ECLI:CZ:US:2021:4.US.1258.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1258/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti A. B., zastoupeného Mgr. Daliborem Franzem, advokátem, sídlem Římská 1276/36, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 sp. zn. 3 Tdo 1328/2020, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. června 2020 sp. zn. 4 To 722/2019 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2019 sp. zn. 31 T 71/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a odsoudil ho podle §146 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále uložil stěžovateli podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému D. T. (dále jen "poškozený") částku 22 268 Kč a podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozeného odkázal se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění okresního soudu se stěžovatel dopustil předmětných přečinů tím, že společně s J. G. a D. T. (dále též jen "spoluobvinění"), jejichž trestní věc byla pravomocně skončena trestním příkazem okresního soudu ze dne 21. 6. 2019 č. j. 31 T 71/2019-167, dne 3. 11. 2017 kolem 23:30 hodin před konkretizovaným barem, v přítomnosti většího množství osob, nejprve spoluobviněný G. opětovně úmyslně fyzicky napadl poškozeného, kterého několikrát udeřil pěstí do obličeje, a poté se k němu přidali stěžovatel a spoluobviněný T., kteří jej bili pěstmi, stěžovatel poškozeného strhl na zem, čímž poškozený utrpěl ve skutkové větě uvedeného rozsudku vymezené zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a je ze soudně lékařského hlediska považováno za zranění lehké s obvyklou dobou léčení kolem 2 až 3 týdnů.
3. Odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci, když jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Okresní soud dospěl k závěru o jeho vině výlučně na základě výpovědi poškozeného, aniž by zkoumal důvody, pro něž jej poškozený v přípravném řízení při rekognici podle fotografií nepoznal (snímky přitom byly "sugestivně" opatřeny označením "pachatel" 1 až 3), zatímco u hlavního líčení, kde stěžovatel figuroval jako jediný obviněný (přičemž poškozenému byla v minulosti jeho fotografie předložena), poškozený jeho osobu (kterou viděl při předchozí "fotorekognici") "najednou poznal". Podle stěžovatele tzv. agnoskace učiněná v hlavním líčení nemá kvalitu důkazního prostředku - rekognice (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 542/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel má za to, že soudy měly k takto provedené agnoskaci přistupovat s adekvátní mírou kritického hodnocení, zvláště za situace, kdy šlo o jediný usvědčující důkaz, a následně podat konkrétní a náležité odůvodnění svých závěrů. Uvedené platí tím spíše, že celý incident proběhl za značného zmatku a mohlo tak dojít k záměně osob. Nerespektování zeslabujícího charakteru důkazního prostředku agnoskace, při absenci dalších usvědčujících důkazů, které by vedly k prokázání jeho viny, směřuje podle stěžovatele k důkazní nouzi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
9. Podle Ústavního soudu jsou procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám lze formulovat následující závěry.
11. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů obecnými soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci pouze výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkové povahy, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
12. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Odpovídající námitky stěžovatel neuplatňuje, jen uvádí, že k provedené agnoskaci musejí soudy přistupovat "s adekvátní mírou kritického hodnocení", nicméně za procesně nepřípustný důkazní prostředek ji neoznačuje.
13. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Uvedené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
14. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je vada, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
15. Stěžovatelovy námitky, které by bylo možné podřadit pod posledně uvedené skupiny vad důkazního řízení, jsou založeny na tvrzení, že soudy učinily závěr o tom, že se dopustil předmětných přečinů, pouze na základě agnoskace a tento důkazní prostředek hodnotily nesprávně, tj. jednostranně v jeho neprospěch a bez zohlednění zjištění jeho relevanci oslabujících, přičemž následně dospěly k vadným skutkovým závěrům.
16. Ústavní soud připustil možnost použití agnoskace (tj. ztotožnění svědkem v hlavním líčení) jako důkazního prostředku (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 2/03, ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1335/11 či ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2414/13), zároveň ale zdůraznil, že agnoskace nemá "kvalitu důkazního prostředku rekognicí" [srov. nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3579/17 (N 68/89 SbNU 69), nález ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 928/20 či usnesení ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 542/05], a proto je třeba jí přiznat tomu odpovídající důkazní sílu. Poznávající je totiž postaven do situace, v rámci které jsou účastníkům již přiřazeny určité role, přičemž nemá možnost volby z figurantů. Je-li agnoskace prováděna až poté, co jí předcházela rekognice, je její důkazní význam ještě výrazně omezenější, neboť paměťová stopa poznávajícího je v takové situaci ovlivněna dříve ukázanými osobami (či jejich fotografiemi).
17. Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v postupu obecných soudů, které - oproti tvrzením stěžovatele - nevycházely toliko z výpovědi poškozeného, jež ho označil za osobu, která jej napadla (bila pěstmi a strhla na zem).
18. Jak konstatoval Nejvyšší soud, skutková zjištění okresního soudu a krajského soudu byla vytvořena mozaikou různých navzájem se doplňujících důkazů, zejména výpovědí svědků L. T., J. O. a A. K., které spolu s výpovědí poškozeného a provedenou agnoskací formovala dostatečně silný důkazní řetězec, na němž bylo důvodné vyslovit vinu stěžovatele. Krajský soud v odstavci 11. usnesení uvedl, že "výpovědi výše uvedených svědků nejsou v rozporu s výpovědí poškozeného, ale tuto v určitých směrech podporují a přispívají tak k její věrohodnosti".
19. Stěžovatel byl tedy uznán vinným nejen na základě agnoskace a výpovědi poškozeného, ale rovněž i svědeckými výpověďmi, ze kterých se podávalo, že (stěžovatel) se předmětný večer pohyboval ve společnosti spoluobviněných G. a T., přičemž svědek A. K. všechny tři útočníky sledoval do konkretizovaného baru, kde je zajistil policejní orgán (zajištění byli stěžovatel a spoluobvinění). Svědek tyto osoby poznal podle fotografií při podání vysvětlení v přípravném řízení, nicméně s ohledem na odstup několika let osobu stěžovatele u hlavního líčení již nepoznal. Svědek J. O. pak vypověděl, že poškozený byl napaden třemi osobami.
20. Namítá-li stěžovatel, že nebyl poškozeným v přípravném řízení při rekognici podle fotografií ztotožněn, je možno uvést, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že z konkretizovaného úředního záznamu se podává, že poškozenému byly předloženy tři fotografie zachycující všechny spoluobviněné (tedy stěžovatele, J. G. a D. T.), přičemž poškozený uvedl, že osoby na fotografiích poznává, pouze není schopen s jistotou určit, který z nich jej měl prvotně fyzicky napadnout (toto jednání nebylo předmětem obžaloby), ani není schopen určit, zda to byl obviněný na fotografii č. 2 nebo č. 3, který jej napadl na dvoře (toto jednání rovněž nebylo předmětem obžaloby), nicméně si byl jistý, že jej všichni tři napadli společně před barem (projednávaný skutek). Spíše než tváře si vybavoval to, jak byli útočníci vysocí a co měli na sobě. Nicméně u hlavního líčení si byl jist, že stěžovatel byl tím, kdo se napadení jeho osoby účastnil. Nadto nelze opomenout, že žádné jiné osoby odlišné od spoluobviněných se útoku na poškozeného neúčastnili. Byť by bylo možné stěžovateli přisvědčit potud, že uvedení slova "pachatel" na listinách obsahujících fotografie (všech spoluobviněných) předložených poškozenému při rekognici může vyvolávat určité pochybnosti, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud nepovažuje tento postup za vadu dosahující ústavněprávní roviny.
21. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím z principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo, ani že by nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
22. Znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly zčásti do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za podřaditelné pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud ("s jistou dávkou benevolence") zejména námitky, že nebyla naplněna subjektivní stránka jemu za vinu kladených přečinů, stejně jako nutná míra společenské škodlivosti jeho jednání. K nim Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitky zjevně neopodstatněné, přičemž stěžovatel s jeho argumentací v ústavní stížnosti blíže nepolemizuje. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
23. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu