ECLI:CZ:US:2021:4.US.818.21.1
sp. zn. IV. ÚS 818/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Ludvíkem, advokátem, sídlem Šítkova 233/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 6 Tdo 1228/2020-1218, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2020 č. j. 11 To 101/2020-1100 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. prosince 2019 č. j. 3 T 96/2019-990, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 26 odst. 1, odst. 3, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 7, odst. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (spolu s obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o.) v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se stručně uvedeno dopustil tím, že poškozené J. M., J. D., O. K. a M. K. úmyslně uváděl v omyl, když na základě písemné plné moci uzavřel jménem obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o., jako její zmocněnec s poškozenými počátkem roku 2017 "dohody a smlouvu o dílo" pod záminkou vyhotovení a dodání dubového řeziva (tzv. měsíčního dřeva prvotřídní kvality a dalších požadovaných vlastností) a převzal od nich zálohy, ačkoliv již při uzavírání těchto dohod a smlouvy o dílo věděl, že svým závazkům nebude moci dostát, převzaté zálohy jednotlivým poškozeným navzdory výzvám nevrátil a v celkovém součtu jim způsobil škodu ve výši 122 000 Kč, přičemž takto jednal v zájmu obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o., a v rámci její činnosti, přičemž jde o jednání právnické osobě přičitatelné podle §8 odst. 2 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že byl na základě rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 10. 2014 sp. zn. 6 Pp 135/2014 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen jako trest nepodmíněný v trvání pěti let pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a to rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. 3. 2012 sp. zn. 6 T 169/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 7 To 240/2012. Za uvedený přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku byl odsouzen podle §209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výši dvaceti denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 20 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s uvedenými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel společně a nerozdílně s obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o., uznán povinným nahradit poškozenému M. K. způsobenou škodu ve výši 42 293 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele (stejně jako obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o.) proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. Po přezkoumání věci shledal, že okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a dospěl ke správnému a zákonnému posouzení věci. K jednotlivým návrhům stěžovatele na doplnění dokazování se krajský soud podrobně vyjádřil a zamítl je jako nadbytečné s odůvodněním, že okresní soud se zabýval všemi důležitými skutečnostmi a jeho závěry vyvrací všechny námitky obhajoby. K tomu zdůraznil, že není v silách žádného soudu, aby zvlášť komentoval všechno, co obhajoba namítá a popírá, kdy stěžovatel mění svá stanoviska během řízení, upravuje je a dožaduje se dokazování stále dalších nepotřebných skutečností. Domáhal-li se stěžovatel zpracování znaleckého posudku k posouzení vzorků dřeva, o němž tvrdil, že pochází z hrání, krajský soud uvedl, že toto dřevo prokazatelně nemohlo být určeno k pokrytí dodávky ve vztahu k poškozeným, a proto je zkoumání vzorků tohoto dřeva mimo potřebný rozsah dokazování. Krajský soud dospěl ve shodě s názorem okresního soudu k závěru, že stěžovatel nebyl schopen z 20 metrů krychlových dubové kulatiny, kterou objednal u společnosti v Řepíně, splnit zakázku, k níž se ve vztahu k poškozeným zavázal, a že je nerozhodné, z kolika procent podle mínění stěžovatele by byl schopen tuto zakázku splnit. Za rozhodné považoval, že stěžovatel nemohl zakázku splnit jako celek a že si byl této skutečnosti od samého počátku vědom. K námitce stěžovatele, že je protimluvem, když okresní soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku, že pojem "měsíční dřevo" nelze specifikovat, přitom mu však vytýkal úmyslné a podvodné nedodržení smluv, jejichž předmětem byla dodávka "měsíčního dřeva", krajský soud vysvětlil, že toto za protimluv nepovažuje, neboť jednotlivé uzavřené smlouvy obsahují celou řadu parametrů co do kvality a kvantity dřeva, které měl stěžovatel dodržet, přitom od počátku věděl nebo byl přinejmenším srozuměn s tím, že tyto parametry smluv nedodrží. Právě specifikace těchto parametrů vedla poškozené k uzavření předmětných smluv a k zaplacení zálohy. Bylo-li by předmětem dodávky dřevo v jiné kvalitě, nikdy by takové zálohy nezaplatili. Stěžovatel prokazatelně poškozeným nemohl zaručit, že duby budou poraženy a dřevo vytěženo v tom časovém úseku, který je specifikován v jednotlivých smlouvách, a nesplnil ani ten svůj závazek, že dřevo bude sušeno v hráních nejpozději od 31. 5. 2017.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V posuzované věci neshledal žádné pochybení v podobě namítaných opomenutých důkazů či extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že i když není pojem "měsíční dřevo" přesně definován, nezakládá to nemožnost vyvození závěrů o podvodném jednání stěžovatele, neboť rozhodnou skutečností, z níž bylo usuzováno na kvalitu dřeva, byla detailní specifikace včetně data usušení, způsobu sušení, objemu, rozměrů atp. předmětného dřeva formulovaná ve smlouvách. K tvrzení stěžovatele, že obsah dřeva v hráních, které byly určeny ke zpracování zakázek poškozených, nebyl zaznamenán kompletně, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v tomto ohledu pomíjí fakt, že orgány činnými v trestním řízení byly nafoceny přesně ty hráně, které on sám označil jako určené ke splnění předmětných zakázek. Vyjma fotografií vycházely obecné soudy rovněž z protokolu o ohledání, ve kterém byla přesně zaměřena velikost hrání, a s ohledem na jejich nedostačující objem byla následně, v kontextu ostatních provedených důkazů, vyhodnocena neschopnost stěžovatele dostát svým závazkům. Žádná pochybení nezjistil Nejvyšší soud ani ve výrocích o uložených trestech.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále uvádí, že dávají-li mu obecné soudy za vinu, že předmětné řezivo nemá vlastnosti uvedené ve smlouvě, měl být ke zjištění vlastností dřevní hmoty zpracované na nesámované dřevo sušící se v hráních přibrán znalec. Tvrdí, že opakovaně navrhoval orgánům činným v trestním řízení provedení znaleckého posudku, avšak všechny jeho návrhy byly zamítnuty. Tím podle něj došlo k opomenutí důkazu. Má za to, že orgány činné v trestním řízení pouze hledaly způsob, jak se vyhnout zjištění vlastností předmětného řeziva, ač jde o stěžejní otázku, neboť domnělá absence vlastností dodávky je mu přičítána k tíži a z ní je vyvozován jeho podvodný úmysl. Podle něj je patrné, že příslušné soudy si pouze účelově a selektivně vybíraly důkazy, které v rozhodnutí vyhodnotí a odůvodní. Za další opomenuté důkazy označil důkazy prokazující kvalitu předmětného řeziva s ohledem na jeho zpracování do konečného produktu - podlahy a nábytku u jiných osob, které se ke kvalitě vyjádřily. Poukazuje na nedostatečná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a konstatuje, že daný trestný čin se nestal. Věc měla být podle něj řešena občanskoprávní cestou. Předmět dohod a smlouvy o dílo byl řádně vytěžen, rozřezán a uskladněn v sušících se hráních, a aniž by si kdokoliv ověřil kvalitu či množství dřeva, přičemž je tvrzeno, že nedostál svým závazkům, resp. spáchal úmyslný trestný čin. Opětovně poukazuje na to, že když soudy uzavřely, že termín měsíční dřevo neexistuje, jen stěží ho mohly uznat vinným za to, že vědomě nevytěžil dřevní hmotu v termínu a kvalitě tzv. pojmu "měsíční dřevo". Jde podle něj o porušení zásady ultima ratio.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel detailně rozebírá jednotlivé pasáže odůvodnění rozhodnutí obecných soudů k termínu vytěžení, polemizuje s nimi a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními spatřuje extrémní nesoulad a rovněž je toho mínění, že obecné soudy pochybily, když neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny, neboť nelze vyvrátit, že předmětná dřevní hmota - kulatina byla vytěžena řádně v termínu podle smlouvy či v zimním novoluní tak, aby měla požadované vlastnosti. Za rozporné s provedeným dokazováním považuje také závěry znaleckého posudku k posouzení objemu vyrobeného řeziva. Obecné soudy podle jeho mínění tyto závěry účelově zdeformovaly a ve svých rozhodnutích neuvedly, kolik bylo vyrobeno řeziva v požadované kvalitě. Ač se snažil prokázat kvalitu předmětného řeziva, soudy na toto zjištění rezignovaly. Dále namítá, že situační plánek přiložený k Protokolu o ohledání obchodní společnosti Picasso styl, s. r. o., je v rozporu s ohledáním, přičemž zjevná nepřesnost se týká rozměrů předmětných hrání, což podrobně specifikuje s tím, že zpracovatel ohledání provozovny učinil písařskou chybu při zapisování rozměrů hrání. Je přesvědčen, že obecné soudy nemohly dojít ke skutkovému zjištění založenému na objektivním posouzení, když pracovaly s chybně zaznamenanými důkazy.
7. Zjevně nepřiměřený je podle stěžovatele také uložený trest zákazu činnosti. Má za to, že tento trest je nezákonný, neboť mu bylo zabráněno v podnikání i v oborech, které nejsou spjaty s vytýkanou trestnou činností. Stejně tak je přesvědčen o nezákonnosti trestu zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, neboť ho bezdůvodně omezuje v jeho dalším pracovním uplatnění a zamezuje mu vykonávat činnost nesouvisející s činností, v níž byla spatřována trestná činnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší převážně totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V nyní posuzované věci postavil stěžovatel svoji obhajobu na tom, že ze dřeva, které bylo nafoceno Policií České republiky při ohledání provozovny a které bylo sušeno na pozemku v hráních, by byl schopen splnit zakázku vůči poškozeným a že ji nesplnil jen díky jejich nepřátelskému a nevstřícnému jednání, a dále tvrdil, že toto dřevo prodal jiným zájemcům a ti se vyjadřovali tak, že dřevo bylo v požadované kvalitě. Obecné soudy však jasně, srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnily, proč tuto obhajobu považovaly za účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nelze přehlédnout, že Policie České republiky nafotila obě hráně se dřevem, které bylo podle tvrzení stěžovatele určeno ke splnění závazku, a současně zaměřila i rozměry těchto hrání. Z takto získaných důkazů podle závěrů obecných soudů vyplynulo, že stěžovatel v žádném případě nemohl zajistit dodání poškozenými požadovaného množství materiálu podle sjednaných smluv. Úmysl podvést poškozené od okamžiku uzavření smluv vyplývá ze skutečnosti, že v době uzavření smluv prokazatelně neměl předmět plnění v dispozici, nezajistil splnění přesně určeného času těžby dřeva a ani dodatečně nezajistil na smlouvami vymezeném místě dřevo v náležité kvalitě a kvantitě.
13. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Jeho úvahám nelze nic vytknout.
14. Krajský soud považoval závěry učiněné okresním soudem za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu (viz bod 3 shora). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Krajský soud se řádně vypořádal i s námitkou stěžovatele (kterou zopakoval i v ústavní stížnosti), že věc měla být řešena občanskoprávní cestou. Správně zdůraznil, že při vědomí toho, že daná věc má i svůj občanskoprávní rozměr, je rozhodné, že stěžovatel vytýkaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, neboť je zřejmé, že uvedl poškozené v omyl, když od samého počátku věděl, že nedodá poškozeným dřevo v požadované kvalitě a byl s tím srozuměn, tedy že nesplní základní podmínky občanskoprávních smluv, které s poškozenými uzavřel, přitom však z poškozených vylákal zálohy na splnění těchto smluv.
16. Ústavní soud připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16). Použití dané zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V nyní posuzované věci spáchal stěžovatel daný trestný čin v kvalifikované skutkové podstatě a jeho jednání je nutno hodnotit i jako přečin podvodu podle §209 odst. 2 trestního zákoníku, neboť jednal jako speciální recidivista. Ústavní soud neshledal v těchto závěrech obecných soudů žádné neústavní pochybení.
17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) trestního řádu. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Nejvyššího soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. Ani tvrzení stěžovatele, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, neodpovídá obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
19. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v tomto případě. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
20. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu obecné soudy postupovaly také při rozhodování o uložených trestech. Jde-li o trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku, proti kterému stěžovatel brojí v podané ústavní stížnosti, Ústavní soud shledává ústavně konformní závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel spáchal projednávaný trestný čin přímo prostřednictvím předmětu činnosti společnosti Picasso styl, s. r. o., přičemž vymezení pouze jednoho oboru z celé řady oborů, které je možné v rámci předmětu podnikání, do něhož tyto obory spadají, provozovat, by se minulo s účelem předmětného trestu. S ohledem na to, že stěžovatel zastupoval právnickou osobu (obchodní společnost Picasso styl, s. r. o.) v důsledku toho, že vzhledem ke své trestní minulosti a předchozím odsouzením nemohl danou činnost vykonávat sám za sebe, jak sám u hlavního líčení vypověděl (viz bod 3. odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu), je nepochybně žádoucí, aby do budoucna nemohl takovou činnost vykonávat nejen jako statutární orgán obchodní společnosti nebo družstva, ale i jako osoba, která je k takovému jednání zmocněna. Ani ve vztahu k těmto námitkám stěžovatele proto nelze považovat postup obecných soudů za neústavní.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu