ECLI:CZ:US:2021:4.US.2420.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2420/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem, sídlem Paprsková 333/16, Praha 4 - Krč, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2021 č. j. 14 To 439/2021-54, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 17. 5. 2021 č. j. 4 Pp 47/2021-25 zamítl stěžovatelovu opakovanou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Po zhodnocení provedených důkazů okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel sice vykonal dvě třetiny trestu, ale svým dosavadním chováním a plněním povinností neprokázal polepšení ve smyslu §88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění okresní soud poukázal na to, že jedinou změnou oproti důkazní situaci při rozhodování o první žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, je získání jedné další odměny stěžovatelem, přičemž k prokázání polepšení je nutné aktivnější soustavné a opakované jednání. Okresní soud také přihlédl k tomu, že stěžovatel prozatím nemá na území České republiky uhrazeny náklady (neuhradil nic) spojené s trestním řízením a výkonem trestu, a existuje proto důvodná obava, že případné vymáhání náhrady těchto nákladů v cizině by bylo značně složité. Naplněním poslední zákonné podmínky, spočívající v důvodném očekávání vedení řádného života po případném podmíněném propuštění, se za tohoto stavu okresní soud již nezabýval.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou napadeným rozhodnutím krajský soud zamítl. Ztotožnil se se závěry okresního soudu, přičemž uvedl, že proces nápravy stěžovatele dosud nelze považovat za dokončený, a zdůraznil, že z pouhého plnění uložených povinností nelze prokázat polepšení. Kromě toho konstatoval, že ani poslední podmínka podmíněného propuštění nebyla naplněna, což odůvodnil tím, že doklad o příslibu zaměstnání je obecný, když před uvězněním získával stěžovatel prostředky k životu zjevně trestnou činností, a nic na tom nemůže změnit ani tíživá situace jeho rodiny, kterou "založil" až poté, co se dopustil trestné činnosti, kterou byl uznán vinným.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud některé důkazy nezhodnotil a některé hodnotil selektivně, čímž způsobil nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud pochybil rovněž tím, že si neopatřil relevantní podklady pro svoje závěry o nesplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud svévolně vytváří nové podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, jmenovitě například počet odměn, požadavek nadprůměrného chování stěžovatele po dobu výkonu trestu či povinnost nahradit náklady související s výkonem trestu.
5. Závěrem stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se dopustil ústavněprávního pochybení tím, že nesprávně interpretoval hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě. Podle stěžovatele lze výkladem uvedeného ustanovení dojít pouze k závěru, že rozhodující je budoucí chování odsouzeného po propuštění z výkonu trestu. Tento výklad však krajský soud nerespektoval, neboť nesplnění podmínky vedení budoucího řádného života dovozuje z jednání, za které je nyní ve výkonu trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění. Za důvod pro případný zásah považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (např. polepšení) je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a vybočuje tak ze zásad řádného procesu [srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863), ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10 nebo nález ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je v rámci zákonem stanovené diskrece (§88 trestního zákoníku) zásadně v kognici obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy. Ústavní soud hodnotí to, zda soudy zvolená kritéria jsou ústavně konformní a zda uvedené vyvážení není zjevně nepřiměřené, tedy popírající smysl daného institutu. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, že k takové vadě nedošlo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti výkladu pojmu "polepšení", jak jej v jeho případě provedly obecné soudy. S námitkou, že nelze přihlédnout k počtu kázeňských pochval či k požadavku na nadprůměrné chování odsouzeného jako ke kritériu pro posouzení polepšení, se nelze ztotožnit. Je věcí úvahy obecných soudů, aby zvážily, podle jakých ukazatelů chování odsouzených budou jejich polepšení posuzovat. Podle Ústavního soudu podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním v průběhu výkonu tohoto trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15).
9. Stěžovatel podle zjištění obecných soudů plní především vše, co je jeho povinností plnit, což značí slušné chování ve výkonu trestu, jak je uvedeno výše. Dospěly-li však soudy na základě provedených důkazů k závěru, že proces jeho nápravy nelze dosud považovat za dokončený, a to při zohlednění intenzity změn v jeho chování, nelze tomuto postupu z hlediska ústavnosti nic vytknout. Namítá-li stěžovatel, že kritérium počtu udělených odměn není rozhodné pro posouzení podmínky "polepšení", Ústavní soud již v minulosti akceptoval, že i jejich nedostatečná četnost může být soudem zohledněna, neboť nejde o neracionální nebo nesouvisející ukazatel (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1801/15). A to tím spíše v době, kdy jsou některé další ukazatele polepšení (např. zvýšená pracovní morálka) v důsledku epidemiologické situace nedostupné, což však nemůže presumovat jejich naplnění ve prospěch odsouzených.
10. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že náklady související s výkonem trestu nemohou soudy ztotožňovat s pojmem škody způsobené trestným činem ve smyslu §88 odst. 3 trestního zákoníku. To však v posuzovaném případě soudy neučinily. Jako vedlejší kritérium, nikoliv jako kritérium jediné a výlučné, zohlednily nečinnost stěžovatele vůči těmto závazkům. S touto námitkou se dostatečně vypořádal již krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení, když uvedl, že jde o jeden z důkazů svědčících o zatím nedostatečném polepšení stěžovatele, neboť i přes jeho omezené pracovní i rodinné možnosti, neučinil nic ani pro uznání dluhů, ani pro příslib jejich úhrady.
11. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by se obecné soudy při svém rozhodování řídily kritérii, které nelze z hlediska ústavnosti akceptovat. Stejně tak neshledal, že by napadené usnesení (ve spojení s usnesením okresního soudu, neboť na ně krajský soud z velké části odkázal) bylo nedostatečně zdůvodněno. Z popisu rozhodnutí obecných soudů je patrno, že k posouzení, zda byly naplněny první a druhá zákonná podmínka podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody provedly a hodnotily vyžádané i stěžovatelem navržené důkazy, včetně stanoviska věznice (bod 4 odůvodnění usnesení okresního soudu). Krajský soud přitom zamítnutí stěžovatelovy stížnosti neopřel o jedinou výlučnou vedlejší skutečnost, nýbrž o souhrn několika relevantních skutečností. Meze diskrece dané mu zákonem a judikaturou Ústavního soudu tedy nepřekročil.
12. Jak Ústavní soud připomněl již v nálezu ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné opatřit dostatek aktuálních skutkových podkladů, z nichž je možno s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti usoudit, zda a případně nakolik dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného předpokládaný účel. Mimo jiné si tedy nelze vystačit pouze s informacemi o trestní minulosti odsouzeného, a to především při hodnocení podmínky očekávání vedení řádného života v budoucnu. Naopak zásadně je třeba zjistit a zohlednit též aktuální poznatky k osobnosti odsouzeného, stavu jeho nápravy a jeho možné vnitřní proměně [srov. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69)]. Z usnesení okresního soudu a napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy při rozhodování o žádosti stěžovatele vycházely především z příslušných listinných důkazů, které byly do spisu založeny odsouzeným, a také ze zprávy věznice, z rejstříku trestů, z vyjádření Městského soudu v Praze a z potvrzení stěžovatele o zajištěném bydlení a zaměstnání v případě jeho podmíněného propuštění, tedy z dostatečného množství podkladů, které obsahují jednak aktuální poznatky, jednak informace o trestní minulosti odsouzeného. Namítá-li tedy stěžovatel, že soudy si neopatřily relevantní podklady pro rozhodnutí, pak především neuvádí, o jaké další materiály mělo jít. Z těchto důvodů považuje Ústavní soud tuto námitku za nedůvodnou.
13. Uvádí-li stěžovatel, že krajský soud nesprávně interpretoval podmínku pro podmíněné propuštění spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě, tak je třeba zdůraznit, že z ústavněprávního hlediska nic nebrání tomu, aby obecný soud přihlédl k předchozím trestům při zhodnocení osobnostních rysů, resp. dosavadního způsobu života odsouzeného, jeho zázemí a osobním a majetkovým poměrům, neboť tyto skutečnosti pro závěr o pravděpodobnosti další recidivy bezesporu význam mají. Takový postup soudů nelze označit za porušení zásady ne bis in idem. Ústavní soud ve své judikatuře toliko zapověděl, aby žádosti o podmíněné propuštění mohly být zamítnuty pouze (anebo především) s poukazem na závažnost spáchané trestné činnosti [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. K tomu však v dané věci nedošlo. Závěr krajského soudu lze navíc považovat za krátké obiter dictum jeho rozhodnutí (ukazující stěžovateli budoucí možnosti splnění podmínek pro podmíněné propuštění), neboť již předtím potvrdil závěr okresního soudu o nesplnění druhé podmínky. Z toho důvodu jsou bezpředmětné stěžovatelovy námitky týkající se naplnění třetí podmínky z hlediska ústavní konformity napadeného rozhodnutí.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Vzhledem k výsledku tohoto řízení a okolnostem případu Ústavní soud neshledal důvody pro vyhovění žádosti stěžovatele podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, aby mu byly uhrazeny náklady řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu