ECLI:CZ:US:2021:4.US.2843.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2843/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem, sídlem Vídeňská 849/15, Brno, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. září 2021 č. j. 1 VZT 510/2018-124, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného vyrozumění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Ústí nad Labem, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán"), usnesením ze dne 6. 1. 2020 č. j. NCOZ-2268-957/TČ-2016-417404-H zahájila trestní stíhání mimo jiným proti jednatelce stěžovatelky pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Ve stručnosti uvedeno, jednatelka stěžovatelky měla ve veřejné zakázce "Audit účetní závěrky" zadané obchodní společností Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s. (dále jen "zadavatelka"), upravit v době mezi otevřením obálek a vyhodnocení nabídek nabídkovou cenu tak, aby byla nejvýhodnější, a tím veřejnou zakázku pro stěžovatelku získat. Dne 19. 10. 2017 zadavatelka se stěžovatelkou uzavřely smlouvu, na jejímž základě bylo stěžovatelce vyplaceno 302 560,50 Kč. Policejní orgán získal poznatky o trestné činnosti zejména z tzv. prostorových odposlechů. Později policejní orgán usnesením ze dne 14. 7. 2020 č. j. NCOZ-2268-1276/TČ-2016-417404-H zahájil trestní stíhání proti stěžovatelce pro totožný skutek s totožnou kvalifikací. Policejní orgán stěžovatelce přičítal jednání její jednatelky.
3. Stěžovatelka podala proti usnesení o zahájení svého trestního stíhání stížnost, kterou zamítl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "KSZ") usnesením ze dne 2. 6. 2021 č. j. 2 KVZ 14/2014-1430. Státní zástupce KSZ zdůraznil, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že se jednatelka stěžovatelky se zástupcem zadavatelky domluvila na podání nejnižší nabídkové ceny, případně že dodatečně nabídkovou cenu změní. S ohledem na zjištěné skutečnosti se policejní orgán bude muset v dalším řízení zabývat tím, zda je namístě kvalifikovat jednání podle jiných ustanovení trestního zákoníku, než jako zločin podle §256 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jak posoudil jednání stěžovatelky v uvedeném usnesení policejní orgán, neboť se jeví, že stěžovatelka se trestné činnosti účastnila spíše jako spolupachatelka, když výhodnější postavení v zadávacím řízení bylo sjednáno právě pro ni. Současně se však bude třeba zabývat tím, že skutková zjištění nenasvědčují tomu, že by bylo u ní namístě užití právní kvalifikace podle §256 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a proto bude třeba posoudit její jednání jen jako přečin podle §256 odst. 1 trestního zákoníku. Naproti tomu nejsou dány podmínky pro zproštění trestní odpovědnosti stěžovatelky podle §8 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, neboť bližší specifikace stavovských předpisů nestačí k tomu, aby to mohlo být považováno za vynaložení veškerého úsilí podle uvedeného ustanovení; za to by mohl být považován toliko "funkční (nikoli pouze formální) compliance program".
4. Mezitím, výkonný výbor Komory auditorů České republiky rozhodnutím ze dne 12. 4. 2021 č. j. 648/2021 jednatelce stěžovatelky jako statutární auditorce pozastavil výkon auditorské činnosti podle §6 odst. 1 zákona č. 93/2009 Sb., a auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění pozdějších předpisů.
5. Stěžovatelka poté Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ") podala podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zástupce KSZ podle §12d odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), neboť považovala vyřízení své stížnosti státním zástupcem KSZ za svévolné a nepřezkoumatelné. Státní zástupkyně VSZ napadeným vyrozuměním stěžovatelku informovala o tom, že podnět k výkonu dohledu shledala nedůvodným. Státní zástupce KSZ reagoval dostatečně na stížnostní tvrzení stěžovatelky; státní zástupkyně VSZ zdůraznila, že míra odůvodnění dotčených rozhodnutí a zjištění skutkového stavu odráží smysl přípravného řízení, kdy dosud není meritorně rozhodováno. Stěžovatelce přitom v dané fázi řízení není upíráno právo na obhajobu a všechny její námitky musí být náležitě vypořádány. Státní zástupce KSZ ostatně nevyloučil možnou změnu právní kvalifikace ve prospěch stěžovatelky, tyto úvahy však nelze předjímat. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky splňuje formální náležitosti, dovozuje dostatečnou míru pravděpodobnosti o spáchání skutku, který má trestněprávní povahu a označuje důvody, ze kterých takové závěry dovozuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka nejprve upozorňuje, že proti usnesení státního zástupce KSZ ze dne 2. 6. 2021 (sub 3) podala samostatnou ústavní stížnost "z procesní opatrnosti", neboť podle usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 3150/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jednatelky stěžovatelky proti usnesení o zahájení jejího trestního stíhání, není podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona o státním zastupitelství prostředkem k ochraně práv podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vzhledem k tomu, že se však z jiných rozhodnutí Ústavního soudu podává opak [srov. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623), nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) či usnesení ze dne 1. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 254/16], stěžovatelka si není jistá, jak procesně postupovat.
2. Dále stěžovatelka tvrdí, že odůvodnění usnesení o zahájení jejího trestního stíhání "zcela postrádá" formální náležitosti; neobsahuje výčet skutečností, které vzal policejní orgán za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, ani úvahy, jimiž se policejní orgán řídil. Není ani jasné, proč je stěžovatelka stíhaná pro spáchání dokonaného trestného činu, mělo-li jít pouze o pokus. Státní zástupce KSZ přitom výslovné námitky stěžovatelky nevypořádal dostatečně, pominul stěžejní argumentaci stěžovatelky o kvalifikaci skutku a jejího vyvinění. Obdobně rozhodla státní zástupkyně VSZ, neboť z napadeného vyřízení není zřejmé, proč byl podnět stěžovatelky shledán nedůvodným. Konečně stěžovatelka tvrdí, že nemůže vykonávat podnikatelskou činnost pro pozastavení výkonu auditorské činnosti jednatelky stěžovatelky v důsledku zahájení trestního stíhání. Stěžovatelce hrozí, že bez ohledu na výsledek trestního stíhání přijde o zdroj příjmů a dojde k její likvidaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou. Jde-li o příslušnost Ústavního soudu, stěžovatelce lze přisvědčit, že Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 3150/20 odmítl ústavní stížnost jednatelky stěžovatelky proti vyřízení jejího podnětu k výkonu dohledu státním zástupcem podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství jako návrh, k jehož projednání není příslušný. Obdobně se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2138/21 ve věci stěžovatelky, kde její ústavní stížnost směřovala proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání (sub 2 in fine) a usnesení státního zástupce KSZ o stížnosti proti němu (sub 3). Stěžovatelka však výslovně upozorňuje na judikaturu (sub 6), podle které je podnět k dohledové činnosti způsobilým prostředkem k ochraně práv podle zákona o Ústavním soudu a je nutné je řádně využít. Takovému posouzení pak nutně odpovídá závěr, že Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti proti vyrozumění státního zástupce o vyřízení podnětu k dohledové činnosti.
2. Jak naznačil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2138/21 vydaném ve věci stěžovatelky, stěžovatelkou odkazovaná rozhodovací praxe Ústavního soudu se netýká usnesení o zahájení trestního stíhání, nýbrž usnesení o odložení trestního stíhání v souvislosti s právem poškozeného na účinné vyšetřování, popř. provedení domovní prohlídky. V obecné rovině proto lze souhlasit s bodem 15 usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2138/21, že stěžovatelkou odkazovaná judikatura je nepřípadná. Rovněž lze stěžovatelce přisvědčit, že Ústavní soud i v dalších rozhodnutích nepovažoval podnět k výkonu dohledu nadřízeného státního zastupitelství za způsobilý prostředek k ochraně práv jako nenárokový institut závisející pouze na vůli dotčeného orgánu, popř. jeho vyřízení za akt, k jehož přezkumu je Ústavní soud příslušný (srov. mimo rozhodnutí vydaných ve věci stěžovatelky a její jednatelky, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3965/18, ze dne 21. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2800/19 či ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 3186/20).
3. Nelze však přehlédnout, že Ústavní soud se v řadě jiných rozhodnutí uchýlil k takové interpretaci stěžovatelkou odkazovaných rozhodnutí (zejména nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14), že podnět k výkonu dohledu představuje způsobilý prostředek k ochraně práv podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu i jde-li o obviněného, který napadá usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 852/15, usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19, ze dne 23. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 1673/19, ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1634/20, ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 4126/19, ze dne 18. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 3249/20 či ze dne 20. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2359/21). Z uvedeného se podává, že judikatura Ústavního soudu není ustálena v tom, zda je obviněný povinen, brojí-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu, před podáním ústavní stížnosti kromě stížnosti státnímu zástupci podat také podnět k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství, a zda je Ústavní soud oprávněn k projednání ústavní stížnosti směřující proti vyrozumění o vyřízení podnětu k výkonu dohledu státním zástupcem.
4. Ústavní soud v nyní posuzované věci učinil závěr, že podnět k výkonu dohledu je způsobilým prostředkem k ochraně práv stěžovatelky a že Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Učinil tak proto, poněvadž opačným výkladem by znemožnil projednat ústavní stížnost podanou stěžovatelkou v dobré víře v relativně ustálenou rozhodovací praxi, byť je v daném kontextu ústavněprávní přezkum omezený (viz dále) a přestože se obdobnými námitkami zabýval Ústavní soud věcně již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2138/21. Důvodem je totiž i to, že usnesení Ústavního soudu vydaná ve věci stěžovatelky a její jednatelky nereflektují aktuální rozdílnou rozhodovací praxi a odkazují toliko na rozhodnutí, která časově předchází vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14, přičemž o výklad v něm obsažený především jde. Jde-li proto o způsobilost podnětu k výkonu dohledu podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství ochránit práva stěžovatelky a příslušnost Ústavního soudu k samostatnému přezkumu jeho vyřízení, Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění usnesení uvedených shora sub 10.
5. Jde-li o další procesní předpoklady, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností orgánů činných v trestním řízení. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda činností orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky.
7. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání co do jeho opodstatněnosti. Jde o výlučnou pravomoc příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [viz např. usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13 či usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655)]. Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech nejasných skutkových a právních otázek a jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se ochranou základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle předpisů upravujících trestní řízení (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98).
8. Výjimečná kasace usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen tehdy, je-li takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení [srov. např. bod 31 nálezu ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2520/14 (N 191/75 SbNU 155), usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655), ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03 (U 4/32 SbNU 467) a další]. Kasační intervence tak má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého tzv. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)].
9. K takovému porušení kogentních norem v nyní posuzované věci nedošlo. Veškeré stěžovatelkou uplatněné námitky jsou svým obsahem projevem jejího nesouhlasu s interpretací skutkového stavu a právní kvalifikací provedenou orgány činnými v trestním řízení. Takové námitky jsou uplatnitelné i v dalších fázích trestního řízení, což se srozumitelně podává z napadeného vyrozumění či usnesení státního zástupce KSZ ze dne 2. 6. 2021. Již státní zástupce KSZ v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2021 reagoval na námitky stěžovatelky o možné příznivější právní kvalifikaci a možném vyvinění. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 2138/21, ve kterém se Ústavní soud obdobnými námitkami stěžovatelky zabýval.
10. Jde-li o tvrzení stěžovatelky o hrozící neodvratné újmě, protože její jednatelka nemůže vykonávat auditorskou činnost, je nutné zdůraznit, že pozastavení výkonu auditorské činnosti se týká toliko jednatelky stěžovatelky, nikoli stěžovatelky samotné. Stěžovatelka podle údajů zveřejněných v obchodním rejstříku nevykonává toliko auditorskou činnost, ale zabývá se i daňovým a účetním poradenstvím, vedením účetnictví a vedením daňové evidence. Nadto, případné negativní dopady nedůvodného trestního stíhání lze napravit i postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. např. bod 13 usnesení sp. zn. II. ÚS 3249/20). I zde se proto uplatní shora popsaná východiska.
1. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu