ECLI:CZ:US:2021:4.US.2338.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2338/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného Mgr. Lubošem Bôrikem, LL.M., advokátem, sídlem Orelská 82/13, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2021 sp. zn. 3 Tdo 428/2021, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020 sp. zn. 9 To 23/2020, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2020 sp. zn. 9 To 158/2020, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. února 2020 sp. zn. 5 T 122/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. listopadu 2019 sp. zn. 5 T 122/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 21 T 15/2018 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 10. 2019 sp. zn. 67 To 335/2019, stěžovatele odsoudil podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 a 2 trestního zákoníku k "úhrnnému souhrnnému" trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku stěžovateli uložil podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství ke zvládání emočně vypjatých situací. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 200 Kč, tj. celkem 10 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách po 1 000 Kč měsíčně, kdy výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, nebude-li dílčí splátka včas zaplacena. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené době nevykonal, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 3 854 Kč a poškozenému J. Ž. (dále jen "poškozený") náhradu škody ve výši 46 553 Kč. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (ve spojení s uvedeným usnesením městského soudu), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. Podle obvodního soudu se stěžovatel dopustil uvedených přečinů tím, že v konkretizovanou dobu na vymezeném místě po předchozí slovní rozepři mezi A. J. a poškozeným, kdy A. J. za přítomnosti stěžovatele zvýšeným hlasem oslovil poškozeného s dotazem, zda obtěžoval jeho přítelkyni, na to stěžovatel a A. J. přistoupili k poškozenému na vzdálenost přibližně 20 až 30 cm, načež poškozený ze strachu vběhl do restaurace a zde požádal o pomoc jednoho z hostů, s tím, že ho chtějí dva kluci zmlátit, a když tento svědek venku před restaurací všem řekl, ať jsou v klidu a jdou domů, a poté se vrátil do restaurace, tak se vzápětí obžalovaný a A. J. opět přiblížili k poškozenému, který, se záměrem vyhnout se fyzickému konfliktu, zamířil zpět do restaurace, avšak ve chvíli, kdy chtěl vstoupit do jejích vchodových dveří, ho stěžovatel udeřil pěstí do pravé části obličeje, až poškozený upadl na schody ve vstupu do restaurace, čímž poškozenému způsobil nekomplikovanou zlomeninu kloubního výběžku dolní čelisti vpravo, což si vyžádalo lékařské ošetření a celkovou dobu hojení a léčby v době nejméně 5 týdnů, se srovnatelnou dobou omezení v obvyklém způsobu života vzniklou bolestivostí, omezením verbálního projevu poškozeného a nutností dodržovat léčebný režim, a to zejména omezeními při příjmu potravy (poškozený mohl po dobu 10 dnů přijímat důsledně pouze tekutou stravu a následně stravu kašovitou po celkovou dobu přibližně 6 týdnů ode dne vzniku poranění).
3. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Olga Kalašová není vyloučena z vykonávání úkonu trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené pod sp. zn. 5 T 122/2018 (§31 odst. 1 trestního řádu).
4. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním a jeho usnesení stížností. Městský soud napadeným usnesením stížnost s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl a napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek obvodního soudu toliko ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozenému, a podle §259 odst. 3 trestního zákoníku při nezměněném výroku o vině oběma přečiny rozhodl, že stěžovatele odsoudil podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 10 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v deseti splátkách po 1 000 Kč měsíčně, kdy výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, nebude-li dílčí splátka včas zaplacena. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému náhradu bolestného částku ve výši 16 553 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozeného se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (ve spojení s uvedeným usnesením městského soudu), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že soudy neprokázaly jeho přímý úmysl ublížit poškozenému na zdraví ani srozumění s tím, že jeho facka může poškozenému způsobit zranění. Soudy tak skutek jako úmyslné ublížení na zdraví kvalifikovaly nesprávně.
7. Nesprávné právní posouzení skutku se podle stěžovatele týká také trestného činu výtržnictví, neboť pachatele ani účastníka jednání nelze počítat do okruhu osob představujících veřejnost. Jedinou osobou, která může představovat veřejnost, je svědek F., který navíc viděl potyčku pouze periferně. Dále není vyloučeno, že poškozený "se ohnal" jako první, čímž zahájil potyčku. Nelze proto dovodit, že jednání stěžovatele při vzájemném fyzickém napadání bylo skutečně hrubým narušením občanského soužití, jednání nepředstavovalo záměrnou svévoli ani bezohlednost, nýbrž zkratkovité jednání v reakci na "ohnání se" po něm poškozeným. Nelze mu proto přičítat "kvalitativní parametry" potřebné pro naplnění právní kvalifikace daného jednání jako trestného činu výtržnictví.
8. Stěžovatel dále poukazuje na subsidiaritu trestní represe. Je podle něj zřejmé, že skutek, kterým ublížil na zdraví poškozenému, jenž několik dní nemohl chodit do školy a po 13 dnech již neměl žádné bolesti a mohl bez jakýchkoliv následků pokračovat v normálním způsobu života, tj. mimo jiné hrát na saxofon, nelze při vědomí, že soudy konstatovaly, že úmysl nebyl prokázán, a faktu, že v době spáchání skutku nebyl stěžovatel trestán nebo stíhán pro jiný trestný čin, posuzovat jako trestný čin. Stěžovatel následku svého jednání litoval a projevil ochotu nahradit škodu poškozenému, avšak také několikrát zopakoval, že nikdy neměl úmysl poškozenému ublížit na zdraví. Poškozeného ani neznal. Opakuje, že jeho jednání bylo pouhou reakcí na zahájení fyzické konfrontace poškozeným, a zdůrazňuje, že poškozený nemá trvalé následky. To vše mělo být soudy zohledněno při rozhodování a při respektování zásady ultima ratio.
9. Podle stěžovatele obvodní soud nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143), neboť mu uložil v napadeném rozsudku o šest měsíců vyšší trest odnětí svobody než v trestním příkazu ze dne 9. 1. 2019, aniž by v mezidobí zjistil doposud neznámé skutečnosti.
10. Stěžovatel poukazuje na procesní pochybení obvodního soudu, který v hlavním líčení dne 13. 8. 2019 v podstatě vynesl výrok o vině před skončením dokazování a před závěrečnými řečmi a před poradou soudců. Dále poukazuje na to, že městský soud, který dne 30. 4. 2020 rozhodoval o jeho stížnosti proti usnesení obvodního soudu ze dne 18. 2. 2020, toto rozhodnutí nedoručil obhájci ani ho nepředal stěžovateli na jednání dne 21. 5. 2020, přestože ho podle vlastního sdělení měl u sebe, ale předal mu ho až tzv. krátkou cestou dne 11. 6. 2020 během odvolacího veřejného zasedání bez toho, aby umožnil obhájci si dané rozhodnutí nastudovat, potažmo na něj reagovat. Městský soud sice shledal formulaci předsedkyně senátu za nevhodnou, avšak konkrétní procesní důsledky ve prospěch stěžovatele z toho nedovodil, neboť měl za to, že soudkyně dne 13. 8. 2019 ještě nevěděla, jak rozhodne. Stěžovatel takovou argumentaci nepokládá za udržitelnou, neboť městskému soudu nemohl být znám "stav mysli" dotyčné soudkyně, která navíc ani tímto způsobem neoponovala námitce podjatosti.
11. V protokolu z veřejného zasedání konaného dne 11. 6. 2020 městský soud zapsal údajné vyjádření stěžovatele, které však stěžovatel a ani obhájce nikdy neučinili, a to že potyčku vyvolal stěžovatel, přičemž stěžovatel trvá na tom, že poškozený "se po něm ohnal" jako první.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Stěžovatel napadl usnesení obvodního soudu a usnesení městského soudu, nicméně z odůvodnění dovolání ze dne 26. 8. 2020 vyplývá, že již tehdy měl usnesení městského soudu k dispozici. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu nelze odvozovat až od doručení usnesení, jímž Nejvyšší soud rozhodl o dovolání, které proti těmto usnesením nesměřovalo (dovolání proti nim nebylo přípustné). Ústavní stížnost (odeslanou Ústavnímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 25. 8. 2021) je proto v části napadající obě usnesení opožděná.
13. Z §72 odst. 1, 3 a 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi procesní i materiální. První dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a z materiální subsidiarity plyne povinnost tyto prostředky odůvodnit způsobem, který obecnému soudu umožní náležitý přezkum a že splní všechny procesní požadavky pro jejich meritorní projednání.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká, že předsedkyně senátu obvodního soudu JUDr. Olga Kalašová byla podjatá. Nejvyšší soud konstatoval, že takovéto námitky je nutné uplatňovat dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a), případně písm. b) trestního řádu, což stěžovatel "z neznámých důvodů" neučinil. Toto konstatování Nejvyššího soudu je opodstatněné, což lze zjistit z obsahu dovolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl při plnění své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [srov. plenární stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb]. Stěžovatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/25 SbNU 143) namítá, že mu obvodní soud svévolně uložil v napadeném rozsudku o šest měsíců vyšší trest odnětí svobody než v trestním příkazu ze dne 9. 1. 2019 (obdobným způsobem následně rozhodl městský soud). Rovněž tuto námitku měl stěžovatel uplatnit v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 8 Tdo 433/2014), což neučinil. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v ostatních částech byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud se následně zabýval posouzením stěžovatelovy ústavní stížnosti ve specifikovaných částech (viz předchozí bod), které jsou přípustné (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
17. Ústavní soud nejprve připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
18. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
21. Stěžovatel nejprve brojí proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu a proti jejímu dokazování.
22. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval tři množiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy mohou nabýt takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
23. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Námitky tohoto druhu stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.
24. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
25. Třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. vady, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
26. Stěžovatelovy námitky, že se obecné soudy nezabývaly řádně věrohodností výpovědí poškozeného a přehlížely výpovědi, které nepodporovaly obžalobu (zejména svědka A. J.), jsou podle svého obsahu zařaditelné do posledních dvou uvedených vad důkazního řízení. Ústavní soud však shledal, že nejsou důvodné, protože obecné soudy se vypořádaly se stěžovatelovou obhajobou ústavněprávně konformním způsobem.
27. Obecné soudy se náležitě zabývaly skutečnostmi významnými pro definiční znaky ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 trestního zákoníku. Pro jejich posouzení byly provedeny všechny odpovídající důkazy (lékařské zprávy, znalecké zkoumání) a skutečnosti z nich vyplývající ve spojení se skutečnostmi podávajícími se z výslechu poškozeného soudy formulovaly do závěru, že není podstatná doba, po kterou poškozený ve škole absentoval, neboť délka absence ve škole (obdobně jako u pracovní neschopnosti) není jediným a určujícím kritériem pro určení, zda jde o újmu na zdraví. Zásadní bylo podle soudů zjištění, že poškozený po útoku stěžovatele absolvoval lékařské ošetření, měl celkovou dobu hojení a léčby nejméně 5 týdnů se srovnatelně dlouhou dobou omezení v obvyklém způsobu života vzniklou bolestivostí, omezením verbálního projevu a nutností dodržovat léčebný režim, a to zejména omezením při příjmu potravy, kdy po dobu 10 dnů byl poškozený nucen přijímat důsledně pouze tekutou stravu a poté kašovitou stravu po celkovou dobu přibližně 6 týdnů od vzniku poranění. Na základě těchto zjištění o zdravotním stavu poškozeného soudy učinily právní závěr, že šlo (ve smyslu kritérií zákona a ustálené soudní praxe) o ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 trestního zákoníku, což je rozhodné z hlediska skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku.
28. Podle právní věty rozsudku obvodního soudu stěžovatel naplnil skutkovou podstatu přečinu výtržnictví (§358 odst. 1 trestního zákoníku) tím, že se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti napadením jiného. Soudy dovodily naplnění znaku "na místě veřejnosti přístupném" v návaznosti na ústavněprávně konformním způsobem učiněné zjištění, že stěžovatel své jednání spáchal během všedního dne v době kolem 16:30 hodin na ulici před restaurací, která byla otevřená, čímž se bez ohledu na počet zde přítomných osob dopustil činu na místě veřejnosti přístupném.
29. Obecné soudy připomenuly, že jednání ve smyslu skutkové podstaty podle §358 odst. 1 trestního zákoníku je jednání mající dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. V této souvislosti dospěly ke zjištění, že stěžovatel udeřil poškozeného nečekaně v okamžiku, kdy na něj poškozený fyzicky ani slovně neútočil. Nerozhodné pak je v tomto ohledu to, zda mezi nimi došlo k nějakému kontaktu, tedy i v té podobě, že by poškozený strčil do stěžovatele při snaze z místa utéct. Ani tato situace nemůže znamenat, že by šlo od poškozeného o útok, který by jakkoliv odůvodňoval reakci stěžovatele ve zjišťované podobě jeho jednání. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že poškozený se po něm "ohnal". Tuto svoji výhradu však konstruuje na skutkové verzi odlišné oproti té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy. Znalec MUDr. Ivan Procházka přitom objasnil mechanismus vzniku zranění poškozeného a v této souvislosti jednoznačně vyloučil možnost, že by si zranění poškozený způsobil sám pádem poté, co "zakopl", jak tvrdil stěžovatel. Stěžovatelova obhajoba navíc nebyla podle závěrů soudů v souladu se žádnou ze svědeckých výpovědí, ani výpovědí jeho kamaráda A. J. Určující není ani obsah protokolu z veřejného zasedání konaného dne 11. 6. 2020, neboť soudy učinily svá zjištění na základě odlišných důkazních prostředků než výpovědi stěžovatele. V návaznosti na tato zjištění bylo jednání stěžovatele ústavněprávně konformním způsobem kvalifikováno coby přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, zahrnující naplnění jím zpochybňovaného znaku "výtržnost".
30. Ústavní soud shledal, že obecné soudy nevybočily z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem ani v rovině dokazování naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaných trestných činů, přičemž v podrobnostech lze rovněž odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.
31. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy měly v jeho prospěch užít zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. V souvislosti s námitkou týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe Ústavní soud připomíná, že podle §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná [srov. z judikatury Ústavního soudu nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247), ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19, ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 46/18 (312/2020 Sb.) a odlišná stanoviska k němu, dále např. usnesení ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz); obdobně srov. též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012]. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat. Použití dané zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Soudy zdůraznily, že stěžovatel se dopustil celkem dvou přečinů (ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku). S ohledem na souběh dvou trestných činů, jejichž povaha odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, i další výše popsané okolnosti, je uplatnění této zásady ve prospěch stěžovatele vyloučeno.
32. Ani stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí dovolacího soudu nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů (městského soudu) podroben přezkumu dovolacím soudu, jenž však žádných pochybení neshledal. Dovolací soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na řádné soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
33. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal taková pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
34. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení obvodního soudu a usnesení městského soudu jako opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, v části namítající podjatost předsedkyně senátu obvodního soudu a že po zrušení trestního příkazu mu byl svévolně uložen trest ještě přísnější, coby návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a v ostatních částech jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu