ECLI:CZ:US:2021:4.US.791.21.1
sp. zn. IV. ÚS 791/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, zastoupené JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2021 č. j. 23 Co 10/2021-473 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. prosince 2020 č. j. 19 C 63/2016-461, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Jiřího Matyse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, jakož i v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby "Ústavní soud rozhodl, že v dané věci o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva nejde, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. Dáša Vítková měla být z projednávané věci vyloučena pro podjatost a aby věc přikázal k projednání jinému soudci Obvodního soudu pro Prahu 3".
3. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
4. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v posuzované věci byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 4. 5. 2017 č. j. 19 C 63/2016-188 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 10. 2017 č. j. 23 Co 299/2017-231 zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 1 300 000 Kč a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dne 9. 1. 2018 podala stěžovatelka k obvodnímu soudu žalobu pro zmatečnost, v níž namítala, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně JUDr. Dáša Vítková. Podle stěžovatelky jmenovaná soudkyně zásadním způsobem manipulovala s důkazy a skutečnostmi ve prospěch vedlejšího účastníka jako žalovaného, vzhledem k čemuž má pochybnosti o její nestrannosti. Dále stěžovatelka uvedla, že soudkyně neprovedla rozhodný důkaz znaleckým posudkem PhDr. Svobody, přičemž neprovedla ani řadu jiných jí navrhovaných důkazů, které byly pro rozhodnutí ve věci zásadní, zároveň jí vytýká nesprávné rozhodování o promlčení. Stěžovatelka se o podjatosti soudkyně dozvěděla dne 7. 12. 2017 z rozsudku městského soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 23 Co 299/2017-231, z něhož vyšlo najevo, že městský soud natolik uvěřil obvodnímu soudu, že dokonce rozhodoval bez jednání. Městský soud přisvědčil vadnému hodnocení důkazů a nesprávným skutkovým závěrům soudkyně JUDr. Vítkové, která rozsudek odůvodnila tak, že jej ani nebylo možno přezkoumat. Poté, co soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku za žalobu pro zmatečnost, stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků a též o ustanovení advokáta.
5. Napadeným usnesením obvodní soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě pro zmatečnost (výrok II.). Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatelka namítá důvod zmatečnosti uvedený v §229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který lze uplatnit v případě, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Stěžovatelka však nenamítá poměr soudce k věci anebo k účastníkům či jejich zástupcům, nýbrž brojí proti postupu soudkyně ve věci a proti jejímu rozhodnutí, když zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, skutkové závěry i právní kvalifikaci. Takové skutečnosti však nemohou vést k závěrům o podjatosti soudce. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci u stěžovatelky jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a proto pro nenaplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. obvodní soud stěžovatelce požadované osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Jelikož zde nejsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nebylo možné vyhovět ani žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř.
6. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením městského soudu bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud konstatoval, že důvody pro vyloučení soudce z rozhodování v konkrétní věci nelze dovozovat z jeho postupu v daném řízení, jak to činí stěžovatelka. Stěžovatelka tvrzenou podjatost rozhodující soudkyně dovozuje z toho, jakým způsobem tato soudkyně vedla jednání, jak poté rozhodla a jakým způsobem své rozhodnutí odůvodnila. Stěžovatelka tím fakticky žádá o nepřípustný věcný přezkum napadeného rozhodnutí i předchozího postupu obvodního soudu. Městský soud proto přisvědčil závěru obvodního soudu, že stěžovatelkou uplatněné důvody nemohou k závěru o vyloučení prvostupňové soudkyně vést, a tedy v nich nelze shledat ani zmatečnostní důvod. Městský soud se proto ztotožnil se závěrem obvodního soudu o zřejmé bezúspěšnosti podané žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelkou uváděné důvody shledal navíc uplatněnými zjevně opožděně, když veškeré důvody, z nichž stěžovatelka dovozuje svůj závěr o vyloučení prvostupňové soudkyně, se váží k postupu soudkyně v řízení a k jejímu rozhodnutí, tj. byly stěžovatelce známy nejpozději doručením prvostupňového rozhodnutí dne 19. 5. 2017. Z těchto důvodů ani městský soud neshledal podmínky pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., a tedy ani pro ustanovení zástupce podle §30 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudů, které jí nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a nevyhověly tak ani její žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě pro zmatečnost. Jako důvody pro podání žaloby pro zmatečnost stěžovatelka uvádí, že v předmětném řízení rozhodovala vyloučená soudkyně, soudy rozhodovaly formalisticky, jejich závěry jsou v rozporu se skutečným průběhem řízení, popírají vše, čeho se stěžovatelka domáhala a co podkládala důkazy. Městský soud projevil neochotu věnovat pozornost argumentaci a důkazům stěžovatelky, což pramení z nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obvodního soudu, které bylo vydáno v důsledku toho, že soudkyně stranila jedné ze stran, a to vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému.
8. V napadeném rozhodnutí, ve kterém městský soud argumentuje opožděným podáním žaloby pro zmatečnost, spatřuje stěžovatelka formalistický přístup. O nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obvodního soudu, jakož i o důvodu vyloučení soudce, se stěžovatelka nemohla dovědět při jednání před obvodním soudem, jak uvádí městský soud v napadeném usnesení, neboť předpokládala, že nedostatky lze napravit v odvolacím řízení. Tato náprava však z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obvodního soudu nebyla možná. Stěžovatelka v žalobě uvedla, že soudkyně argumentovala natolik přesvědčivě, že jí městský soud uvěřil. Stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost, jakmile se po doručení usnesení městského soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 23 Co 299/2017-231 o nepřezkoumatelnosti dověděla, tedy nikoli opožděně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a tím ani podmínky pro ustanovení zástupce pro řízení o žalobě pro zmatečnost.
13. Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nákladech řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na řádný proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když může citelně zasáhnout do poměrů některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
14. Jde-li o přezkum rozhodnutí o osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotné řízení o osvobození od soudních poplatků, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 744/20).
15. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř., spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým civilní soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275), ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 201/02, ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 249/03, ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 249/03, ze dne 14. 10. 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04, ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. IV. ÚS 109/06 a další]. Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu se takto otevírá pouze, vykazuje-li rozhodnutí obecných soudů prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo nevyplývá-li z odůvodnění rozhodnutí žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
16. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
17. V posuzované věci obecné soudy dostatečně odůvodnily své závěry, že v případě stěžovatelky nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. Z rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu je zřejmé, z jakého důvodu měla předmětná žaloba pro zmatečnost představovat svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž napadená rozhodnutí obecných soudů jsou srozumitelná a logická, jak to vyžaduje ve své judikatuře Ústavní soud [srov. např. nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Žádnému z napadených rozhodnutí nelze vytknout, že by byla založena na výkladu majícím prvky svévole či že by se jím příslušný soud dopustil jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Nepřiznaly-li obecné soudy stěžovatelce z uvedeného důvodu osvobození od placení soudních poplatků, nemohly - s ohledem na dikci §30 odst. 1 a 2 o. s. ř. - rozhodnout ani o ustanovení zástupce (potažmo zástupce z řad advokátů). Naplnění předpokladů pro osvobození od placení soudních poplatků je podmínkou aplikace nejen prvního, ale i druhého odstavce §30 o. s. ř. Možnost ustanovení zástupce z řad advokátů je legitimně vázána na podmínky zaručující, že se uplatní jen v odůvodněných případech, resp. že nedojde k jejímu zneužití (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4193/16).
19. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že "v dané věci o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva nejde, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. Dáša Vítková měla být z projednávané věci vyloučena pro podjatost a aby věc přikázal k projednání jinému soudci Obvodního soudu pro Prahu 3".
20. Podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Nepříslušností se přitom rozumí situace, kdy se stěžovatel domáhá něčeho, k čemu není Ústavní soud oprávněn, a to tak, že vůbec není způsobilý vést takové řízení. O takový případ jde i v nyní posuzované věci, neboť se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud rozhodl, že "v dané věci o bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva nejde, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 JUDr. Dáša Vítková měla být z projednávané věci vyloučena pro podjatost a aby věc přikázal k projednání jinému soudci Obvodního soudu pro Prahu 3". Projednáním takového návrhu by Ústavní soud vybočil z mezí své kompetence, neboť je oprávněn při případném vyhovění ústavní stížnosti výrokem nálezu rozhodnout toliko v souladu s §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tomu však uvedený stěžovatelčin návrh neodpovídá.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím obecných soudů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zčásti návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti v krátké době po jejím podání, resp. po obdržení bezvadné ústavní stížnosti stěžovatelky (po výzvě k odstranění vad), nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu