ECLI:CZ:US:2021:4.US.3333.20.1
sp. zn. IV. ÚS 3333/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele: O. I. S., zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou, sídlem Kaprova 15/11, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2020 č. j. 101 Co 16/2020-2533, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) J. S., 2) nezl. S. M. S. a 3) nezl. N. I. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2019 č. j. 11 Nc 104/2017-1969 bylo rozhodnuto, že nezletilá S. M. S. a nezletilá N. I. S. se svěřují do péče matky (výrok I.). Okresní soud dále rozhodl, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé S. měsíčně 12 000 Kč, a na výživu nezletilé N. měsíčně částkou 10 000 Kč s účinností od 1. 12. 2017 (výrok II.). Výrokem III. okresní soud rozhodl o dlužném výživném za období od 1. 9. 2017 do 30. 6. 2019. Výrokem IV. rozsudku okresního soudu byly obě nezletilé svěřeny pro dobu po rozvodu do péče matky a výrokem V. okresní soud určil, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé S. měsíčně částkou 12 000 Kč a na výživu nezletilé N. měsíčně částkou 10 000 Kč s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Soud dále rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém lichém kalendářním týdnu od čtvrtku od 15:00 hodin, kdy nezletilé vyzvedne ve školním zařízení, do pondělí následujícího sudého kalendářního týdne do 8:00 hodin, kdy nezletilé odevzdá do školního zařízení. Dále je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém kalendářním týdnu od středy od 15:00 hodin, kdy nezletilé vyzvedne ve školním zařízení, do čtvrtka do 8:00 hodin, kdy nezletilé odevzdá ve školním zařízení (výrok VI.). Výroky VII. až XIII. byly podrobněji upraveny pravidla styku a bylo rozhodnuto o rozsahu styku stěžovatele s nezletilými v období jednotlivých prázdnin. Výroky XIV. a XV. byl nahrazen souhlas stěžovatele s tím, aby nezletilé navštěvovaly blíže určenou základní školu a mateřskou školu, jakož i jeho souhlas se zápisem do těchto škol. Návrhy stěžovatele na nahrazení souhlasu matky s tím, aby nezletilé navštěvovaly blíže určenou mateřskou a základní školu, jakož i jejího souhlasu se zápisem byl zamítnut výroky XVI. a XVII. rozsudku. Výrokem XVIII. okresní soud rozhodl také o předběžné vykonatelnosti výroků XIV. a XV. rozsudku a výroky XIX. a XX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl změněn výrok II. a V. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 10. 2017 do 31. 12. 2017 přispívat na výživu nezletilé S. částkou 22 500 Kč a na výživu nezletilé N. částkou 20 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2018 nadále a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství je pak stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilé S. 12 000 Kč měsíčné a na výživu nezletilé N. částkou 10 000 Kč měsíčně. Ve výrocích VI. až XII. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s oběma nezletilými každý týden v pondělí od 14:00 do 15:30 v prostorách Pro Dialog, z.s. za přítomnosti pracovníka organizace. Výrok XIV. rozsudku okresního soudu byl změněn tak, že soud za stěžovatele uděluje souhlas, aby nezletilá S. navštěvovala ve školním roce 2020/2021 a nadále Základní školu a mateřskou školu X, a ve zbylé části výrok XIV. potvrdil. Výrok XV. rozsudku okresního soudu byl změněn tak, že krajský soud za stěžovatele udělil souhlas, aby nezletilá N. navštěvovala ve školním roce 2020/2021 a nadále mateřskou školu Y, a ve zbylé části výrok XV. potvrdil. Dále krajský soud rozhodl tak, že výrok XVIII. rozsudku okresního soudu se vypouští a ve výrocích I., IV., XVI. a XVII. rozsudek okresního soudu potvrdil. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení.
II.
4. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že svěřením nezletilých do péče matky a stanovením velmi omezeného rozsahu asistovaného styku s nezletilými byla porušena jeho práva i práva nezletilých dětí. K natolik výraznému omezení rodičovských práv dle stěžovatele neexistují žádné důvody. Stěžovatel uvádí, že veškeré zmínky o tom, že nezletilé manipuluje, jsou neodůvodněné a účelové. Nezletilé k němu mají silnou citovou vazbu, což krajský soud nevzal v úvahu. Přístup soudů byl podle stěžovatele silně diskriminační, jelikož soudy nepracovaly s fakty a před jeho sděleními byla bez dalšího jednostranně upřednostňována tvrzení matky, kterou soudy zcela nepochopitelně podporovaly. Namítá také, že krajský soud dospěl k naprosto neadekvátní výší výživného, které vůbec nezohledňuje jeho reálnou pracovní a finanční situaci a stávající úroveň. Stěžovatel poukazuje na to, že není schopen hradit své dluhy, natož stanovené výživné. Na jeho majetek je vedeno insolvenční řízení (konkurs), je nemajetný a pobírá podporu v nezaměstnanosti. Výši výživného stěžovatel nepovažuje ani za řádně zdůvodněnou. V průběhu řízení mělo docházet také k neodůvodněným průtahům, které stěžovatel v ústavní stížnosti blíže popisuje.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
IV.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případua z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
8. Obecně lze konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud se věcí řádně zabýval, aplikoval relevantní zákonná ustanovení, vycházel z řádně provedeného dokazování, vzal v úvahu podstatné okolnosti, zohlednil zájem nezletilých a věnoval potřebnou pozornost celkovému kontextu rodinné situace. Srozumitelně přitom objasnil, na základě jakých úvah dospěl k učiněným závěrům a své rozhodnutí taktéž adekvátním způsobem odůvodnil.
9. Z konkrétních námitek stěžovatele se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou péče o nezletilé a úpravy styku s nimi.
10. Do péče matky byly nezletilé svěřeny již rozhodnutím okresního soudu, který předně poukázal na přetrvávající hluboký konflikt mezi rodiči (ke kterému shodně přispíval jak stěžovatel, tak matka nezletilých) a po provedeném dokazování se na základě znaleckého posudku, výslechu znalkyně a dalších provedených důkazů přiklonil ke svěření nezletilých do péče matky. Kromě skutečnosti, že od narození nezletilých byla jejich primární pečovatelkou, zohlednil také to, že jeho manipulace nezletilých vůči matce je závažnější, stěžovatel se vyjadřuje o matce vulgárně, a to i před opatrovníkem, a jeho výroky, kterými snižuje výchovné schopnosti matky, jsou alarmující. Okresní soud současně neměl pochyb o pevných vazbách mezi stěžovatelem a jeho dcerami, stěžovateli proto určil s nezletilými široký styk s tím, že vzhledem k míře konfliktu mezi rodiči se přiklonil k bezkontaktnímu předávání nezletilých prostřednictvím školního zařízení (viz body 97. a 98. rozsudku okresního soudu).
11. Dle krajského soudu pak neschopnost stěžovatele respektovat matku dětí jako rovnocenného partnera při výchově dětí, jakož i neschopnost respektovat právo dětí na výchovu oběma rodiči, vyústily v únos dětí stěžovatelem, který na začátku měsíce září 2019 (tedy krátce po vynesení rozsudku okresního soudu) odcestoval s nezletilými do Velké Británie, kde zahájil řízení o péči o nezletilé (tvrdíc mimo jiné neuspokojivý psychický stav dcer i to, že je matka nechala pohlavně zneužívat muži, kterým poskytovala sexuální služby). V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nechal nezletilým vystavit pákistánské doklady a bydliště dětí změnil na hlavní město Pákistánské islámské republiky. Matka nezletilých prostřednictvím Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí zahájila návratové řízení a poté, co byly nezletilé dne 19. 12. 2019 na území České republiky vráceny, okresní soud upravil asistovaný styk stěžovatele s nezletilými, přičemž stěžovatel pobyl v České republice krátkou dobu a odcestoval do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska s tvrzením, že se tam hodlá zdržovat (viz bod 26. rozsudku krajského soudu).
12. Krajský soud doplnil dokazování (mimo jiné) zprávami Pro Dialog, z.s., ve kterých pracovníci konstatovali, že stěžovatel hovoří o matce dětí negativně až hanlivě a obviňujícím či nerespektujícím způsobem se o ní opakovaně vyjádřil i před nezletilými, ve vztahu ke kterým hrají podstatnou roli také dárky od stěžovatele. Dle zprávy kolizního opatrovníka se veškeré výchovné působení na stěžovatele dlouhodobě míjí účinkem, stěžovatel není ochoten či schopen své myšlení a své chování k matce nezletilých změnit. Dokazování bylo provedeno také článkem uveřejněným v britském tisku, který líčil podrobný popis vývoje rozpadu rodiny z pohledu stěžovatele, jakož i tvrzení, že stěžovatel byl v České republice zbit matkou nezletilých a gangstery a vyjádření domněnky, že situace ohledně péče o děti je ovlivněna náboženskou otázkou, a to s odkazy na rozhovor se zástupkyní stěžovatele, která však při jednání krajského soudu tvrzení tisku o rozhovoru s ní popřela. Rodiče nezletilých při jednání krajského soudu setrvali na svých stanoviscích. Krajský soud přistoupil také k pohovoru se starší dcerou (pohovor s mladší dcerou nebylo možné pro její mlčení provést), která s nadšením vzpomínala na pobyt v L. a uvedla, že "si přeje, aby s otcem mohla bydlet navždy a aby s ním i mamka bydlela navždy" (podrobněji viz body 31. až 45. rozsudku krajského soudu).
13. Výroky okresního soudu o svěření nezletilých do péče matky krajský soud potvrdil. Uvedl, že po počátečním období sporů mezi rodiči je to matka dětí, která se na rozdíl od stěžovatele zklidnila a začala jednat v zájmu dětí ve snaze zachovat jim silnou citovou vazbu ke stěžovateli, do jehož chování nevnesla změnu ani odborná pomoc a jednotlivá usnesení o předběžných opatřeních. Krajský soud vzal za prokázané, že v posuzované věci má z rodičů lepší předpoklady pro zachování zdravého a úspěšného vývoje dětí, a to již tím, že respektuje stěžovatele jako rovnocenného partnera při výchově dcer (dle znaleckého posudku byl stěžovatel k matce dětí hyperkritický, zatímco matka děti do problémů rodičů nezatahovala a neměla tendence zavádět řeč na nedostatky otce). Při úvaze o rozsahu a formě styku krajský soud (kromě již uvedeného) poukázal na trvající obavu o únos dětí, a to i do jiné země než do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Do doby, než bude tato obava rozptýlena a než bude postaveno najisto, že stěžovatel bude respektovat nejlepší zájem dětí a jejich právo mít oba rodiče, nebylo dle krajského soudu možné upravit styk jinou formou než formou asistovaného styku. Vzhledem k přání starší z dcer, být se stěžovatelem více, krajský soud rozšířil rozsah asistovaného styku (oproti rozhodnutí okresního soudu bezprostředně po návratu nezletilých ze zahraničí) na každý kalendářní týden v pondělí od 14:00 do 15:30 hod. v prostorách Pro Dialog, z.s. za přítomnosti pracovníka organizace (podrobně viz zejména body 53. a 72. rozsudku krajského soudu).
14. Namítá-li stěžovatel, že k tak významnému omezení jeho rodičovských práv neexistovaly důvody, Ústavní soud má za to, že krajský soud tyto důvody ve svém rozhodnutí naopak srozumitelně popsal. Kromě únosu nezletilých do zahraničí na nikoliv zanedbatelnou dobu je třeba poukázat také na opakované apely, aby stěžovatel začal k matce nezletilých při výchově dětí přistupovat s alespoň minimálním respektem, které však do doby rozhodování krajského soudu zůstaly z jeho strany nevyslyšeny. Není také pravdou, že by krajský soud nevzal v úvahu silnou citovou vazbu, kterou nezletilé ke stěžovateli chovají. Krajský soud vycházel z vlastního pohovoru se starší z dcer, jakož i z dalších listinných důkazů, ze kterých byl láskyplný vztah nezletilých ke stěžovateli zřejmý. Byť je třeba dát stěžovateli zapravdu v tom, že oproti období před únosem došlo k citelnému omezení styku s nezletilými, nejde zároveň o rozhodnutí, které by v nadcházející době nemohlo dostát změn, což ostatně ve svém rozhodnutí naznačil i krajský soud, když vyjádřil svou víru v to, že stěžovatel, tvrdíc nezměrnou lásku k dcerám, si uvědomí svá pochybení a své chování (i v zájmu dcer) v budoucnu změní.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele týkajícím se výše výživného pro nezletilé. K závěru, že by stanovené výživné bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo že by nereflektovalo požadavky plynoucí z právní úpravy, v posuzované věci dospět nelze. Krajský soud se řádně zabýval výdělkovými možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry účastníků řízení a své závěry také přiměřeným způsobem zdůvodnil. Výši stanoveného výživného krajský soud v čase odstupňoval. V krátkém vymezeném období roku 2017 koresponduje s nadstandartním čistým měsíčním příjmem stěžovatele ve výši 177 000 Kč z činnosti v oboru informačních technologií. Při určení výše výživného od roku 2018 nadále pak krajský soud vzhledem k předchozí výši příjmů stěžovatele a vzhledem k jeho vzdělání a pracovní historii dovodil u stěžovatele potencialitu dosahovat příjmu mezi 60 000 Kč a 80 000 Kč čistého měsíčně, což stěžovatel ostatně nijak nezpochybňuje. Se závěrem krajského soudu, že skutečnost, že stěžovatel v době, kdy byl zaměstnán společností svého otce, pracoval pouze polovinu týdne, a že část roku 2018 a 2019 nepracoval a ani v současné době nepracuje, nemůže jít k tíži nezletilých, je třeba souhlasit. Výše výživného reflektuje zájem nezletilých, jakož i to, že (jak uvedl krajský soud) stěžovatel je mladý, jazykově vybavený a vzdělaný muž, kterému nic nebrání v dosahování výdělků odpovídajících jeho potenciálu uplatnění se na trhu práce.
16. Pro úplnost lze doplnit, že krajský soud se řádně zabýval také rodičovským konfliktem v oblasti školního a předškolního vzdělávání nezletilých, přičemž logickým a srozumitelným způsobem zdůvodnil i své závěry vztahující se k této otázce (podrobněji viz bod 76. rozsudku krajského soudu).
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také existenci průtahů v řízení, a to zejména v řízení před okresním soudem. Předmětem nynějšího řízení však je (i vzhledem k petitu ústavní stížnosti) rozhodnutí krajského soudu, které již navíc bylo vydáno. Námitka nejrůznějších průtahů v dřívějších fázích řízení přitom už z podstaty věci nemůže být důvodem kasace tohoto napadeného rozhodnutí. I kdyby Ústavní soud stěžovateli přisvědčil a v důsledku tvrzených průtahů napadené rozhodnutí zrušil, konečné rozhodnutí by se tím pouze oddálilo a Ústavní soud by fakticky způsobil další prodlužování daného řízení [k rozhodování Ústavního soudu o průtazích v řízení srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/16 ze dne 4. 10. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 2194/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 776/16 ze dne 6. 6. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1444/17 ze dne 18. 7. 2017 aj.]. Aniž by se Ústavní soud jakkoliv vyjadřoval k tomu, zda řízení před obecnými soudy skutečně trpělo průtahy či nikoliv, v obecné rovině lze doplnit, že procesním prostředkem k ochraně práva narušeného tvrzenými neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení je případné uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
18. Pochybení, které by zakládalo porušení základních práv stěžovatele, shledáno nebylo. Protože Ústavní soud nezjistil důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování krajského soudu a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadeného rozhodnutí, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu