, neboť okresní soud byl VSZ vybrán svévolně. Stěžovatelé nicméně jakékoli rozhodnutí okresního soudu nenapadli, proto v řízení o ústavní stížnosti nelze z této jejich argumentace - ani při její případné opodstatněnosti - dovodit důsledky vedoucí ke zrušení soudního rozhodnutí.
26. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelé dovozují věcnou i místní nepříslušnost pobočky VSZ a mají za to, že věcná a místní příslušnost státního zastupitelství k výkonu dozorové působnosti v přípravném řízení svědčila MSZ, neboť na území hlavního města Prahy mělo docházet k uzavírání smluv týkajících se poskytování zdravotních služeb mezi společností X, a jednotlivými zdravotními pojišťovnami, což bylo následně spojené s realizací vyúčtovaného plnění těchto služeb, které podle orgánů činných v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zákonem.
27. Ústavní soud - se zřetelem k výše uvedeným limitům ústavněprávního přezkumu vztahujícímu se k přípravnému řízení - nesdílí názor stěžovatelů, že závěry, kterými byla v trestním řízení odůvodněná příslušnost pobočky VSZ, nejsou ústavněprávně konformní.
28. Lze připomenout, že prověřování v předmětné trestní věci bylo zahájeno dne 6. 1. 2012 na základě záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, vydaného policejním orgánem tehdejšího Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu SKPV Praha pod č. j. UOOZ-191/TČ-2012, přičemž trestní řízení bylo vedeno pro podezření z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a dalších trestných činů. Podle závěrů učiněných policejním orgánem byl v této trestní věci, kromě dalších osob, podezřelý bývalý náměstek vrchního státního zástupce v Praze L. G. Vzhledem k tomu, že podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby (§329 trestního zákoníku) mělo být spojeno s objasňováním trestného činu podle hlavy páté zvláštní části trestního zákoníku, s přihlédnutím k místu prověřovaného skutku, byla podle §15 odst. 1 písm. d) jednacího řádu státního zastupitelství dána věcná a místní dozorová příslušnost k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze (státního zástupce působícího u tohoto státního zastupitelství).
29. Stěžovatelé dovozují, že "kauza" G. a jejich trestní věc byly účelově propojené, nicméně tato jejich argumentace přinejmenším zčásti směřuje do rozhodování o vině a trestu, jehož výsledek Ústavní soud nemůže predisponovat. Není povolán ani k hodnocení trestního řízení vedeného proti G. a jeho výsledku.
30. Na základě rozhodnutí státního zástupce NSZ ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012, vydaného s poukazem na §25 trestního řádu per analogiam ve spojení s §12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství, byla trestní věc, vedená od počátku u Vrchního státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 8 VZN 1501/2012, z důvodu nutnosti tomuto státnímu zastupitelství odňata a přidělena k výkonu dozoru VSZ. Právním důvodem tohoto postupu bylo usnesení vydané tehdejším vrchním státním zástupcem v Praze JUDr. Stanislavem Mečlem ze dne 6. 1. 2012 č. j. 8 VZN 1501/2012-5, kterým podle §31 odst. 1 trestního řádu, z důvodů uvedených v §30 odst. 1 trestního řádu, rozhodl, že je jako vrchní státní zástupce v Praze vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, čímž došlo podle §12a odst. 2 zákona o státním zastupitelství k obligatornímu vyloučení celého Vrchního státního zastupitelství v Praze z vykonávání úkonů trestního řízení. V této souvislosti lze připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 2717/13, v němž se uvádí (bod 15.), že v daném případě byla trestní věc dozorujícímu státnímu zástupci přikázána usnesením státního zástupce NSZ ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 8 NZN 202/2012 poté, co na základě §15 odst. 1 písm. d) jednacího řádu státního zastupitelství původně příslušný státní zástupce Vrchního zastupitelství v Praze rozhodl, že je z důvodů pochybností o své nepodjatosti vyloučen z vykonávání úkonů v dané trestní věci. Podle tohoto usnesení Ústavního soudu je třeba respektovat, že při existenci toliko dvou vrchních státních zastupitelství, což je sice jev z hlediska vhodnosti a efektivnosti v odborné veřejnosti často diskutovaný, nicméně není neústavní, nebyla jiná možnost než přikázat věc jemu.
31. Na základě záznamu policejního orgánu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 6. 1. 2012 č. j. UOOZ-191/TČ-2012, a to ve věci evidované u VSZ pod sp. zn. 4 VZV 5/2013, bylo vedeno trestní řízení vůči podezřelému R. J., přičemž v roce 2013 se konaly okresním soudem nařízené domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor (srov. příkazy ze dne 7. 6. 2013 sp. zn. 0 Nt 2186/2013, sp. zn. 0 Nt 2181/2013 a sp. zn. 0 Nt 2168/2013). Z realizace těchto soudních příkazů pro policejní orgán a dozorového státního zástupce vyplynula personální propojenost R. J. s L. P. (spoluobviněný v trestní věci stěžovatelů vedené pod sp. zn. 4 VZV 7/2016). Je zřejmé, že na základě vyhodnocených poznatků, zejména ze shora uvedených procesních úkonů, pojal policejní orgán konající prověřování aktivit R. J. v trestní věci L. G. a spol. také další podezření, upřesňující skutkové okolnosti vztahující se ke spáchání trestné činnosti ve věci později pracovně označené jako "X", která se však netýkala jen R. J., ale i L. P. a dalších osob, včetně stěžovatelů.
32. Orgány činné v trestním řízení odkazovaly též na §20 odst. 1 větu první trestního řádu. Toto ustanovení obsahuje imperativ, podle kterého se společné řízení koná proti všem obviněným osobám (per analogiam v přípravném řízení ve fázi před zahájením trestního stíhání vůči všem podezřelým osobám), nebrání-li tomu důležité důvody. Podle závěrů orgánů činných v trestním řízení z trestního spisu žádné důvody bránící společnému řízení vůči R. J. a dalším později obviněným osobám nevyplynuly, přičemž oddělit aktivity J. od činnosti L. P. a dalších fyzických osob manažersky nebo jinak pracovně zapojených do trestní věci stěžovatelů by bylo stěží reálně možné, neboť součinnost těchto osob byla evidentní.
33. Podle §20 odst. 1 věty druhé trestního řádu i při nesplnění podmínek společného řízení stanovených v §20 odst. 1 větě první se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.
34. Závěrem roku 2016 došlo k vyloučení trestní věci stěžovatelů k samostatnému řízení a rozhodování, což bylo podmíněno její postupně narůstající skutkovou složitostí a neodkladností konání procesních úkonů. NSZ připustilo jistou "nepřesvědčivost" postupu policejního orgánu, který v relativně krátké době před tím, než vydal usnesení o vyloučení věci, vydal ještě v rámci probíhajícího společného řízení záznam o zahájení úkonů trestního řízení vztahující se k podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti. Na tomto základě orgány činné v trestním řízení dovodily, že výkon dozorové působnosti založený na společném řízení konaném v jeho přípravné fázi jedním policejním orgánem pod jednou rejstříkovou evidencí, nebylo nezákonné.
35. Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování, Praha usnesením ze dne 13. 12. 2016 č. j. NCOZ-9015/TČ-2016-411200 s poukazem na urychlení řízení podle §23 trestního řádu vyloučila ze společného řízení trestní věc, do níž náleží trestní stíhání též stěžovatelů, k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž bylo nutno se vypořádat se skutečností, že v této nyní již procesně oddělené a samostatné trestní věci nedosahovala výše zjištěné škody částku 150 000 000 Kč.
36. VSZ postupovalo s poukazem na §15 odst. 4 vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství, ve znění účinném k datu jeho rozhodování. Nejprve podalo písemnou žádost nejvyššímu státnímu zástupci, v níž mu navrhlo udělit předchozí souhlas směřující k tomu, aby mohlo vydat usnesení, že je příslušné k výkonu dozoru i ve vyloučené trestní věci. Uvedenému požadavku nejvyšší státní zástupce vyhověl. Lze odkázat též na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.,), kterým byl návrh na zrušení §15 odst. 3 věty druhé a odst. 5 jednacího řádu státního zastupitelství zamítnut. Ustanovení §15 odst. 3 věty druhé jednacího řádu státního zastupitelství, které bylo předmětem tohoto přezkumu Ústavním soudem, je v podstatě shodné s §15 odst. 4 větou druhou jednacího řádu státního zastupitelství, ve znění účinném od 1. 8. 2016, tj. úpravou aplikovanou na stěžovatele. Stěžovatelé přitom neformulovali v ústavní stížnosti argumentaci, na jejímž základě by bylo možné dovodit, že tato úprava byla vůči nim aplikována způsobem, který není ústavně konformní.
37. Jak již bylo konstatováno, polemizují-li stěžovatelé se závěry o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů, z jejichž spáchání byli obviněni, Ústavní soud nepovažuje za možné ani vhodné, aby se v daném počátečním stádiu jakkoliv vyjadřoval, neboť by tak v rozporu se zásadou subsidiarity předjímal výsledek řízení, které nebylo dosud ukončeno.
38. Jde-li o stěžovateli namítané porušení práva na rozhodnutí v přiměřeném čase, dlužno konstatovat, že této argumentaci obsažené v odůvodnění jejich ústavních stížností nepřizpůsobili petity svých návrhů.
39. Ústavní soud neshledal, že by výše vymezené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, nezjistil ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrhy nepřípustné a v ostatních částech podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy jako návrhy zjevně neopodstatněné. Vzhledem k odmítnutí stěžovatelčiny ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nezbytné ji vyzývat, resp. jejího právního zástupce, k odstranění vady plné moci udělené dne 14. 12. 2016 [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U39/24 SbNU 557)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu