ECLI:CZ:US:2022:1.US.1137.22.1
sp. zn. I. ÚS 1137/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. O., zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem Plzeň, Veleslavínova 363/33, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2022 č. j. 20 Co 7/2022-601, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 9, čl. 12 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku vydaného v řízení o úpravu poměrů, o rozhodnutí o významných záležitostech nezletilých dětí a o bydlišti nezletilých. Rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 3. 11. 2021 č. j. 0 P 27/2020-541 svěřil nezletilé děti do péče stěžovatelky (matky), rozhodl o výživném obou rodičů, určil jako místo bydliště nezletilých bydliště stěžovatelky a určil, že školským a předškolním zařízením dětí je škola v místě bydliště matky.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce přezkoumal správnost rozsudku okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že svěřil nezletilé děti do péče otce, rozhodl o výživném matky, určil rozsah styku matky s nezletilými a určil jako místo bydliště nezletilých bydliště otce a školské a předškolní zařízení školu ve spádovém obvodu jeho bydliště.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která v ní uvádí argumenty svědčící podle ní o tom, že odvolací soud nejednal v nejlepším zájmu dětí, když rozhodl o jejich svěření do péče otce. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování nedostatečně zohlednil všechny relevantní skutečnosti a neodůvodnil, proč se odchýlil od závěrů soudu prvního stupně. Namítá dále, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces tím, že jí byla odepřena účast na soudním jednání, z něhož se ex post omluvila v důsledku neodkladné hospitalizace nezletilé dcery. Napadeným rozhodnutím podle stěžovatelky mělo dojít také k porušení participačních práv nezletilých dětí, neboť odvolací soud nerespektoval závěry soudu prvního stupně vycházející především ze znaleckého posudku a ústící ve svěření dětí do péče stěžovatelky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
V posuzovaném případě odvolací soud, jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, se dané věci řádně věnoval. Na základě zjištěného skutkového stavu, který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, dostatečně rozvedl své úvahy, na jejichž podkladě dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně a svěřil děti do výchovy otce. S tvrzením stěžovatelky, že odvolací soud nezohlednil nejlepší zájmy dětí, se nelze ztotožnit. Z napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že odvolací soud zájmy dětí pečlivě a s uvážením komplikovaných a specifických okolností daného případu uvážil a svou úvahu podrobně a logicky objasnil včetně závěru o tom, že - při nemožnosti střídavé péče - je v nejlepším zájmu dětí je svěřit do péče otce. Úvahy odvolacího soudu se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud jde o námitku stěžovatelky stran odepření účasti na soudním jednání, Ústavní soud konstatuje, že za odepření účasti na soudním jednání není možné považovat situaci, kdy - jak vyplývá z ústavní stížnosti - se stěžovatelka nemohla nařízeného jednání zúčastnit náhle a soudu se z něj omluvila ex post. Z napadeného rozhodnutí současně také vyplývá, že stěžovatelka k tvrzením otce zaslala vyjádření, které odvolací soud při svém rozhodování zohlednil.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu