ECLI:CZ:US:2021:4.US.2479.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2479/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti IV. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021 č. j. 100 Co 50/2021-683, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. K. a nezletilé N. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadeném výroku, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 24. 8. 2020 č. j. 25 P 70/2019-468 Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilou, druhou vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") pro dobu trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče první vedlejší účastnice (dále jen "matka") [výrok I.]. Styk stěžovatele jako otce (dále též "otec") s nezletilou upravil v každém sudém kalendářním týdnu od pátku od 16:00 hodin do neděle do 17:00 hodin. Zároveň upravil styk v době jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin (výrok II.). Otci soud stanovil s účinností od 1. 7. 2018 povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 6 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok III.). Dále rozhodl o dlužném výživném za dobu od 1. 7. 2018 do 31. 8. 2020 (výrok IV.). Pro dobu po rozvodu manželství rodičů otci stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 8 000 Kč měsíčně, splatnou k rukám matky vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výrok V.). Otci a matce uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení, každému ve výši 8 400 Kč na účet okresního soudu (výroky VI. a VII.). Dále okresní soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). O náhradě nákladů řízení vzniklých státu rozhodl podle §151 odst. 1 a §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Okresní soud dospěl k závěru, že vzhledem k chování obou rodičů v době po rozpadu jejich vztahu a v průběhu celého soudního řízení bylo pro rozhodnutí ve věci nezbytné znalecké posouzení. Ani poté, kdy měli k dispozici závěry znaleckého posudku, rodiče nedokázali upřednostnit zájmy nezletilé před zájmy vlastními, nedbali doporučení soudu k navykacímu režimu nezletilé na přespávání u otce, otec nebyl schopen sebereflexe, jde-li o dochvilnost a respektování režimu nezletilé. Okresní soud proto považoval za spravedlivé, aby rodiče nesli náklady řízení státu v důsledku ustanovení znalce v celkové výši 16 800 Kč rovným dílem, tedy každý v částce 8 400 Kč. Okresní soud přistoupil k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení také z výchovných důvodů, aby rodiče pro příště lépe zvažovali důsledky svých návrhů ve vztahu k nezletilé. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), když pro mimořádné přiznání náhrady nákladů řízení neshledal žádné důvody.
3. Proti výroku rozsudku okresního soudu podali oba rodiče odvolání. V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále je "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku II. změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou od pátku v sudém kalendářním týdnu od 12:00 hodin do pondělí v lichém kalendářním týdnu do 8:00 hodin a od čtvrtka v lichém kalendářním týdnu od 12:00 hodin do pátku v lichém kalendářním týdnu do 8:00 hodin, dále byly upraveny podrobnosti o předávání a přebírání nezletilé. Jinak byl rozsudek okresního soudu v části úpravy styku otce s nezletilou v době školních prázdnin potvrzen (výrok I.). Dále byl rozsudek okresního soudu ve výrocích III. a V. změněn tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 7. 2018 částkou 6 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 2. 2021 a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 8 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II.). Ve výroku IV. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2018 do 30. 4. 2021 se nestanoví (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto, že otec je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení státu částku 16 800 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV.). Výrokem V. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O nákladech řízení vzniklých státu krajský soud rozhodl podle §148 o. s. ř. Oproti okresnímu soudu neshledal krajský soud důvod pro to, aby se na náhradě nákladů řízení státu podíleli oba rodiče rovným dílem. Podle krajského soudu pro závěr, který z účastníků je povinen podle §148 odst. 1 o. s. ř., nahradit státu jeho náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. V řízeních, která lze zahájit i bez návrhu nebo v nichž nelze dobře hovořit o úspěchu ve věci, je třeba vycházet při posuzování výsledku řízení z porovnání rozhodnutí soudu o věci samé, popřípadě ze zjištěného skutkového stavu na podkladě důkazu, jehož provedení si vyžádalo náklady, které stát platil a který účastník navrhl, nebo který soud nařídil o skutečnostech jím uvedených nebo v jeho zájmu, s procesními návrhy účastníků. V dané věci, ve které bylo rozhodováno o úpravě poměrů, probíhalo řízení zahájené na návrh matky, kterým se tato domáhala svěření nezletilé do své výlučné péče. Otec se svěřením nezletilé do péče matky nesouhlasil a domáhal se svěření nezletilé do péče střídavé. Pro posouzení výchovných schopností rodičů a vzájemných vztahů účastníků a ke zjištění preferencí nezletilé byl ve věci zadán znalecký posudek. Vypracovaný znalecký posudek byl významným důkazem v daném řízení, které skončilo svěřením nezletilé do výlučné péče matky, tj. procesním neúspěchem otce. V takové situaci je nutné podle krajského soudu učinit závěr, že je to pouze otec, komu vzniká povinnost k náhradě nákladů řízení státu, a to v plné výši, tj. ve výši 16 800 Kč. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před okresním soudem i před krajským soudem rozhodl krajský soud podle §224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s §151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle §23 věty první z. ř. s., když v řízení před okresním soudem ani v řízení odvolacím nebyly pro aplikaci věty druhé tohoto ustanovení shledány důvody.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud výrokem IV. svého rozsudku rozhodl o nákladech za znalecký posudek vypracovaný v řízení před okresním soudem, přestože o povinnosti zaplatit státu náhradu nákladů na znalecký posudek bylo již pravomocně rozhodnuto výroky VI. a VII. rozsudku okresního soudu, který nabyl podle soudem vyznačené doložky právní moci již dne 12. 10. 2020. Všichni účastnící řízení s výroky rozsudku okresního soudu týkajícími se náhrady nákladů na znalecký posudek souhlasili, proto také žádný z účastníků nepodal proti těmto výrokům rozsudku okresního soudu odvolání. Nebyl zde tedy dán žádný zákonný důvod, proč by měl krajský soud opětovně rozhodnout o nákladech na znalecký posudek.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že ze zákona i z konstantní judikatury soudů vyplývá, že nelze rozhodnout o již pravomocně rozhodnuté věci, resp. o již pravomocném výroku rozhodnutí (res iudicata), takové opětovné rozhodnutí o již pravomocném výroku je nezákonným zásahem do právní jistoty. Krajský soud tak svým rozhodnutím porušil jednu ze základních zásad práva na spravedlivý proces - ne bis in idem, když o nákladech za znalecký posudek bylo v době jeho rozhodování již pravomocně rozhodnuto. Uvedeným postupem krajský soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Rozsudek krajského soudu narušuje právní jistotu stěžovatele, neboť za současného stavu věci existují dvě pravomocná rozhodnutí, resp. výroky, ukládající duplicitně splnění téže povinnosti, a to uhradit náklady za znalecký posudek. Stěžovatel se tak nachází v pozici, kdy mu hrozí, že by stát mohl tuto povinnost vymáhat opakovaně.
7. Do základních práv stěžovatele krajský soud zasáhl i vadným odůvodněním svého rozhodnutí. Stěžovatel požadoval střídavou péči jen z počátku řízení, následně souhlasil se svěřením nezletilé do péče matky, žádal pouze umožnění přespávání nezletilé u stěžovatele doma, a znalecký posudek mu dal v tomto za pravdu. Od té doby matka přespávání nezletilé u stěžovatele umožnila. Podle stěžovatele měla být povinnost nahradit náklady za znalecký posudek uložena matce, neboť závěry znaleckého posudku daly plně za pravdu argumentaci stěžovatele. Znalecký posudek byl vyžádán až v okamžiku, kdy nebylo sporné svěření nezletilé do péče matky, ale pouze rozsah styku stěžovatele s nezletilou. Uvedené skutečnosti, stejně jako průběh celého odvolacího jednání, svědčí o zaujatosti senátu 100 Co krajského soudu vůči stěžovateli.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech za znalecký posudek vypracovaný v řízení před okresním soudem. Především nesouhlasí s tím, že krajský soud při rozhodování o odvolání účastníků proti prvostupňovému rozhodnutí přezkoumal i výroky rozhodnutí okresního soudu o povinnosti zaplatit státu náklady řízení za znalecký posudek oběma účastníky řízení rovným dílem a tyto výroky změnil krajský soud v neprospěch stěžovatele.
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní rozměr toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05) a další.]. V posuzované věci o takový případ nejde.
13. K námitkám stěžovatele Ústavní soud poukazuje na to, že výjimku z principu oddělené právní moci představují případy, kdy na rozhodnutí o odvolání proti napadenému výroku závisí výrok, který sám odvoláním napaden nebyl. Závislým v tomto smyslu je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takto závislým je např. výrok o výživě nezletilého dítěte ve vztahu k výroku o péči o nezletilé dítě, výrok o péči o nezletilé dítě a o výživě nezletilého dítěte ve vztahu k výroku o určení otcovství či výroky o nákladech řízení k meritorním výrokům.
14. Přezkoumává-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, je povinen zabývat se též správností výroku o náhradě nákladů řízení, a to i tehdy, nebyl-li tento výrok odvoláním napaden [srov. §212 písm. a) o. s. ř.]. Potvrdí-li odvolací soud výrok ve věci samé, rozhodne současně o tom, jaký je výsledek jeho přezkumné činnosti ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí (tj. výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně potvrdí, změní nebo - zejména není-li tento výrok pro nedostatek řádného odůvodnění přezkoumatelný - zruší a v tomto rozsahu vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení). V takovém případě (s výjimkou zrušení nákladového výroku, kdy podle §224 odst. 3 o. s. ř., přihlédne k nákladům odvolacího řízení ve svém novém rozhodnutí soud prvního stupně) rozhodne odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení samostatným výrokem. Změní-li odvolací soud meritorní výrok napadeného rozhodnutí (byť i jen částečně), má tato změna vliv na posuzování kritérií, jimiž se rozhodování o nákladech řídí. V těchto případech zpravidla dochází k úplné změně výsledku sporu. Proto také výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů významně mění pozice účastníků. Změna výroku ve věci samé v rozhodnutí soudu prvního stupně však nemusí být úplná, a proto ani změna výroku nákladech řízení nemusí být takto výrazná. Rozhodující zde je poměr úspěchu ve věci k neúspěchu (srov. §142 o. s. ř.). Proto §224 odst. 2 o. s. ř., ukládá odvolacímu soudu, aby změněný výsledek řízení promítl do rozhodnutí o veškerých nákladech, které účastníkům od samého počátku řízení vznikly, tedy aby v souladu s novým výsledkem řízení rozhodl nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud může o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodnout samostatnými výroky, zpravidla ale rozhoduje jediným výrokem zahrnujícím náklady řízení před soudy obou stupňů.
15. V posuzované věci postupoval krajský soud v souladu s §224 odst. 2 o. s. ř., který stanovuje, že změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Krajský soud částečně změnil rozhodnutí okresního soudu o věci samé a současně toto své rozhodnutí, jako výsledek své přezkumné činnosti promítl do nákladových výroků napadeného rozhodnutí. Přitom výstižně poukázal na to, že pro závěr, který z účastníků je povinen podle §148 odst. 1 o. s. ř. nahradit státu jeho náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. V řízeních, která lze zahájit i bez návrhu nebo v nichž nelze dobře hovořit o úspěchu ve věci, je třeba vycházet při posuzování výsledku řízení z porovnání rozhodnutí soudu o věci samé, popřípadě ze zjištěného skutkového stavu na podkladě důkazu, jehož provedení si vyžádalo náklady, jež stát platil, a který účastník navrhl, nebo který soud nařídil o skutečnostech jím uvedených nebo v jeho zájmu, s procesními návrhy účastníků. V dané věci bylo řízení o úpravě poměrů, v jehož rámci byl zadáván znalecký posudek, zahájeno na návrh matky, kterým se matka domáhala svěření nezletilé do své výlučné péče. Otec se svěřením nezletilé do péče matky nesouhlasil a domáhal se svěření nezletilé do péče střídavé. Pro posouzení výchovných schopností rodičů a vzájemných vztahů účastníků a ke zjištění preferencí nezletilé N. byl ve věci zadán znalecký posudek. Vypracovaný znalecký posudek byl významným důkazem v daném řízení, které skončilo svěřením nezletilé do výlučné péče matky, tj. jednoznačným procesním neúspěchem otce. V takové situaci je podle krajského soudu nutné učinit závěr, že je to pouze otec, komu vzniká povinnost k náhradě nákladů řízení státu, a to v plné výši, tj. ve výši 16 800 Kč.
16. V posuzované věci považuje Ústavní soud za podstatné, že krajský soud své rozhodnutí o náhradě nákladů prvostupňového řízení dostatečně logicky a přesvědčivě odůvodnil a jeho závěry lze považovat za ústavně konformní. Ve věci stěžovatele tak nejde o takovou (tzv. kvalifikovanou) vadu, která by Ústavní soud opravňovala - i přes výše naznačenou zdrženlivost, s níž přistupuje k eventuálnímu zásahu do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení - ke zrušení ústavní stížností napadeného výroku rozsudku krajského soudu.
17. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu