ECLI:CZ:US:2021:4.US.737.21.1
sp. zn. IV. ÚS 737/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Žáka, zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem, sídlem Solní 274/12, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2020 č. j. 22 Cdo 3236/2020-198, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Petra Planety a Miroslavy Planetové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 9. 2019 č. j. 10 C 190/2017-138 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud vedlejším účastníkům uložil povinnost vyklidit pozemek p. č. st. X1 včetně na něm stojící budovy č. p. X2 a pozemky p. č. X3, X4 a X5 v katastrálním území K. a předat je do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí stěžovateli (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že stěžovatel je otcem vedlejší účastnice a tchánem vedlejšího účastníka; vedlejší účastníci jsou manželé. Všichni žijí od r. 1997 nepřetržitě v domě č. p. X2. Stěžovatel (spolu s manželkou, která není účastnicí tohoto řízení) na základě darovací smlouvy ze dne 16. 2. 2010 daroval vedlejším účastníkům každému ideální polovinu domu a přilehlých pozemků, a ti na základě téže smlouvy zřídili ve prospěch stěžovatele a jeho manželky věcné břemeno spočívající v doživotním bezplatném užívání těchto nemovitostí včetně všech jejich součástí a příslušenství. V důsledku vzájemných neshod vyzval stěžovatel dopisem ze dne 6. 9. 2017 vedlejší účastníky k vyklizení nemovitých věcí, a to nejpozději do konce listopadu téhož roku; to oni odmítli a stěžovatel proto podal žalobu v nyní projednávané věci. Stěžovatel v žalobě prezentoval svůj názor, že svědčí-li oprávněnému z věcného břemena právo užívání nemovité věci a není-li ve smlouvě o zřízení věcného břemena ujednáno něco jiného, nemá vlastník nemovité věci nadále právo nemovitou věc užívat a oprávněný z věcného břemena se může domáhat vyklizení vlastníka z nemovité věci věcným břemenem zatížené. Stěžovatel také podotkl, že jím prezentovaný právní názor zcela koresponduje s konstantní judikaturou dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015, a rozsudek téhož soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007). Okresní soud zamítl žalobu s odůvodněním, že výkon práva stěžovatele v nyní posuzované věci by byl v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy podle §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2020 č. j. 61 Co 36/2020-176 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil ho co do výše náhrady nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil s právním posouzením předmětné věci učiněným okresním soudem.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost založil na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tvrdil, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Vymezil přitom otázku "zda oprávněný z věcného břemene, který má právo užívat nemovitou věc, je aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení nemovité věci proti vlastníku nemovité věci, který do tohoto práva neoprávněn zasahuje". Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, neboť není přípustné (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení (výrok II.).
6. K argumentaci stěžovatele zpochybňující závěr, že stěžovatel není v předmětné věci aktivně věcně legitimován, neboť obsahem věcného břemene není výlučné užívání nemovitých věcí, nýbrž jen jejich spoluužívání s vedlejšími účastníky, a že krajský soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které svědčí-li oprávněnému z věcného břemene právo užívání bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného (stejně jako v této věci), nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat, a oprávněný z věcného břemene se může domáhat vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého, Nejvyšší soud poukázal na to, že na vymezené otázce napadené rozhodnutí podle §237 o. s. ř. nezávisí, neboť krajský soud takový závěr neučinil. Okresní soud zamítl žalobu výhradně proto, že výkon práva stěžovatele v nyní posuzované věci by byl v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a v rozporu s dobrými mravy (přesněji: zneužitím práva) podle §8 občanského zákoníku. Tím přiznal stěžovateli aktivní legitimaci k podání žaloby, což ovšem neznamená, že žalobě musí být nutně vyhověno, jsou-li tu jiné důvody pro zamítnutí (jako je tomu v případě zneužití práva). Krajský soud se s tímto právním hodnocením okresního soudu ztotožnil. Poukázal na to, že žaloba v této věci neslouží k realizaci práva stěžovatele, nýbrž k řešení vzájemných mezilidských vztahů. Za situace, kdy darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene byly uzavřeny v očekávání společného užívání nemovitostí všemi účastníky řízení, byly dohodnuty investice vedlejších účastníků do domu, strany sporu dlouhodobě užívají nemovité věci každá ve "své" části podle dřívější dohody, a nemají jinou možnost bydlení, by výkon práva stěžovatele byl v rozporu s dobrými mravy.
7. Nejvyšší soud konstatoval, že tento závěr obecných soudů o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy však stěžovatel nenapadl (a Nejvyšší soud jej proto nepřezkoumával). Stěžovatelem vymezená otázka se vztahuje výhradně k aktivní věcné legitimaci. Nejvyšší soud připustil, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není formulováno vhodným způsobem, neboť závěr o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy zde není učiněn explicitně. Z bodu 9 odůvodnění tohoto rozhodnutí nicméně podle Nejvyššího soudu zřetelně vyplývá, že "krajský soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako okresní soud - tedy že v předmětné věci nelze nárok stěžovateli přiznat pro rozpor s dobrými mravy - a jeho právní hodnocení shledal jako správné". Protože dovolání není z uvedeného důvodu přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Dodrží-li jednotlivec stanovené postupy a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae. Uvedené platí i pro dovolací řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 (N 59/81 SbNU 47), ve kterém Ústavní soud ve vztahu k rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání uvedl, že obecně platí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v §237 a 238 o. s. ř. Nejvyšší soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz §243f odst. 3 o. s. ř.), byť s uvedením nosných důvodů, odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod, pro který dovolání není přípustné nebo je nepřípustné (v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení občanského soudního řádu, by bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae dovolatele), a také, zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů Nejvyšší soud shledal, že dotčené dovolání není přípustné nebo je nepřípustné, v opačném případě by jeho rozhodnutí bylo fakticky nepřezkoumatelné).
10. Stěžovatel namítá, že v posuzované věci deklarovaný důvod, pro nějž není podané dovolání přípustné, naplněn nebyl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rekapituloval právní závěr okresního soudu (tedy závěr, že v předmětné věci nelze nárok stěžovateli přiznat pro rozpor s dobrými mravy) a konstatoval, že ke stejnému právnímu závěru dospěl i krajský soud. Zároveň však Nejvyšší soud připustil, že závěr o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy není v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí učiněn explicitně Naproti tomu právní názor krajského soudu týkající se nedostatku aktivní věcné legitimace osoby oprávněné z věcného břemene, která má právo užívat nemovitou věc, k podání žaloby na vyklizení nemovité věci proti vlastníku nemovité věci, který do tohoto práva neoprávněně zasahuje (tedy právní názor výslovně prezentovaný v bodě 8 odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí a představující stěžovatelem namítané posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud - "pro stěžovatele nepochopitelně" - nepovažoval za základ dovoláním napadeného rozhodnutí, což odůvodnil tak, že na vymezené otázce napadené rozhodnutí podle §237 o. s. ř. nezávisí. Tím, že Nejvyšší soud odmítl podané dovolání věcně projednat, došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Nejvyšší soud již v minulosti převzal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018) právní názor Ústavního soudu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)]. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
16. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit důvod dovolání, tedy v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), a uvést čeho se domáhá - dovolací návrh (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
17. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž podle odstavce 3 citovaného ustanovení důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak zejména ve smyslu §237 o. s. ř. vymezit právní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Nesplní-li dovolatel svou povinnost vymezit uvedenou otázku hmotného nebo procesního práva, Nejvyšší soud dovolání odmítne, protože není přípustné (§237 o. s. ř.).
18. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Přezkum Ústavního soudu se omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, jde-li o jeho přípustnost, náležitě se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou vypořádal, nebo tím, že při posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431) či usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1389/20].
19. Ani jedna z uvedených situací v posuzované věci nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vysloveným právním závěrům. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, protože jeho dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, když na stěžovatelem vymezené otázce, zda je stěžovatel v předmětné věci aktivně legitimován k podání předmětné žaloby, napadené rozhodnutí krajského soudu podle §237 o. s. ř. nezávisí. V odůvodnění svého rozhodnutí se přitom Nejvyšší soud dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele, včetně jeho námitky vztahující se k právnímu názoru krajského soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace osoby oprávněné z věcného břemene (srov. bod 7 tohoto usnesení). Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl přesvědčivě důvody, pro které není dovolání stěžovatele přípustné, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
20. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, avšak stěžovatel nedostál zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu tím, že v dovolání nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), body 31. až 38.].
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, když ze shora uvedených důvodů neshledal v postupu Nejvyššího soudu ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu