ECLI:CZ:US:2022:1.US.1237.22.1
sp. zn. I. ÚS 1237/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Veroniky Horké, zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022 č. j. 27 Cdo 2922/2021-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení o odmítnutí jejího dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021 č. j. 6 Cmo 228/2020-69, vydaného v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze družstva, vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 137/2019.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že návrh stěžovatelky na určení, že usnesení členské schůze účastníka Bytového družstva Murgašova 1275/1 v likvidaci (dále jen "družstvo"), konané dne 12. 6. 2019, spočívající ve slovech "a potvrzuje jmenování likvidátorem družstva paní Ing. Androniki Podlahovou, Mgr. Libuši Stachovou a Evu Kovalčíkovou" je neplatné, byl usnesením Městského soudu v Praze zamítnut, přičemž toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř., jako nepřípustné, neboť dovolání nesměřovala proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř. V odůvodnění konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že "usnesení členské schůze, mající pouze deklaratorní povahu, nelze (...) považovat za právní jednání obsahující vůli způsobit následky" a jako takové nepodléhá posouzení v rámci soudního přezkumu v režimu §663 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), je v souladu s jím označenou judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky předestřené stěžovatelkou, neboť napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. Stěžovatelka tak pominula, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že každý člen družstva se může dovolávat neplatnosti usnesení členské schůze pro rozpor s právními předpisy nebo stanovami.
Stěžovatelka s právními závěry dovolacího soudu nesouhlasí, neboť, podle jejího názoru, dovolací soud při svém rozhodování vycházel z jiných skutkových zjištění, než která vyplývala z provedených důkazů. Usnesení členské schůze ze dne 10. 6. 2019 není potvrzením žádného předchozího usnesení členské schůze, a to ani usnesení ze dne 30. 3. 2017, kterým žádný likvidátor družstva zvolen nebyl. Skutková zjištění obou soudů nižších stupňů naopak obsahují závěr, že dne 30. 3. 2017 bylo členskou schůzí přijato usnesení, jímž tato bere na vědomí, že statutární orgán tvořený členy představenstva bude vykonávat působnost likvidátora. Dovolací soud "nepochopitelně" dospěl k závěru, že toto usnesení je potvrzením usnesení ze dne 30. 3. 2017. Tím, že dovolací soud při svém rozhodování vyšel z jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly oba soudy nižších stupňů, které je navíc v extrémním rozporu s provedenými důkazy, zasáhl do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Dovolací soud tak na základě výše uvedeného "pochybení" odkázal na svoji judikaturu, která je sice v souladu s jeho skutkovými zjištěními, na předmětnou věc však nedopadá.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např. sp. zn. II. ÚS 275/13, IV. ÚS 1739/14, IV. ÚS 3217/17). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14, II. ÚS 2368/16).
V tomto směru však Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se dovoláním řádně zabýval, přičemž vysvětlil, z jakého důvodu dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že dovolání bylo odmítnuto (také) proto, že dovolací soud při jeho zkoumání vycházel z "jiného skutkového stavu", než který byl zjištěn v dřívějším řízení a tato skutečnost měla porušit její právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak již konstatoval dovolací soud, důvodem zamítnutí návrhu stěžovatelky v řízení před civilními soudy bylo zjištění, že namítané "usnesení" členské schůze družstva bylo přijato bez vůle způsobit následky jiné, než již nastalé, a nemá povahu právního jednání, a proto nepodléhá soudnímu přezkumu podle §663 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Důvody, které vedly k odmítnutí dovolání, byly dovolacím soudem jasně a srozumitelně vysvětleny v napadeném usnesení.
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci není dán důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybnil řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání (srov. obdobně sp. zn. III. ÚS 4027/19, II. ÚS 20180/19, I. ÚS 2288/20). Okolnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu