ECLI:CZ:US:2022:1.US.147.22.1
sp. zn. I. ÚS 147/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem, sídlem Velehradská 88/1, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2021 č. j. 67 To 164/2021-181, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 30. 3. 2021 č. j. 1 Pp 12/2021-158 vyhověl stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. 44 T 49/2008 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 1. 2015 sp. zn. 44 T 49/2008, v délce trvání jeho zbytku 701 dní po podmíněném propuštění a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2018 sp. zn. 2 T 49/2017 v délce trvání tří let a šesti měsíců ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. 13 To 36/2019. Stěžovateli byla současně podle §89 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, stanovena zkušební doba v trvání sedmi let za současného vyslovení dohledu. Obvodní soud shledal, že stěžovatel byl sice silně poznamenán svou kriminální minulostí a v minulosti nevyužil ani amnestie prezidenta republiky, nicméně že je skutečností, že jeho současné kázeňské hodnocení je vynikající.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal příslušný státní zástupce stížnost, na základě které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. 4. 2021 č. j. 67 To 164/2021-181 usnesení obvodního soudu podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, zrušil a podle §88 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a contrario za užití §331 odst. 1 trestního řádu žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. V odůvodnění rozhodnutí městský soud uvedl, že stěžovateli slouží ku prospěchu jeho přístup k výkonu trestu, zejména přesun do I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, pracovní uplatnění na nestřeženém pracovišti s volným pohybem mimo věznici, rovněž projevená sebereflexe, přístup k finančním závazkům a snaha eliminovat kriminogenní faktory. Ani přesto však městský soud neshledal, že by účelu trestu bylo dosaženo a jeho další výkon by byl nadbytečným. Rovněž nepovažoval za splněnou podmínku prognózy řádného života.
4. Proti usnesení městského soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 67 To 164/2021-181 podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1873/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vyslovil, že daným usnesením městského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a toto usnesení zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud sice pozitivně ohodnotil přístup stěžovatele k výkonu trestu, avšak přesto bez bližšího odůvodnění konstatoval, že účelu trestu dosud nebylo dosaženo a jeho další výkon proto nelze považovat za nadbytečný. Jedinými konkrétními okolnostmi, které městský soud vzal do úvahy, byly předchozí trestní minulost stěžovatele a jeho opakovaná selhání, aniž by se blíže věnoval aktuální situaci stěžovatele (příslibem zaměstnání včetně poskytnutých benefitů zaměstnavatelem, možností finančně výhodného bydlení, povolení oddlužení stěžovatele, jeho rodinnými poměry). Ústavní soud zdůraznil, že požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí slouží k omezení či vyloučení libovůle [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] a k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí [nález ze dne 13. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 (N 135/90 SbNU 227)]. Městskému soudu uložil, aby ve svém novém rozhodnutí materiálně posoudil, zda stěžovatel splňuje podmínky podmíněného propuštění s tím, že shledá-li, že tomu tak není, svůj závěr pečlivě odůvodní, aby bylo zřejmé, že jeho rozhodnutí není výsledkem libovůle, ale skutečně přesvědčivé, racionální a přezkoumatelné úvahy soudu.
5. Po vrácení věci městský soud napadeným usnesením opětovně usnesení obvodního soudu podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil a podle §88 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a contrario za užití §331 odst. 1 trestního řádu žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.
6. Z odůvodnění usnesení městského soudu vyplývá, že ve shodě s názorem obvodního soudu shledal, že stěžovatel splnil první dvě zákonné podmínky podmíněného propuštění, že bezproblémově vykonává uložený trest a účel trestu plní svůj účel. I přesto však znovu konstatoval, že na rozdíl od obvodního soudu stále nepovažuje za splněnou třetí zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tj. prognózu vedení řádného života v budoucnu. Poukázal na to, že vězeňská služba i přes velmi kladné hodnocení stěžovatele ve svém vyjádření připouští, že u stěžovatele existuje střední míra rizika u predikce vedení řádného života v budoucnu, a to s ohledem na jeho nepříznivou finanční situaci a bohatou trestní minulost. Zdůraznil, že stěžovatel v minulosti již byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody (usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 24 Pp 4/2010), což ho však neodradilo od další trestné činnosti a v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění spáchal další úmyslnou trestnou činnost obdobného charakteru. Ani hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody ho neodradila od páchání další trestné činnosti a institutu podmíněného propuštění v podstatě zneužil k tomu, aby mohl znovu páchat trestnou činnost. Fakticky od roku 2000 si kromě doby, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody anebo ve zkušební době podmíněného odsouzení, soustavně opatřoval finanční prostředky majetkovou trestnou činností, kdy za dobu dvaceti let byl celkem devatenáctkrát soudně trestán. Z uvedených důvodů městský soud prohlášení stěžovatele, že již došlo k jeho nápravě, nepovažoval za přesvědčivé s tím, že ke splnění podmínek podmíněného propuštění je klíčové, aby stěžovatel prokázal, že jeho další výkon trestu odnětí svobody je nadbytečný. Poukázal mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 638/21, ze kterého se podává, že je třeba posuzovat nejen rizikové okolnosti minulé trestné činnosti, nýbrž i okolnosti předchozího podmíněného propuštění odsouzeného, přičemž horší důkazní "postavení" recidivistů je logickým důsledkem racionální aplikace institutu podmíněného propuštění, nikoli jeho ústavním nedostatkem. I v kontextu bezproblémového a vynikajícího výkonu trestu stěžovatelem tak městský soud uzavřel, že stěžovatel dosud nesplňuje zákonný předpoklad spočívající v tom, že by od něj bylo možno bez pochybností v budoucnu očekávat, že povede řádný způsob života, neboť nebylo zatím dosaženo předpokládaného cíle, aby se stěžovatel zbavil všech škodlivých návyků a v budoucnu neopakoval trestnou činnost. Dodal, že příslib budoucího zaměstnání a bydlení spolu s počáteční finanční výpomocí nemůže, s ohledem na shora uvedené skutečnosti, poskytovat dostatečnou záruku toho, že stěžovatel již nebude trestnou činnost opakovat, neboť ani jedna z těchto skutečností ho v minulosti od páchání další trestné činnosti neodradila. Trestnou činnost páchal i přesto, že měl rovněž příslib budoucího zaměstnání a bydlení. Zmíněné přísliby proto pro městský soud nepředstavovaly dostatečnou záruku.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a dále namítá, že daná věc byla městskému soudu doručena dne 9. 11. 2021 a bez nařízení jednání a provedení dokazování bylo dne 11. 11. 2021 vydáno rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že během tak krátkého času nemohlo dojít k seznámení s obsahem spisu. Rovněž podle něj městský soud rezignoval na pokyny Ústavního soudu uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 1873/21 a podmíněné propuštění u něj vyloučil, přičemž mu neposkytl žádný návod, jak jinak by se měl ve výkonu trestu odnětí svobody chovat, aby bylo jeho žádosti o podmíněné propuštění vyhověno. Je podle něj zřejmé, že svoji trestní minulost již nezmění, pouze se může snažit připravit si podmínky pro výstup z trestu odnětí svobody, což udělal. Jednak si vylepšil podmínky na svobodě v případě propuštění (práce, ubytování, zálohu mzdy za měsíc, kdy nastoupí do zaměstnání), jednak učinil "kus práce" z hlediska přetrhání vazeb na Pardubicko a Chvaleticko, kde vyrůstal a žil, a je připraven zakořenit v P., kde by bydlel, pracoval a žil. Vyřešil si také své dluhové zatížení prostřednictvím běžícího insolvenčního řízení. Rovněž mu byla svěřena zodpovědnost volného pohybu a výkonu práce mimo věznici, kterou nikdy neporušil. Je tak přesvědčen, že ve výkonu trestu dosáhl toho, čeho maximálně mohl, a pro výstup z výkonu trestu odnětí svobody si připravil skvělé podmínky. Prokázal tak polepšení svého chování a účelu trestu bylo dosaženo, o čemž svědčí i kladné stanovisko věznice. Městský soud podle jeho mínění opět nepřihlédl k pravděpodobným následkům, jež na něj dopadnou, když bude dále vykonávat trest odnětí svobody. Zdůrazňuje, že z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn pouze v jednom případě, přičemž městský soud ve svém rozhodnutí uvádí, že vícekrát. Usnesení městského soudu je podle něj nedostatečně odůvodněné, nepřezkoumatelné a je výsledkem libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadeném rozhodnutí městského soudu již žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Městský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vyhovět. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že při hodnocení skutečnosti, zda je stěžovatel osobou, která skýtá do budoucna záruku vedení řádného života, je třeba kromě jiného vycházet mimo jiné i z údajů o jeho trestní minulosti, neboť tyto informace o osobnosti stěžovatele mnohé vypovídají. Stěžovatel se námitkami v ústavní stížnosti v podstatě domáhá toho, aby na podkladě jeho dobrého hodnocení z výkonu trestu odnětí svobody obecné soudy pominuly jeho trestní minulost.
12. Ústavní soud pro úplnost zdůrazňuje, že přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je naopak nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16). Nutnost zohlednění trestní minulosti odsouzených Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje (srov. např. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16). V rozporu s ústavními principy by bylo zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko s odkazem na předchozí trestnou činnost odsouzeného, aniž by se soud zabýval reálným zvážením rizika recidivy (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18), k čemuž však v dané věci nedošlo. Rozhodující soud dospěl k přípustnému závěru, že stěžovatel doposud nesplnil přísná kritéria pro získání nové důvěry. Naopak závěr o podmíněném propuštění by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých podstatných závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
13. Městský soud dospěl po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není zajištěna podmínka budoucího řádného života, což je věcí jeho uvážení, při kterém shledal, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody, i přes kladné hodnocení věznice, neodstranil jeho charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti. I s ohledem na vyjádření vězeňské služby konstatoval, že prognóza dalšího vývoje stěžovatele je otevřená. Poukázal na to, že vězeňská služba i přes kladné hodnocení stěžovatele ve svém vyjádření připouští, že u stěžovatele existuje střední míra rizika z hlediska predikce vedení řádného života v budoucnu, a to s ohledem na jeho nepříznivou finanční situaci a bohatou trestní minulost (viz bod 15. usnesení městského soudu). Zdůraznil, že z opisu Rejstříku trestů je patrné, že stěžovatel byl v minulosti celkem devatenáctkrát soudně trestán pro různorodou trestnou činnost a rovněž byl u něho využit institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 24 Pp 4/2010), což ho však neodradilo od páchání další trestné činnosti a v průběhu zkušební doby podmíněného propuštění spáchal úmyslnou trestnou činnost obdobného charakteru. Ani hrozba výkonu zbytku trestu odnětí svobody ho dostatečně nemotivovala k vedení řádného života a nezabránila mu v páchání další trestné činnosti, když institutu podmíněného propuštění v podstatě zneužil k tomu, aby mohl znovu páchat trestnou činnost. Fakticky od roku 2000 si kromě doby, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody anebo ve zkušební době podmíněného odsouzení, soustavně opatřoval finanční prostředky majetkovou trestnou činností, což zatím vede k odůvodněnému závěru, že na svobodě není schopen žít tak, aniž by páchal trestnou činnost. Z uvedených důvodů městský soud prohlášení stěžovatele, že již došlo k jeho nápravě, nepovažoval za přesvědčivé s tím, že ke splnění podmínek podmíněného propuštění je klíčové, aby stěžovatel prokázal, že jeho další výkon trestu odnětí svobody je nadbytečný. Poukázal mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 638/21, ze kterého vyplývá, že je třeba posuzovat nejen rizikové okolnosti minulé trestné činnosti, nýbrž i okolnosti předchozího podmíněného propuštění odsouzeného, přičemž horší důkazní "postavení" recidivistů je logickým důsledkem racionální aplikace institutu podmíněného propuštění, nikoli jeho ústavním nedostatkem. Současně městský soud zdůraznil účel trestu v podobě ochrany společnosti před osobou stěžovatele (viz bod 16. usnesení městského soudu).
14. Jde-li o vzorné plnění podmínek výkonu trestu odnětí svobody, takový přístup městský soud hodnotil jako výbornou adaptaci stěžovatele na podmínky výkonu trestu odnětí svobody, nicméně dospěl k závěru, že v kombinaci s ostatními poznatky a okolnostmi tento pozitivní vývoj nelze dosud stále kvalifikovat jako dostatečný a poskytující záruky zejména o předpokladu vedení řádného života stěžovatele po výstupu z výkonu trestu (viz bod 17. usnesení městského soudu). Pro hodnotící úvahy ve vztahu k prognóze vedení řádného způsobu života považoval městský soud za nezbytné zohlednit sklony stěžovatele k páchání trestné činnosti, a to zejména s ohledem na ochranu společnosti a též z hlediska celkové trestněprávní narušenosti stěžovatele. Podotkl, že obecně závěr o celkové trestněprávní narušenosti odsouzeného nelze učinit pouze na základě hodnocení jeho chování v aktuálním výkonu trestu odnětí svobody, neboť výkon trestu představuje časově krátké a omezené období života odsouzeného, a navíc je vykonáván ve specifickém prostředí, které je odlišné od prostředí, v němž odsouzený sklony k páchání trestné činnosti projevil. Dodal, že právě předchozí způsob života, byť v souvislosti i s dalšími zmíněnými okolnostmi, nepochybně umožňuje posoudit osobu odsouzeného a reálnost předpokladu vedení řádného života v budoucnu (viz bod 21. usnesení městského soudu).
15. V kontextu výše uvedených skutečností nepovažoval městský soud za dostatečnou záruku toho, že stěžovatel nebude v budoucnu již trestnou činnosti opakovat. K takovému závěru zatím nestačí ani jeho příslib budoucího zaměstnání a bydlení spolu s počáteční finanční výpomocí, neboť ani jedna z těchto skutečností ho v minulosti od páchání další trestné činnosti neodradila. Zmíněné přísliby proto pro městský soud nepředstavovaly dostatečnou záruku (viz bod 24. usnesení městského soudu).
16. I přes bezproblémový (až vynikající) výkon trestu odnětí svobody stěžovatelem a příslibů zaměstnání a bydlení nebylo podle městského soudu možno dovodit, že by se stěžovatel již napravil natolik, že by u něj nebylo třeba dalšího výkonu trestu. Městský soud vyhodnotil riziko selhání stěžovatele v nekontrolovaném prostředí mimo věznici jako reálné, proto uzavřel, že stěžovatel dosud nesplňuje zákonný předpoklad spočívající v tom, že by od něj bylo možno bez pochybností v budoucnu očekávat, že povede řádný způsob života, neboť nebylo zatím dosaženo předpokládaného cíle, aby se zbavil všech škodlivých návyků a v budoucnu neopakoval trestnou činnost.
17. Městský soud tak v náležitém a dostatečně podrobném odůvodnění svého rozhodnutí zohlednil všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusil vyvážit při stanovení prognózy stěžovatelova budoucího života. Respektoval tak požadavky z nálezu sp. zn. III. ÚS 1873/21. Jeho úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracuje podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikoval na stěžovatelův konkrétní případ a dospěl k podloženému závěru, že ve stěžovatelově případě je riziko recidivy stále příliš velké.
18. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadenému rozhodnutí, neboť závěry městského soudu pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by jeho postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
19. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že městský soud nenaplnil požadavky spravedlivého procesu, když ve věci rozhodl v neveřejném zasedání již dne 11. 11. 2021, přičemž obvodním soudem mu byla věc doručena dne 9. 11. 2021, což stěžovatel považuje za čas příliš krátký. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že běžnou praxí stížnostního soudu je, že termín konání neveřejného zasedání je většinou v rozpětí tří až deseti dnů ode dne nápadu spisu. Není však výjimkou, že stížnostní soud rozhodne i dříve. V nyní posuzované věci rozhodoval městský soud ve věci podruhé, byl tedy s obsahem spisu již seznámen, a zejména své rozhodnutí řádně odůvodnil v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1873/21. Nelze proto nic namítat proti postupu městského soudu, když ve věci rozhodl již třetí den ode dne nápadu.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu