ECLI:CZ:US:2021:4.US.1783.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1783/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2021 č. j. 9 To 135/2021-558 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. března 2021 č. j. 5 T 11/2021-489, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip presumpce neviny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Okresní soud zjistil, že na stěžovatele byla podána obžaloba, kterou je mu kladeno za vinu spáchání pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit v době a způsobem popsaným v podané obžalobě. Stěžovatel okresnímu soudu doručil žádost o bezplatnou obhajobu, v níž uvedl, že není schopen v současné době náklady obhajoby hradit sám. Před vzetím do vazby pracoval jako tesař, ale nemá ani zřízen bankovní účet. Zamítnutí návrhu okresní soud odůvodnil závěrem, že stěžovatel dostatečně neosvědčil ve smyslu §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), že nemá dostatek prostředků, aby si náklady obhajoby hradil sám, a tedy že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Stěžovatel sice podle okresního soudu tvrdil mimo jiné ve svém čestném prohlášení, že je nemajetný, na druhou stranu sám u hlavního líčení uvedl, že před vzetím do vazby byl zaměstnán jako tesař a pobíral mzdu ve výši 40 až 50 000 Kč měsíčně. Tuto práci nevykonával v zimních měsících pro nedostatek zakázek; ani po tuto dobu však nepobíral žádné dávky ze sociálního systému. Po odečtení běžných výdajů na potřeby domácnosti stěžovatel podle svého tvrzení dokázal ušetřit 5 až 10 000 Kč měsíčně. Stěžovatel dále u hlavního líčení uvedl, že před prací tesaře vlastnil agenturu na vymáhání pohledávek, a to přibližně po dobu osmi až devíti let. Z této činnosti stěžovateli podle jeho vlastního tvrzení plynul příjem 50 až 70 000 Kč měsíčně. Přesto stěžovatel tvrdil, že nemá bankovní účet ani úspory, což ale podle okresního soudu s ohledem na výše uvedené okolnosti přesvědčivě nedoložil. Sám stěžovatel také u hlavního líčení uvedl, že je zdráv, nemá žádná zdravotní omezení, která by mu bránila ve výkonu jakéhokoliv zaměstnání. Za této situace okresní soud tedy neshledal důvod, který by stěžovateli bránil nést náklady obhajoby, byť třebas k okamžiku rozhodování soudu formou splátek.
3. Následnou stěžovatelovu stížnost podanou podle §141 a násl. trestního řádu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Okresní soud měl podle krajského soudu dostatek důkazů, na jejichž základě nevyhověl stěžovatelově žádosti o bezplatnou obhajobu. V odůvodnění svého usnesení okresní soud odpovídajícím způsobem vyložil, jakými úvahami se řídil a k jakým závěrům dospěl, a krajský soud se s jeho argumenty ztotožnil. Z dlouhodobých výdělkových poměrů stěžovatele je možné i podle krajského soudu uzavřít, že tyto byly nadprůměrné a nelze dospět k závěru o jeho špatné finanční situaci, která by mu neumožňovala ani do budoucna hradit náklady vzniklé v souvislosti s jeho obhajobou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že jediným kritériem pro přiznání nebo nepřiznání práva na bezplatnou obhajobu je aktuální nemajetnost obžalovaného v době podání žádosti. Stanovil-li okresní soud stěžovateli jako obžalovanému pro přiznání bezplatné obhajoby například podmínku nemožnosti v budoucnu pracovat, aniž by pro takové kritérium ovšem byla opora v zákoně, porušil tím stěžovatelovo právo na soudní ochranu a na bezplatnou pomoc obhájce. Úvahy obecných soudů také podle stěžovatele vedou k nesprávnému závěru, že nárok na bezplatnou obhajobu (obhajobu za sníženou odměnu) lze přiznat jen osobám, které před vznikem potřeby právního zastoupení žily ekonomicky odpovědným způsobem života a toliko jejich příjmy jim nedovolily vytvořit úspory. Takový výklad však podle stěžovatele odporuje například nálezu ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud, mimo jiné, uvedl, že stanoví-li obecné soudy pro přiznání bezplatné obhajoby podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře a jejich plnění je založeno pouze na hypotetickém závěru o budoucí příjmech, popřípadě na doposud neprokázané trestné činnosti obviněného, poruší tím právo obviněného na soudní ochranu a na bezplatnou právní pomoc. Nepřiznání nároku na právní pomoc není možné podle stěžovatele odůvodňovat ani úvahou, že nebýt páchané trestné činností, která je v rozporu s dobrými mravy, nemusel by obviněný vynakládat prostředky na svoji obhajobu (na podporu tohoto svého závěru stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. 11 Tz 49/2011). Nadto stěžovatel upozorňuje, že v jiných trestních řízeních, kde je rovněž posuzována jím páchaná trestná činnost, mu byl nárok na bezplatnou obhajobu přiznán, přičemž obecné soudy o těchto žádostech stěžovatele na bezplatnou obhajobu rozhodovaly ve shodném časovém období.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení a je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě nákladů na právní pomoc, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38].
8. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež jeden soud pokládal za výkladově určující, mohou být jiným soudem hodnocena též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/18).
9. Podle §33 odst. 2 trestního řádu má nárok na bezplatnou obhajobu obviněný, který osvědčí se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry, že nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě není důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Je na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost o majetkových poměrech žadatele, prokázání nemajetnosti je výlučně na něm. Soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Položí-li soudy spíše než na současný stav důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
10. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu přitom vychází ze zjevně restriktivního přístupu (např. usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/17). V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro zásah vedoucí ke zrušení napadených rozhodnutí. Obecné soudy v rozhodnutích uvedly okolnosti, které považovaly za rozhodující pro posouzení žádosti stěžovatele, a rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily. Jejich postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
11. K argumentaci stěžovatele postačuje shrnout, že obecné soudy v posuzované věci nevyhovění žádosti nezaložily pouze na hypotetickém závěru o jeho budoucích příjmech (což však v řízení o jiné žádosti stěžovatele učinil okresní soud usnesením ze dne 23. 3. 2021 č. j. 3 T 132/2020-124, a proto bylo toto rozhodnutí usnesením krajského soudu ze dne 22. 4. 2021 č. j. 7 To 102/2021-149 zrušeno) nebo dokonce na spekulaci o stěžovatelově doposud neprokázané trestné činnosti, ale na tom, že potřebnost úhrady nákladů obhajoby ve smyslu výše odkazované judikatury Evropského soudu pro lidská práva stěžovatel dostatečně neprokázal. Požadavkům ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2590/19 tak obecné soudy plně vyhověly.
12. Právo na bezplatnou obhajobu (či na obhajobu za sníženou odměnu) obecné soudy stěžovateli neodepřely ani na základě zjevně excesivní úvahy o nemravnosti jím eventuálně spáchané trestné činnosti (srovnej k tomu opačné skutkové okolnosti ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu) nebo na základě jinak svévolně zvoleného kritéria (srov. k tomu například opět skutkové okolnosti nálezu sp. zn. IV. ÚS 2590/19, v němž obecné soudy - zjednodušeně řečeno - vyšly mimo jiné z toho, že kdyby tehdejší stěžovatel ve 20 letech nestudoval střední školu, měl by dostatek prostředků na obhajobu, nebo nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20, v němž obecné soudy hodnotily potencionalitu příjmů obviněného ve dvacetiletém výhledu).
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu