ECLI:CZ:US:2021:4.US.3037.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3037/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného opatrovníkem P. K., právně zastoupeného JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 25. srpna 2020 č. j. 2 KZN 139/2020-13, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 2 ZN 79/2018-69 a opatření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality, ze dne 4. prosince 2018 č. j. KRPS-238991-62/TČ-2018-011171-RB, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Příbrami a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených vyrozumění a opatření
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených vyrozumění a opatření s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným opatřením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, odevzdána Městskému úřadu Příbram k projednání přestupku věc, jejímž skutkovým základem byla - ve stručnosti vyjádřeno - dopravní nehoda, při které M. Ť. coby řidič vozidla Škoda Fabia narazil do jízdního kola stěžovatele, který utrpěl těžké zranění s trvalými následky. Policejní orgán vycházel zejména z analýzy nehodového děje vypracované ve znaleckém posudku z oboru doprava, strojírenství, který vyhotovil Ing. Josef Štrobach. Z tohoto posudku vyplynulo, že stěžovatel vytvořil svým neočekávaným manévrem v dopravní situaci náhlou překážku, na kterou nemohl řidič M. Ť. reagovat, a proto neměl reálnou možnost hrozící střet odvrátit.
3. Stěžovatel následně zaslal Okresnímu státnímu zastupitelství v Příbrami (dále jen "okresní státní zastupitelství") podání, ke kterému přiložil posudek znalce Ing. Bc. Petra Mazáka, který dospěl k závěru, že řidič M. Ť. mohl střet se stěžovatelem odvrátit. Okresní státní zastupitelství zaslalo tento posudek policejnímu orgánu s pokynem k doplnění znaleckého posudku Ing. Josefa Štrobacha, jehož obsahem bude vyjádření k posudku Ing. Bc. Petra Mazáka. Následně znalec Ing. Josef Štrobach vyhotovil doplněk znaleckého posudku, jímž se vymezil proti závěrům Ing. Bc. Petra Mazáka. V návaznosti na obsah této písemnosti okresní státní zastupitelství výše uvedeným vyrozuměním konstatovalo, že nebylo zjištěno nic, co by změnilo právní názor orgánů činných v trestním řízení.
4. Stěžovatel poté podal Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "krajské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství podle §12d odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, tj. okresního státního zastupitelství. Krajské státní zastupitelství napadeným vyrozuměním konstatovalo, že nebyl zjištěn důvod pro přijetí opatření v rámci dohledu. Uvedlo, že závěr znalce Ing. Josefa Štrobacha, že stěžovatel vytvořil náhlou a neočekávanou překážku ve směru jízdy řidiče M. Ť., odpovídá zjištěným stopám na vozovce, vozidle i jízdním kole. U řidiče M. Ť. tak nelze dovodit zavinění na vzniku následku, tj. zranění stěžovatele, a posoudit jeho jednání jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že shora specifikovaná opatření a vyrozumění orgánů činných v trestním řízení nebyla řádně odůvodněna. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, jmenovitě na nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3503/13 a usnesení ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2231/14 (rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz), z nichž se podává právo poškozeného domáhat se účinného vyšetřování, jakož i uplatnění pravomoci orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o potrestání podezřelého.
6. Stěžovatel má za to, že orgány činné v trestním řízení se těmto ústavněprávním požadavkům zpronevěřily zejména tím, že zásadní rozpor mezi znaleckými posudky Ing. Josefa Štrobacha a Ing. Bc. Petra Mazáka neřešily zadáním revizního znaleckého posudku, ale omezily se na pověření prvně jmenovaného znalce sepsáním doplňku znaleckého posudku. Zájem stěžovatele coby poškozeného na řádném objasnění trestného činu, který se stal, je objektivní a odpovídá dosavadní judikatuře Ústavního soudu. Uvedené platí tím spíše, že předmětná dopravní nehoda pro něj má v podstatě fatální následky, neboť se nachází ve vegetativním stavu, kdy je odkázán na celodenní péči svých příbuzných.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. K posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 3221/09 (N 197/58 SbNU 741)]. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení třeba považovat za v zásadě nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s napadeným rozhodnutím či jiným zásahem je spojeno porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností vůči jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).
10. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatel dovolává, na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. z judikatury Ústavního soudu nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14 či usnesení ze dne 24. 7. 2020 sp. zn. II. ÚS 1954/20]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné opatření policejního orgánu a navazující vyrozumění státních zastupitelství, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svým závěrům dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelem napadeného opatření policejního orgánu, vyrozumění okresního státního zastupitelství a vyrozumění krajského státního zastupitelství o výkonu dohledu neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z napadených opatření a vyrozumění se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit M. Ť. Tvrzení stěžovatele předestřená orgánům činným v trestním řízení nebyla důkazními prostředky prokázána, proto nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání. Jak v opatření policejního orgánu, tak v uvedených vyrozuměních, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny důvody, proč nebylo zahájeno trestní stíhání, a proto Ústavní soud na ně odkazuje.
12. Podle §110 odst. 1 trestního řádu platí, že ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat znalecký ústav k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem. Jak bylo výše konstatováno, okresní státní zastupitelství reagovalo na posudek znalce Ing. Bc. Petra Mazáka tím, že si vyžádalo po znalci Ing. Josefu Štrobachovi doplněk posudku. Na tomto podkladě orgány činné v trestním řízení shodně dospěly k následujícím závěrům. Z protokolu o dopravní nehodě a plánku vyplývá, že vozidlo M. Ť. se pohybovalo na kruhovém objezdu mezi ulicemi A a B v obci P. Vozidlo zastavilo na přechodu pro chodce v ulici B a pod ním bylo zaklíněné jízdní kolo ležící na levém boku se sedadlem vyčnívajícím uprostřed levé části vozidla. Jízdní kolo bylo poškozeno smýkáním pod vozidlem, obě kola byla zdeformována jen mírně do elipsovitého tvaru. Ke střetu nedošlo tak, že by při vjezdu na kruhový objezd nedal řidič vozidla přednost projíždějícímu cyklistovi. Řidič M. Ť. vypověděl, že viděl cyklistu přijíždějícího zleva od B., který byl ve vzdálenosti cca 10 m od kruhového objezdu, šlo tedy o cyklistu M. Tomu odpovídá i údaj svědkyně nehody P., že druhý cyklista, tj. stěžovatel, přijel na místo až za jejím vozidlem. Deformace jízdního kola nesvědčí o nárazu zezadu, tedy při přehlédnutí cyklisty (stěžovatele) jedoucího před vozidlem stejným směrem. Stěžovatel v označeném úseku zkřížil jízdní dráhu vozidlu M. Ť., který reagoval na překážku vytvořenou jízdním kolem uhnutím doprava, ale narazil do jízdního kola, což mělo za následek pád stěžovatele a přejetí jízdního kola s následným vláčením pod vozidlem. Stopy na vozidle potvrzují náraz pravou částí. Podle orgánů činných v trestním řízení závěr znaleckého posudku (včetně jeho doplňku) Ing. Josefa Štrobacha o tom, že cyklista vytvořil náhlou a neočekávanou překážku ve směru jízdy vozidla řidiče M. Ť. odpovídá zjištěným stopám na vozovce, vozidle i jízdním kole. U jmenovaného řidiče tak nelze dovodit zavinění na vzniku následku - zranění stěžovatele a posoudit jeho jednání jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku.
13. Ústavní soud sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených opatření a vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Uvedené vysvětlení důvodů, pro které nebyl přibrán znalecký ústav k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem (a ani nedošlo mimo rámec §110 trestního řádu k přibrání "třetího znalce", jímž by nebyl znalecký ústav), nezakládá extrémní nesoulad mezi jednotlivými důkazy a ani u návrhu stěžovatele na další znalecké dokazování nejde o tzv. opomenutý důkaz, neboť orgány činné v trestním řízení řádně odůvodnily jeho nadbytečnost. Ústavní soud zdůrazňuje, že skutečnost, že orgány činné v přípravném řízení trestním nehodnotily důkazy v souladu se subjektivním přesvědčením stěžovatele (jeho opatrovníka) o tom, jak mělo být v řízení postupováno, ještě neznamená, že došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a k porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování trestné činnosti.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu