ECLI:CZ:US:2021:4.US.1664.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1664/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Vavříkové, zastoupené Mgr. Marií Gallistlovou, advokátkou, sídlem Fr. Veselky 1678, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 22 Cdo 417/2021-325, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. července 2020 č. j. 58 Co 236/2019-267 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Víta Vojtka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Výrokem I rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. července 2020 č. j. 58 Co 236/2019-267 v části, že "se výrok II rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182 potvrzuje", výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. července 2020 č. j. 58 Co 236/2019-267 a výroky II a III rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019
č. j. 6 C 117/2017-182 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. července 2020 č. j. 58 Co 236/2019-267 se ve výroku I v části, že "se výrok II rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182 potvrzuje", a výrocích II a III ruší.
III. Rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. března 2019 č. j. 6 C 117/2017-182 se ve výrocích II a III ruší.
IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k nemovitostem, a to pozemku parc. č. st. X1 o výměře 541 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. X2, způsob využití rodinný dům, a pozemku parc. č. X3 o výměře 368 m2 zahrada, vše v katastrální území Uherský Brod, obec U., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Uherský Brod, na listu vlastnictví č. X4 a nemovitosti přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka, kterému uložil, aby zaplatil stěžovatelce náhradu odpovídající podílu na nemovitostech 600 000 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Okresní soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení v částce 133 503,11 Kč (výrok II) a České republice - okresnímu soudu na náhradu nákladů řízení částku 11 277,20 Kč (výrok III).
3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že rozdělení nemovitostí na samostatné věci není možné. I když znalecký posudek považoval za možné rozdělení domu na bytové jednotky, soud vycházel s odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 22 Cdo 559/2004) z toho, že takové rozdělení připadá v úvahu jen v případě, že vztahy mezi účastníky jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody o hospodaření se společnou věcí (o její správě) nevyžadují rozhodování soudu. Protože byly zjištěny velmi konfliktní vztahy stěžovatelky a vedlejšího účastníka, "což mimochodem bylo i patrno v jednací síni", k tomuto způsobu dělení nepřikročil a přikázal nemovitosti do vlastnictví vedlejšího účastníka za náhradu. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II (výrok I) a změnil jej ve výroku III tak, že stěžovatelka je povinna nahradit státu náklady řízení ve výši 13 084,70 Kč (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 27 522 Kč (výrok III).
5. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, že se dovolání odmítá (výrok I) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že vztahy stěžovatelky a vedlejšího účastníka jsou extrémně konfliktní, byla prokázána také množství evidovaných přestupkových řízení ve věci přestupků proti občanskému soužití, ať již jsou tyto oznamovány kýmkoliv. Za těchto okolnosti není úvaha o tom, že nejsou podmínky pro rozdělení domu na bytové jednotky, zjevně nepřiměřená. Navíc v dané věci soudy neučinily skutkové zjištění, že by se stěžovatelka snažila vzájemné rozpory urovnat. Podle §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv jednak ve skutečnosti, že obecnými soudy nebylo stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi nařízeno první setkání s mediátorem podle §100 odst. 2 o. s. ř., přičemž též namítá, že nebyla řádně poučena podle §118a o. s. ř. Dále namítá, že nebyla zohledněna další kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví jako představy stěžovatelky a vedlejšího účastníka o konkrétním a účelném využití věci, provedené investice do společné věci (zejména nedošlo k zohlednění nákladů na stavební úpravy provedené stěžovatelkou), údržba a opravy společné věci, citová vazba k předmětu spoluvlastnictví a případné bytové potřeby spoluvlastníků. Konečně stěžovatelka namítá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení obecné soudy postupovaly v rozporu s nejnovější rozhodovací praxí Ústavního soudu.
III.
Vyjádření účastníků řízení, vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky
7. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníku řízení.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného usnesení a konstatoval, že argumentace stěžovatelky uvedená v dovolání přípustnost dovolání založit nemohla.
9. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah napadeného rozsudku.
10. Okresní soud ve svém vyjádření jednak uvedl, že by nařízení mediace nevedlo k smírnému vyřízení věci, nebylo by efektivní, a proto mediaci nenařídil, přičemž též svou poučovací povinnost neporušil. Dále uvedl, že bylo v dané věci zjištěno, že nemovitá věc není dělitelná, přičemž důvody jsou uvedeny v napadeném rozsudku, na který okresní soud odkazuje. Konečně k nákladům řízení uvedl, že stěžovatelka a vedlejší účastník při zahájení řízení před okresním soudem i v jeho průběhu mohli být v legitimním očekávání, že ve věci bude rozhodnuto podle posouzení míry úspěchu ve věci.
11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření po shrnutí skutkových okolností posuzované věci uvedl, že má za to, že je ústavní stížnost nedůvodná a zejména dodal, že současnou situaci považuje za neúnosnou, stěžovatelka nejen, že neoprávněně nemovitost užívá, ale tuto také značně znehodnocuje. Do ústavních práv stěžovatelky nebylo zasaženo, za její vlastnictví jí byla přiznána odpovídající finanční náhrada. Naproti tomu sama odmítá respektovat pravomocné rozhodnutí soudů. Stěžovatelka také zapříčinila soudní spor, odmítala smírné vyřešení, odmítala spoluvlastnictví zrušit, odmítala způsob jeho vypořádání a soudní spor byl veden pouze z důvodů ležících na její straně. Vedlejší účastník navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
12. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka byla stěžovatelce zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní jednak setrvala na své argumentaci, a dále ji doplnila o další skutkovou a právní argumentaci.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků řízení a vedlejšího účastníka a s obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná, a to toliko v posouzení důvodnosti přiznání nákladů řízení před obecnými soudy vedlejšímu účastníkovi, resp. rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu ke státu. Ve zbývající části je zjevně neopodstatněná.
V. a)
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v meritu věci
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
17. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě v meritu věci (tj. ve zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka) nejde. Stěžovatelka se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly; tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v její věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)]. Stejně tak postup okresního soudu a krajského soudu byl řádně odůvodněn a jejich závěry nevykazují znaky neústavnosti.
18. Ústavní soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky v meritu věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí, na kterou korektně v odůvodnění svého usnesení odkázal. Na závěrech obecných soudů, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro rozdělení domu na bytové jednotky nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu, neboť došlo k zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, kdy stěžovatelka obdržela odpovídající finanční náhradu stanovenou na základě znaleckého posudku, přičemž možnost jiného řešení obecné soudy náležitým způsobem vyloučily a odůvodnily.
V. b)
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v náhradě nákladů řízení před obecnými soudy
19. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
20. Ústavní soud k problematice nákladů řízení přistupuje zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a také na něj proto dopadají požadavky řádně vedeného soudního řízení.
21. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj [srov. např. již nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96 (N 118/6 SbNU 353)], takže i pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové zejména to, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu. V této souvislosti nutno uvést, že problematikou náhrady nákladů řízení v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, ve kterém dospěl k závěru, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví musí být vlastnické právo každého ze spoluvlastníků v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny chráněno stejnou měrou. Ustanovení §142 o. s. ř. je proto třeba interpretovat tak, že plný úspěch a neúspěch procesních stran podle §142 odst. 1 o. s. ř. lze poměřovat pouze tehdy, zamítá-li soud návrh na zrušení spoluvlastnictví. Vyhoví-li obecný soud návrhu na zrušení spoluvlastnictví
a rozhoduje-li dále o způsobu jeho vypořádání, je na procesní úspěch jednotlivých účastníků, majících v řízení s povahou iudicii duplicis totožné postavení žalobce i žalovaného, třeba pohlížet jako na částečný (stejný) a zásadně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků podle §142 odst. 2 o. s. ř., ledaže konkrétní okolnosti věci výjimečně odůvodňují postup podle §142 odst. 3 o. s. ř.
22. Podle Ústavního soudu v odůvodněných případech tedy lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů, a to podle §142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví (i stanovení míry úspěchu jednotlivých účastníků) závisí na úvaze soudu (viz bod 24 uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20). Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování spoluvlastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva. Šikanózním jednáním však není sama o sobě skutečnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví (což je v soudní praxi situace obvyklá); obecný soud by musel přesvědčivě vyložit další důvody, které jej vedly k závěru, že je (výjimečně) namístě danému spoluvlastníku uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi.
23. Další širší okolnosti, k nimž lze přihlédnout, plynou z judikatury Nejvyššího soudu - například že se účastníci o předmětu řízení alespoň částečně shodli, jaké bylo procesní chování a stanoviska jednotlivých účastníků v průběhu řízení, či jaké bylo jejich jednání před zahájením řízení při snaze o zrušení spoluvlastnictví dohodou. "Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat, patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení." (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276).
24. Ústavní soud tedy při aplikaci výše uvedeného právního názoru na posuzovanou věc shledává, že krajský a okresní soud vydaly svá rozhodnutí dříve, než Ústavní soud přijal výše uvedený nález. Nemohly tak být s úvahami Ústavního soudu seznámeny a svými rozhodnutími procesně správně následovaly ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou však Ústavní soud neshledává ústavně konformní, jak je obsáhle vyjádřeno v nálezu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, na který Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice (viz k tomu sub 15), povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku (jako dovolání v posuzované věci), nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit. Ústavní soud řeší při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výlučně otázky ochrany ústavnosti, a pokud dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Jelikož Nejvyšší soud se s ohledem na účinnou úpravu nepřípustnosti dovolání proti výrokům o nákladech řízení nebude vyjadřovat s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je prostor pro Ústavní soud dán bez dalšího v případě, kdy dospěje k závěru, že rozhodnutí obecného soudu není ústavně konformní. Protože tomu tak v posuzované věci v případě nákladových výroků okresního soudu a krajského soudu je (nejde o pouhé sjednocování judikatury v rovině podústavního práva), nezbylo než tyto výroky obecných soudů zrušit, jak je ve výroku nynějšího nálezu uvedeno. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud shledal rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu ústavně konformní v části týkající se vypořádání spoluvlastnictví. To pak platí i pro toto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto (jeho dovolání nebylo přípustné) a rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo shledáno ústavně konformním, je nutno za analogického použití §146 odst. 3 o. s. ř. konstatovat, že pro náklady řízení v dovolacím řízení i v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví platí, že dovolatel je v případě, kdy bylo jeho dovolání odmítnuto, povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady řízení. Z uvedeného důvodu je nutno výrok II napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní. Nově otevřené řízení před okresním soudem se bude již týkat jen nákladů řízení u okresního a krajského soudu, i když není vyloučeno, že přitom bude moci být přihlédnuto i ke konkrétním okolnostem případu (viz sub 25).
25. Ústavní soud uzavírá, že zásadně to tedy v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví znamená upřednostnit aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. a vyslovit, že oba účastníci řízení byli úspěšní zčásti a náhrada nákladů řízení proto nenáleží žádnému z nich. Tím ovšem není řečeno, že by obecné soudy v následujícím řízení v nyní posuzované věci nemohly zohlednit konkrétní okolnosti případu a aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř., odůvodňuje-li to např. obstrukční chování účastníka v průběhu řízení, či jiné významné okolnosti (viz výše), což by však musely náležitě odůvodnit. Samo o sobě však není rozhodné, který z účastníků navrhl vypořádání zrušeného spoluvlastnictví a jeho způsob a který z nich (či úplně jiný) soud nakonec zvolil, neboť to záviselo na jeho úvaze vedené zákonnou úpravou. Proto také nemůže být rozhodné, co bylo mezi účastníky sporné z pohledu provedeného dokazování a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Konkrétní vyčíslení náhrady nákladů řízení, bude-li nějaké, bude tedy již úkolem okresního soudu v následném řízení. Úkolem Ústavního soudu totiž není vstupovat do oblasti kognice obecných soudů, a proto může posoudit pouze otázku dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení, nikoli však předjímat jeho budoucí výsledek založený na ústavně konformním výkladu právních předpisů obecnými soudy.
VI.
Závěr
26. Ústavnímu soudu s ohledem na shora uvedené nezbylo než uzavřít, že napadenými nákladovými výroky obecných soudů pomíjejícími ústavně právně relevantní specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, porušily obecné soudy v nákladových výrocích základní právo stěžovatelky na soudní ochranu ve spojení s jejím právem na ochranu vlastnictví. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky částečně vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí v nákladových výrocích zrušil.
27. Ve zbývající části [srov. důvody sub V. a)] Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v této části (v meritu věci) odmítl.
28. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti krátce po jejím podání, bylo bezpředmětné rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a to zvláště za situace, kdy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví již bylo v době podání ústavní stížnosti promítnuto v katastru nemovitostí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu