ECLI:CZ:US:2021:4.US.1925.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1925/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Tomášem, advokátem, sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích ze dne 19. května 2021 č. j. 14 To 186/2021-72 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. dubna 2021 č. j. 0 PP 36/2021-45, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byla podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 2. 2017 č. j. 6 T 7/2016-389. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ač stěžovatel splnil podmínku výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody a jeho chování a způsob, jakým plní své povinnosti ve výkonu trestu (je kladně hodnocen, kázeňsky odměňován a program zacházení plní), by mohly jeho podmíněné propuštění umožnit, nelze uzavřít, že by skýtal záruku vedení řádného života do budoucna, protože byl v minulosti již opakovaně odsouzen (23x), vykonával nepodmíněné tresty nikoli zanedbatelné výměry, ve výkonu trestu je nyní potřinácté a v současné době vykonává trest za závažnou násilnou trestnou činnost (loupežné přepadení), které se dopustil ve svém věku 65 let surovým způsobem vůči ženě ještě vyššího věku (73 let), přičemž došlo k jejímu vážnému zranění. Okresní soud shledal, že nebyly-li ani dříve vykonané opakované nepodmíněné tresty v minulosti schopné působit na stěžovatele žádoucím účinkem (ve výkonu trestu prožil přibližně 25 let), když jeho trestná činnost naopak ještě gradovala, není reálné očekávat, že by v případě podmíněného propuštění se stanovenou zkušební dobou byl tentokrát již schopen svoje jednání významněji korigovat. Pro takový předpoklad nesvědčil podle okresního soudu žádný z opatřených důkazů. Stěžovatel v celém průběhu svého života prokázal, že na svobodě není schopen (či ochoten) žít tak, aniž by trestnou činnost páchal. V jeho životě nebylo žádné delší období, ve kterém by vedl řádný život. Okresní soud konstatoval, že je zřejmé, že stěžovatel při svém pobytu na svobodě absolutně nechce či neumí dodržovat základní normy a jeho vyšší věk mu nebránil ani spáchat závažnou násilnou trestnou činnost vůči osobě vyššího věku, navíc ženě. Jakkoli stěžovatel hodnotil tento skutek jako "blbost" s tím, že v minulosti "blbosti" dělal a nyní již nechce, podle okresního soudu nebylo možno další spáchání trestné činnosti u něho vyloučit, resp. pro takový závěr nebyl dán žádný hmatatelný poznatek. Dodal, že zohlednění předchozích odsouzení nelze považovat za dvojí trestání, případně dvojí přičítání k tíži stěžovatele, protože informace o jeho osobě, včetně předchozího života, jsou jedním ze základních kritérií pro soud z hlediska posuzování zákonných podmínek pro využití institutu podmíněného propuštění. Uzavřel proto, že předchozí vykonané tresty neměly na stěžovatele prakticky žádný účinek, neboť se v dalším období dopustil další a mnohem závažnější trestné činnosti, proto nebylo možno považovat důvodný předpoklad vedení řádného života stěžovatelem v budoucnu za splněný.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se s tvrzením okresního soudu, že stěžovatel splnil podmínku výkonu poloviny uloženého trestu odnětí svobody a souhlasil i se závěrem o polepšení stěžovatele, k němuž však zdůraznil, že u této podmínky nejde o splnění nikterak výrazné, neboť udělení devíti odměn za období pěti let není nijak vysoké. Za důvodné pak označil závěry okresního soudu o nesplnění třetí zákonné podmínky, tj. očekávání vedení řádného života v budoucnu. Poukázal na to, že ani předchozí výkony trestů neměly pozitivní vliv na další způsob chování stěžovatele, přičemž podotkl, že nelze uvést, že by v obdobných případech neměli odsouzení šanci na úspěch při žádostech o podmíněné propuštění s ohledem na jejich recidivu. Muselo by však jít o mimořádné okolnosti, které by způsobily příznivé očekávání o vedení jejich života po podmíněném propuštění, což u stěžovatele shledáno nebylo. Krajský soud přisvědčil názoru okresního soudu, že je zřejmé, že stěžovatele hrozba nepodmíněného trestu v minulosti zásadně neovlivnila a spáchal recidivu ještě závažnějšího charakteru, a že z žádné skutečnosti nebylo možno dovodit, že by se již napravil natolik, že by u něj nebylo třeba dalšího výkonu trestu. Ze slušného chování stěžovatele ve výkonu trestu podle krajského soudu nelze dovozovat, že na svobodě nemůže dojít opětovně k jeho závadnému chování. Poukázal na to, že v životě stěžovatele lze zjevně odlišovat dobu strávenou ve výkonu trestu, kdy v zásadě respektuje dané podmínky, od období jeho života na svobodě, kdy opakovaně selhává a inklinuje k asociálnímu způsobu života. Krajský soud ve shodě s názorem okresního soudu uzavřel, že riziko selhání v nekontrolovaném prostředí mimo věznici je u stěžovatele reálné, a to i vzhledem k závažnosti posledně spáchané trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a dále uvádí, že obecné soudy postavily své závěry o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění výhradně na skutečnostech týkajících se jeho trestní minulosti a nezohlednily veškeré skutečnosti týkající se posouzení naplnění třetí zákonné podmínky pro podmíněné propuštění, a to polepšení za dobu strávenou ve výkonu nynějšího trestu, jeho současné psychické rozpoložení, pokročilý věk a snahu o budoucí lepší život. Opakovaně tvrdí, že pro své budoucí žití na svobodě je plně finančně zajištěn, neboť každý měsíc pobírá starobní důchod ve výši 4 582 Kč, a pro případ propuštění z výkonu trestu měl zajištěné ubytování v Azylovém domě pro muže v Pardubicích. Má za to, že tak splnil veškeré podmínky pro podmíněné propuštění uvedené v §88 trestního zákoníku. Je přesvědčen, že obecné soudy třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění posoudily pouze na základě jeho trestní minulosti, čímž porušily zákaz dvojího přičítání odporující principu ne bis in idem, a současně svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a adekvátně se nevypořádaly se všemi důkazy, čímž došlo rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411), ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37), ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) aj., všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
III.
Vyjádření účastníků řízení
5. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení.
6. Okresní soud ve svém vyjádření bez dalšího odkázal na obsah svého rozhodnutí ve věci.
7. Krajský soud rovněž odkázal na odůvodnění svého usnesení a dále poukázal na to, že obsah ústavní stížnosti je obdobný obsahu stížnosti proti usnesení okresního soudu s tím, že žádné námitky stěžovatele nebyly opomenuty. Zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že obecné soudy přehlížely dostupné informace týkající se výkonu současného trestu stěžovatele a jeho chování, se "nezakládá na pravdě". Pro posouzení důvodného předpokladu vedení řádného života je třeba podle něj uvážit všechny dostupné okruhy informací včetně dosavadního života odsouzeného, přičemž u jeho celoživotní recidivy je třeba logicky hodnotit i jeho dřívější životní návyky a ustálený způsob života. Dalším okruhem informací jsou informace o chování odsouzeného v aktuálním výkonu trestu odnětí svobody a třetím kritériem je předpokládaný vliv prostředí, ve kterém by se odsouzený po propuštění nacházel, a další okolnosti jeho budoucího života, které lze předpokládat. Krajský soud konstatoval, že soudy se všemi těmito otázkami zabývaly, hodnotily je v souvislostech a nepřehlédly ani slušné chování stěžovatele v nynějším výkonu trestu odnětí svobody, byť nejde o projevy chování nijak nadprůměrné. Zásadní je podle krajského soudu skutečnost, že stěžovatel neprojevil větší míru polepšení, která by mohla v porovnání s ostatními negativy vést soudy k úvaze o možnosti podmíněného propuštění.
8. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové a Okresní státní zastupitelství v Pardubicích nevyužily možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdaly postavení vedlejších účastníků řízení. Ústavní soud proto s nimi jako s vedlejšími účastníky dále nejednal.
9. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice, neboť se v nich neobjevily žádné zásadní nebo nové argumenty.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své závěry přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
13. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích okresního soudu a krajského soudu žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Oba ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a krajský soud dostatečně vysvětlil také to, proč se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že okresní soud vystavěl odůvodnění svého rozhodnutí jen na jeho trestní minulosti (totožnou námitku stěžovatel uplatnil i v podané ústavní stížnosti). Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet mimo jiné i z údajů o jeho trestní minulosti, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Stěžovatel se danou námitkou v podstatě domáhá toho, aby na podkladě jeho dobrého hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody obecné soudy pominuly jeho trestní minulost.
14. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je naopak nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Obecné soudy dospěly k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15), jako tomu bylo podle závěrů obou obecných soudů v této věci. Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
15. Okresní soud i krajský soud dospěly po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není zajištěna podmínka budoucího řádného života, což je věcí jejich uvážení, při kterém shledaly, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti. Krajský soud, ač souhlasil se závěrem okresního soudu o polepšení stěžovatele, současně zdůraznil, že nejde o polepšení výrazné. Zároveň se zabýval i předpokládaným vlivem prostředí, ve kterém by se odsouzený po propuštění nacházel, a dalšími skutečnostmi vztahujícími se k jeho budoucímu životu, které lze u něj předpokládat, jakož i okolnostmi, které by mohly vést k příznivému očekávání o vedení jeho života po podmíněném propuštění, a to včetně jeho vyššího věku. Takové okolnosti, které by vedly k pozitivní prognóze budoucího života, však u stěžovatele neshledal. Za rozhodné oba soudy považovaly, že předchozí výkony trestů neměly pozitivní vliv na další způsob chování stěžovatele, když naopak jeho trestná činnost ještě gradovala, a že z žádné skutečnosti nebylo možno dovodit, že by se již napravil natolik, že by u něj nebylo třeba dalšího výkonu trestu. Stěžovatel v celém průběhu svého života prokázal, že na svobodě není schopen žít tak, aniž by trestnou činnost nepáchal. Ve spáchání v pořadí poslední závažné násilné trestné činnosti, navíc vůči ženě vyššího věku, mu nezabránil ani jeho vyšší věk. Okresní soud i krajský soud se shodly v tom, že ze "slušného chování stěžovatele ve výkonu trestu" nelze dovozovat, že na svobodě nemůže dojít opětovně k jeho závadnému chování. Riziko selhání stěžovatele v nekontrolovaném prostředí mimo věznici vyhodnotily, a to i vzhledem k závažnosti posledně spáchané trestné činnosti, jako reálné.
16. Z uvedeného vyplývá, že okresní soud i krajský soud hodnotily tedy všechny okolnosti komplexně a nesoustředily se jen na trestní minulost odsouzeného. Přitom zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která následně odpovědně zvážily při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracují podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikovaly na stěžovatelův konkrétní případ a dospěly k podloženému závěru, že u stěžovatele je riziko recidivy stále příliš velké.
17. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadenému rozhodnutí, neboť závěry obecných soudů pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by jejich postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
18. K namítanému porušení zásady ne bis in idem Ústavní soud dodává, že posouzení dosažení účelu trestu, jak již bylo shora zmíněno, je úkolem obecného soudu. Je-li o něm subjektivně přesvědčen stěžovatel, nejde nutně o objektivní zjištění. Nezjistily-li soudy v projednávaném případě při splnění zákonem stanovených podmínek (čl. 36 odst. 1 Listiny) naplnění všech požadavků pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, nelze v ústavní stížnosti projevenou nespokojenost stěžovatele považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Obecný soud se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat tím, zda byly naplněny veškeré požadavky, aniž by aplikoval automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která není - nemůže být - automatická. Zásada ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny) proto nemůže být narušena, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného (stěžovatele) ve výkonu trestu odnětí svobody, a to případně i po celou dobu uloženého trestu (srov. usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 1935/20).
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu