ECLI:CZ:US:2021:4.US.1777.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1777/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Co 771/2021-752, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020 č. j. 28 Co 377/2020-733 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. října 2020 č. j. 59 C 16/2011-689, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Zdeňka Lžičky a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z připojených příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků napadeným usnesením zamítl námitku místní nepříslušnosti obvodního soudu vznesenou stěžovatelkou jako žalovanou v podání ze dne 18. 9. 2019 a doplněnou při jednání konaném dne 1. 10. 2020 (výrok I.), a dále zamítl námitku místní nepříslušnosti téhož soudu vznesenou vedlejším účastníkem na straně žalované - hlavním městem Prahou rovněž při jednání konaném dne 1. 10. 2020 (výrok II.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro stanovení místní příslušnosti platí zásada tzv. perpetuatio fori, podle které se její podmínky zkoumají pouze ke dni zahájení řízení, byť by později v průběhu řízení došlo k jejich změně. Vzhledem k tomu, že ke dni zahájení řízení byl soudem, který byl místně příslušným k projednání věci, shledal obvodní soud námitky místní nepříslušnosti nedůvodnými a zamítl je.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil obvodnímu soudu, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vychází při určování věcné a místní příslušnosti ze zásady perpetuatio fori, podle níž se příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v době zahájení řízení. Příslušnost soudu založená na počátku řízení se v jeho průběhu nezmění, i když dojde ke změně skutečností, podle nichž se posuzuje místní a věcná příslušnost. Takto určený soud je přitom zákonným soudem (čl. 38 odst. 1 Listiny). Městský soud konstatoval, že v předmětné věci bylo řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků zahájeno u obvodního soudu, a to u pozemků nacházejících se v obvodu působnosti tohoto soudu, řízení tedy bylo zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost podle §88 písm. b) o. s. ř., byla dána. Posléze došlo k opakovaným změnám žaloby a vedlejší účastník požaduje i jiné pozemky nacházející se mimo obvod působnosti obvodního soudu. Městský soud uzavřel, že v dané věci bylo řízení zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost podle §88 písm. b) o. s. ř., byla dána, a přes pozdější změny žaloby se jeho příslušnost nemění. Městský soud též upozornil na judikaturu Nejvyššího soudu aprobující závěr o užití zásady perpetuatio fori i v případech, kdy soudem připuštěnou změnou žaloby dojde ke změně příslušnosti věcné, a upozornil na to, že zkoumání podmínky řízení (věcné příslušnosti) je založeno na rigidnějším pravidlu, než v případě zkoumání příslušnosti místní, a proto tím spíše se závěry judikatury prosadí v případech, kdy změnou žaloby připuštěnou soudem dojde ke změně místní příslušnosti soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1224/2020).
4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné podle §237 o. s. ř., k řešení otázky procesního práva "zda v řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalující oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků se na pozemky nespadající do obvodu působnosti tohoto soudu, které byly uplatněny v průběhu řízení změnou žaloby, použije §11 odst. 1 věta druhá o. s. ř. (zásada perpetuatio fori), nebo §88 písm. b) o. s. ř. (pravidlo o výlučné místní příslušnosti soudu)", která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť není přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že uvedené usnesení městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoliv v dané věci odchýlit. V posuzované věci je zřejmé, že řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemků bylo zahájeno u obvodního soudu, a to u pozemků nacházejících se v obvodu působnosti tamního soudu, což znamená, že řízení bylo zahájeno u soudu, jehož výlučná místní příslušnost podle §88 písm. b) o. s. ř., byla dána. Takto stanovenou místní příslušnost pak nemohly ovlivnit ani následné změny žaloby, na jejichž základě vedlejší účastník požadoval i jiné pozemky nacházející se mimo obvod působnosti obvodního soudu, neboť v souladu se zásadou perpetuatio fori (trvání soudu) platí, že příslušnost soudu založená na počátku řízení se v jejím průběhu nezmění, ačkoli dojde ke změně skutečností, podle nichž se posuzuje místní a věcná příslušnost. Skutečnost, že vedlejší účastník několikrát změnil své žalobní žádání a domáhá se nyní pozemků situovaných v odlišných katastrálních územích, není natolik mimořádné a vážné povahy, aby odůvodnila výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zřetel na zásadu perpetuatio fori se vezme i tehdy, dojde-li změnou žaloby, kterou soud připustí, ke změně věcné příslušnosti soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2296/2013). Judikaturní závěry obsažené v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu se prosadí i v případech, kdy změnou žaloby (připuštěnou soudem) dojde ke změně místní příslušnosti soudu. Nadto Nejvyšší soud podotkl, že stěžovatelka neuplatnila námitku místní nepříslušnosti při prvním úkonu, který jí náležel, a proto i s ohledem na §105 odst. 1 a 4 o. s. ř., bylo namístě ji zamítnout.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v její věci dospěly k nesprávným zjištěním, zakládajícím místní příslušnost obvodního soudu, v důsledku čehož došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Obecné soudy v předmětné věci svévolně vyložily a aplikovaly §11 odst. 1 větu druhou o. s. ř. (zásadu perpetuatio fori), a §88 písm. b) o. s. ř. (pravidlo o výlučné místní příslušnosti soudu), a nerespektovaly kogentní §88 písm. b) o. s. ř., čímž svoje rozhodnutí zatížily protiústavností (sc. neústavností).
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud dodržuje §88 písm. b) o. s. ř., při zahájení řízení. Je-li náhradovou žalobou požadováno více náhradních pozemků, platí, že u každého z těchto pozemků se místní příslušnost soudu posuzuje zvlášť - všechny požadované pozemky musí být v obvodu soudu, u kterého byla podána žaloba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4161/2017). Nejvyšší soud však naopak nedodržuje §88 písm. b) o. s. ř., při změně žaloby. Je-li požadováno více náhradních pozemků až v průběhu řízení změnou žaloby, podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že posouzení místní příslušnosti soudu u těchto nově požadovaných pozemků je vyloučeno - žádný nově požadovaný pozemek nemusí být v obvodu soudu, u kterého byla podána žaloba. Tento rozdíl v judikaturních řešeních výlučné místní příslušnosti soudu při podání žaloby na straně jedné a při změně žaloby na straně druhé (rozdílný pohled na zásadu perpetuatio fori ) není podle stěžovatelky opodstatněný a je protiústavní (sc. neústavní).
8. Stěžovatelka namítá, že zásada perpetuatio fori na pozemky včleňované do řízení změnou žaloby nedopadá. V takové situaci totiž nedochází v průběhu řízení ke změně okolností rozhodných pro určení místní příslušnosti soudu, tedy polohy požadovaných náhradních pozemků (čímž ani není založena možnost přetrvání počátečního stavu těchto okolností a jeho právní relevance pro místní příslušnost soudu po celé řízení), nýbrž ke změně předmětu řízení, jeho rozšíření o další požadované náhradní pozemky, jde tedy o uplatnění dalších nároků na převod náhradních pozemků. Ostatně sám Nejvyšší soud zastává názor, že "co jeden požadovaný náhradní pozemek, to jeden nárok" (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. 28 Cdo 4161/2017).
9. Stěžovatelka dále namítá, že zvolené judikaturní řešení zbavuje žalovanou stranu veškeré procesní obrany proti změně žaloby na pozemky nespadající do obvodu místně příslušného soudu, neboť tato nemá právo na odvolání proti usnesení o připuštění takové změny žaloby a námitka místní nepříslušnosti soudu je omezena na první úkon ve věci (§105 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Ten však zpravidla byl již učiněn před připuštěním změny žaloby.
10. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud na rozdíl od obvodního soudu a městského soudu naznal, že námitka místní nepříslušnosti soudu byla stěžovatelkou vznesena pozdě. Stěžovatelka poukazuje na to, že v souvislosti se změnou žaloby však v rozporu s §5 o. s. ř., podle kterého soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních povinnostech, od obvodního soudu nedostala poučení o právu vznést námitku místní nepříslušnosti soudu, stalo se tak až přípisem ze dne 6. 9. 2019.
11. Tím, že obecné soudy navzdory stěžovatelčině námitce místní nepříslušnosti nepostoupily věc v rozsahu dalších žalovaných pozemků p. č. X1 a X2 v k. ú. Bubeneč, p. č. X3 a X4 v k. ú. Hodkovičky, p. č. X5 v k. ú. Třebonice, p. č. X6 v k. ú. Záběhlice, p. č. X7 v k. ú. Letňany a p. č. X8 v k. ú. Ďáblice soudům místně příslušným, porušily právo stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými nebylo vyhověno její námitce místní nepříslušnosti obvodního soudu. Přitom namítá mechanismus určení místní příslušnosti soudu, když tvrdí, že zásada perpetuatio fori na pozemky včleňované do řízení změnou žaloby nedopadá. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz např. usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06, usnesení ze dne 26. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 1753/21, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů směřuje, jak ostatně vyplývá z §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu procesu došlo k nenapravitelnému důsledku.
16. Jde-li o samotnou otázku místní příslušnosti, její posouzení - zde na základě příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy podústavního práva - přísluší zásadně obecným soudům. Ústavní soud by do tohoto rozhodování mohl zasáhnout za předpokladu, že daný "proces" interpretace a aplikace tzv. podústavního práva by byl stižen tzv. kvalifikovanou vadu, což je podle konstantní judikatury zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, zde konkrétně základního práva na zákonného soudce, nebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 236/19, usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3043/19, usnesení ze dne 30. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 500/20). Pochybení takové povahy však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo.
17. Ústavní soud v minulosti také konstatoval, že nesprávnost v určení fora lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým nicméně nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatel (viz usnesení ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3419/10). Navíc zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci (srov. také např. usnesení ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3604/19, usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3592/19, usnesení ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3579/19, usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3271/19 a další). Stěžovatelce tedy zůstává tato možnost v budoucnu zachována.
18. Jak již v předmětné věci konstatovaly obecné soudy, z ustálené judikatury civilních soudů vyplývá, že občanský soudní řád vychází při určení věcné i místní příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná i místní příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v okamžiku zahájení řízení (srov. též §11 odst. 1 a §82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné či místní příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. 30 Cdo 508/2000, ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 1578/2008, ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3644/2017, ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1021/2019 a ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. 28 Cdo 1224/2020).
19. Uvedené závěry se podle judikatury Nejvyššího soudu prosadí i v řízení o nahrazení projevu vůle směřujícího k bezúplatnému převodu náhradních zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021 sp. zn. 28 Cdo 771/2021, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2021 sp. zn. II. ÚS 1753/21, vydané ve věci téže stěžovatelky).
20. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěrem Nejvyššího soudu, že námitka místní nepříslušnosti soudu jí byla vznesena pozdě, je třeba uvést, že tuto skutečnost Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze na okraj konstatoval, aniž by z této své úvahy učinil jakékoli závěry pro posuzovanou věc.
21. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci obecné soudy dospěly ke spolehlivým zjištěním zakládajícím místní příslušnost obvodního soudu a své závěry řádně ústavně konformním způsobem odůvodnily. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly napadenými rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
22. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu